Investiční pobídky: přínosné nutné zlo?

Investiční pobídky – tento zbožňovaný i proklínaný institut vyvolává vášnivé spory. Zatímco zastánci argumentují jejich přínosem pro národní hospodářství, odpůrci mluví o deformaci trhu. Pravdu ale mají nejspíš obě strany.

Každá koruna, poskytnutá jako investiční pobídka, se do státního rozpočtu vrátila víc než osmi a půl násobně, prohlásila ve středu pověřená generální ředitelka agentury CzechInvest Alexandra Rudyšarová. Kde se toto číslo vzalo, uslyšíte na konci rubriky. Podívejme se ale nejprve na obecný rámec fungování systému investičních pobídek v Česku. Ředitel divize investic CzechInvestu Stanislav Martínek vysvětluje:

"Máme dva základní zdroje financí, které podporují investiční projekty jako takové. Jedním z nich je zákon o investičních pobídkách, který je platný od roku 2000 a prošel několika změnami. Zjednodušeně: firmy, které proinvestují určitou částku, mají možnost získat slevu na dani z příjmu až do výše 40 procent všech uznatelných nákladů dané investice."

Stanislav Martínek

Kromě zákona o investičních pobídkách jsou zde podle Martínka i další zajímavé nástroje podpory nových investic, a to "strukturální fondy, které částečně nahradily určitou funkci zákona o investičních pobídkách. Jedná se konkrétně o operační program Podnikání a inovace, který je pro období od roku 2007 do roku 2013. Skládá se z několika programů, některé jsou zaměřené spíše pro malé a střední podniky, některé mohou být využity většími nadnárodními společnostmi, a právě se zaměřuje primárně ne na velikost investice, ale spíše na kvalitu těch investic, to znamená, že podporuje například strojní vybavení pro technologická centra, nebo na druhé straně platy pro zaměstnance s vysokoškolským vzděláním, kteří budou v těch technologických centrech pracovat, nebo například podporuje aktivity zaměřené na vývoj softwaru a tak dál."

Martínek přitom považuje za potřebné vyvrátit podle něj častý omyl, že výhod pobídkové podpory si užívají jen cizí subjekty:

"Myslím, že tohle je asi takový největší omyl. Je to pravděpodobně spojeno s tím, že investiční pobídky od začátku administruje agentura CzechInvest, která v začátcích byla zaměřena právě na podporu přílivu zahraničních investic. Ale tohle v zákoně o investičních pobídkách nikdy nebylo nikdy napsáno. Nikdy to nebylo uvedeno, že by zákon o investičních pobídkách byl pouze pro zahraniční subjekty.

V současné době musím říct, že třeba v minulých letech už jsme se dostali zhruba na poměr 40:60, kdy těch 40 procent byly právě české subjekty, které žádaly, a těch 60 procent byly zahraniční subjekty. Jediný omezující faktor je výše investice, v tom daném regionu. Podle současného zákona je ta minimální investice ve většině částí České republiky minimálně 100 miliónů, v určitých regionech je to 75 miliónů a v některých regionech, kde nezaměstnanost je větší, než polovina průměru, tak je ta minimální investice 50 miliónů korun. Ale nehraje absolutně žádnou roli, jestli se jedná o českého investora nebo jestli se jedná o zahraničního investora."

Výhradám odpůrců, že pobídky deformují trh, se přitom ředitel divize investic CzechInvestu nebrání, podle něj ale nelze nevnímat kontext současné světové ekonomiky:

"Určitě o deformaci trhu se jedná. Myslím si, že tady panuje shoda v tom, že jakákoliv pobídka deformuje trh. Nicméně vycházíme z toho, že stejný pobídkový systém funguje nejenom v řekněme našem blízkém okolí v centrální Evropě, ale stejný pobídkový systém funguje v západní Evropě, ve Spojených státech, ve Velké Británii..."

Tím spíš, že český systém pobídek považuje Martínek za velice transparentní a rozhoduje o nich přímo zákon, nikoliv nějaké komise:

"To je asi taky jeden z takových těch klasických omylů. V tom zákoně máte jednoznačně dané podmínky, které musíte splnit. A pokud vy splníte tyhle podmínky, tak vám stát na základě vám předložených údajů přislíbí tuhle slevu na dani a tuhle investiční pobídku. Není tady žádná rada, která by o tom speciálně rozhodovala, protože je to prostě jasné, transparentní. Buď bude ta výše investice taková, která se samozřejmě bude muset doložit, a vytvoří se tenhle počet pracovních míst, které budou zachovány na takhle dlouhou dobu, a pokud nebudou, tak se o tu pobídku přijde. Ty parametry jsou nastavené velmi striktně. To znamená, že někdy třeba právě v době recese, kdy byly firmy nuceny snižovat pracovní místa, tak to bylo pro ně velmi tvrdé."

A teď konečně k slíbené otázce výnosnosti podpor. Stanislav Martínek z CzechInvestu odkazuje na studii poradenské společnosti Deloitte:

"Tohle je v podstatě první studie za celou dobu, která je komplexní, která je na celou Českou republiku, ještě speciálně rozdělená na regiony. Vyzískali jsme informace zhruba od 90 procent subjektů které byly podpořeny, to znamená, že opravdu ten vzorek je reprezentativní. A ta metodika: náklady státu jsou zřejmé, ty se dají jednoduše vypočítat. To jsou slevy na dani, které jednotlivé společnosti uplatnily. Pokud zde byly další pobídky typu vytvoření pracovního místa, na trénink lidí, na školení a podobně, to jsou taky jednoznačně vyčíslitelné sumy.

Takže náklady jsou jasné a ten přínos – ten je diskutabilní. Mohli bychom vzít opravdu velkou škálu přínosů, těch sekundárních efektů, ale my jsem se snažili opravdu soustředit jenom na ty nejdůležitější. To znamená primárně na sociální a zdravotní pojištění, které tvoří obrovskou část příjmu, daleko větší pro státní rozpočet, než jakékoli jiné zdroje, i větší, než je například daň z příjmu. Zakalkulovaly se třeba také údaje subdodavatelů, pokud tenhle subjekt využíval služby dalších českých subjektů... My jsme tam došli k částce zhruba kolem sedmi-osmi korun za celý průběh existence investičních pobídek. Ve zkratce se to takhle dá říct."