Ivan Kolařík byl jedním z nejvyšších policejních ředitelů v Austrálii

Před čtyřmi desítkami let začínal Ivan Kolařík v australském exilu jako pomocný dělník. Vypracoval se až na policejního ředitele, který měl na starosti zlepšení vztahů mezi policií a etnickými menšinami. Za svou práci dostal i jedno z nejvyšších australských vyznamenání. Vyprávění o životních peripetiích Ivana Kolaříka pro dnešní rubriku Češi v zahraničí připravila Milena Štráfeldová:

"Narodil jsem se po válce a dvacet dva let svého života jsem strávil pod komunistickým režimem v Košířích. Musel jsem chodit do průvodů ve svazácké košili a to se mi příčilo. I když jsem v tom vyrůstal doma, poněvadž můj táta byl velký komunista. To bylo velice zajímavé, zatímco otec byl věřící komunista, matka byla reakcionářka. Její otec byl generální ředitel Škodových závodů, který během první světové války zakládal legie v Rusku. Tam byly neustále třenice v rodině mezi maminkou na jedné straně a tatínkem na druhé straně. Tatínek byl výborný člověk. Ale byl to komouš! Pak přišla osvoboditelská armáda a já jsem se rozhodl, že už tam dál nebudu žít. Tak jsem odešel v r. 1968, asi tři týdny po vpádu spřátelených armád. Odešel jsem jako většina Čechoslováků, nejdřív do Vídně, kde jsem asi tři týdny čekal. A pak jsem odešel přímo do slunné Tasmánie. Tam jsme přistáli a já jsem řekl: ejhle, tohle je země, kterou já budu milovat! A od prvního dne jsem se skutečně do Austrálie tolik zamiloval, že na ni nenechám dopustit."

Ivan Kolařík

"Když jsem utekl, tak jsem byl akorát přihlášen na Karlovu univerzitu na katedře žurnalistiky. Zase jsem ale nebyl tak padlý na hlavu, abych si neuvědomil, že bez znalosti jazyka nemohu dělat prakticky nic. Študák, který neměl žádnou profesi... Tak jsem si uvědomil, že si budu muset život vybudovat od píky. Očekával jsem jednu věc: demokracii a svobodu. Ty se okamžitě dostavily po přistání na svobodné půdě Austrálie. A pak začala trpká a těžká potyčka s jazykem anglickým. Tu jsem ale vyhrál po dvou letech. Ten první rok jsem ale pracoval jako pomocný dělník, což nebyla žádná sladká záležitost. Dělal jsem v továrně. Já se svýma alabastrovýma ručičkama, které se nikdy nedotkly fyzické práce, jsem jako pomocný dělník tahal balíky papíru. No ale tím více jsem si uvědomoval, jak je nesmírně důležité se jazyk naučit, zvládnout jazyk. A každou volnou chvíli jsem se se slovníkem a s učebnicí učil anglicky. Naštěstí nám v té době Austrálie podala pomocnou ruku. Utečencům z Československa byly poskytovány zdarma intenzívní kurzy anglického jazyka. Ale nejenom to. Za námi domů chodila angličtinářka, která nás po práci v domácím prostředí učila anglicky. Když to skončilo, byla tak dobrá, že nás pozvala domů, tam nám udělala čajíček, dala nám biskvitky a tam jsme si zdokonalovali angličtinu."

"Pak jsem přešel do Sydney, kde jsem se uchytil u knihovnických služeb. Postupně jsem si udělal knihovnické zkoušky a skutečně jsem v Austrálii působil asi pět let jako knihovník. A musím se pochlubit, zasloužil jsem se o rozvíjení úplně nové branže knihovnictví v Austrálii, knihovnických služeb pro přistěhovalce. To neexistovalo, já jsem byl vůbec první takzvaný Ethnic Services Librarian, který měl za úkol vybudovat celostátní strategii. To už ale bylo ve státu Victoria, v Melbourne. Potom jsem zanechal knihovnictví, poněvadž to byla nudná záležitost, a odešel jsem do opravdu státních služeb. Odešel jsem na ministerstvo přistěhovalectví, kde jsem sekal dobrotu a po třech letech mne udělali zástupcem ředitele. Od té doby vlastně začala moje kariéra. Tam ale nadešel i nepříjemný zlom v mém životě. V té době byla ve vládě Liberální strana a já jako zástupce ředitele jsem musel často jednat s představiteli vlády. V r. 1982 ale došlo k volbám a po mnoha letech se dostala k moci Labouristická strana. No a já měl šmytec. Nervózni Labouristická strana mne okamžitě označila za člena Liberální strany, což já nikdy v životě nebyl. Došlo to tak daleko, že jsem měl obavy, že mne vyhodí. Dozvěděl se o tom komisař Státní policie ve Victorii a projevil se jako správný chlap. Když viděl, že mi teče do bot, tak mi jednoho krásného dne zavolal a řekl: Ivane, je na čase přejít a jít k nám."

"Tenhle vrchní komisař, což byl nejvyšší policejní úředník ve státě Victoria, mi dal možnosti, které mi nikdo nikdy v životě nedal. Byl to člověk, který viděl dopředu, do budoucnosti. On mne zavolal do své kanceláře a řekl mi, že by potřeboval někoho, kdo by se stal jeho poradcem přes veškeré menšinové otázky. Já jsem začínal strategie vztahů mezi policií a menšinovými skupinami ve státě Victoria, a ty strategie se pak postupně staly celonárodní. Všichni komisaři států a teritorií Austrálie považovali za vhodné, aby ustanovili celonárodní policejní úřad, který by se zabýval pouze problematikou menšinových skupin. Mne udělali prvním ředitelem této celonárodní organizace, takže místo toho, abych měl na starosti jenom stát Victoria, jsem měl na starost celou Austrálii."

"To byla vskutku pionýrská věc, za kterou jsem v r. 2001 dostal vysoké státní vyznamenání, Řád Austrálie. Uvědomili si, že tenhle pan Kolařík z Československa nám tu pomohl vytvořit něco, co zlepšilo nejenom vztahy lidí z různých kulturních backroundů a policie, ale také že policie začala chápat velmi palčivé problémy, které se týkají přistěhovalců. V demokratickém státě se práce policie zakládá na úzké spolupráci s obyvatelstvem. Dovedete si ale představit, že utečenec z Československa, když ho budeme žádat, aby spolupracoval s policií, tak se na nás vykašle! Proto tady byl veliký prostor pro nás, pro policii, dokázat, že my jsme úplně jiná složka ve společnosti. U policie jsem byl dvacet let a po těch dvaceti letech jsem došel ke správnému názoru, že je čas si trošku užívat života. A ve zralém věku 54 let jsem odešel do penze. Tam jsem až doteď. Nyní na tyto věci jen vzpomínám a vzpomínám na to u piva. Prostě byl to kus mého života, a život jde dál."