Ivan Steiger vystavuje v Mánesu
Karikaturista, malíř a filmař Ivan Steiger, žijící v Německu, se proslavil jako dvorní kreslíř listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Od konce května do 28. června probíhá v pražském Mánesu výstava jeho maleb, nazvaná Sui generis. V rozhovoru pro Český rozhlas vysvětluje, jak se dostal od karikatury k malbě a jak se stal exulantem.
Bylo těžké pro českého kreslíře uchytit se v Německu?
Kupodivu nebylo. Od roku 1962 mi vycházely kresby v Literárních novinách i jinde, takže jsem nebyl úplně neznámý. V 60. letech mě pustili na západ, kde jsem navázal kontakty. Začali mi publikovat kresby v různých evropských levicových novinách a také v Suddeutsche Zeitung. Asi nejvíc mě proslavil osmašedesátý rok, moje kresby s tanky byly všude. Neměl jsem v plánu někam odejít, ale dostal jsem varování, že moje jméno je na listině spolupracovníků Literárek, kteří mají být zatčeni. Za poměrně dramatických okolností jsem prchal autem do Německa. Usadil jsem se v Mnichově, kde jsem dále kreslil pro Suddeutsche Zeitung. Zázračně brzy se podařilo vydat mé kresby z Pražského jara v knize Ivan Steiger Prager Tagebuch. To byla výborná vizitka, otevřelo mi to jinde dveře. Dlouho jsem byl znám, jako kreslíř Pražského jara.
Od začátku 70. let vycházejí vaše karikatury v největších německých novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung. Nakreslil jste pro ně přes 9.000 karikatur. Kudy vedla cesta tam?
V Německu jsem si postupně budoval jméno. Kreslil jsem pro různé noviny, hlavně pro Suddeutsche Zeitung. Bylo to fajn, dělal jsem pro ně 16 let, ale brali ode mě jen jeden obrázek týdně. V roce 1972 mě pozval na návštěvu Nikolas Benckiser, vydavatel Frankfurter Allgemeine Zeitung, a nabídl mi, že mě budou otiskovat každý den. Byla to pro mě velká pocta. Tato spolupráce v podstatě trvá dodnes. Jen jsem z levicových novin postupně přešel do pravicových.
Vaše kreslené anekdoty, které spojuje postavička s kloboukem, nepostrádají humor ani poetiku. Jsou jednoduché, obecně srozumitelné. Kde se inspirujete?
Vnímám, co se kolem mě děje. Sleduju noviny, přemýšlím, co je nebo bude aktuální…
Jste znám také jako sběratel hraček, máte muzeum v Mnichově i v Praze. Kde má tento váš koníček počátek?
Začátek byl velmi praktický. Jsem také filmař, filmařinu jsem vystudoval, a koncem 70. let jsem natáčel film Stille Post. Jako rekvizitu jsem potřeboval starou mechanickou hračku, kterou jsem nemohl sehnat. Mekkou výroby hraček je Norimberk a tak jsem jel do Norimberku, kde jsem se setkal s třemi sběrateli hraček. Sehnal jsem, co jsem potřeboval, a těch starých hraček jsem koupil víc. Tam byl ten prvotní impuls. Pak jsem hračky začal kupovat systematicky. Sbírka se rozrůstala a tak jsem se domluvil s mnichovskou radnicí, že uděláme muzeum hraček v Mnichově. A před dvaceti lety jsme díky pochopení prezidenta Havla otevřeli druhé muzeum hraček ve Starém purkrabství Pražského hradu.
Od začátku 80. let malujete také obrazy. Těm je věnovaná i výstava v Mánesu, nazvaná Sui generis. Jak se stalo, že jste pero vyměnil za štětec?
S oblibou říkám, že jsem byl malbou těhotný. Dlouho jsem to nosil v sobě. Když jsem se díval na díla abstrakcionistů, jako byli Klee, Miró nebo Debuffet, tak jsem si říkal: to jsem přece mohl namalovat i já. Jednoho dne jsem ztratil strach a začal malovat. Při malování se vracím do dětství, připadám si jako šestiletý nebo devítiletý kluk, dívám se na svět jeho očima. Velkým impulsem v malbě pro mě byl newyorský pouliční malíř Basquiat, který maluje na zdi. Proto vždycky začínám dělat zeď jako podklad. Na ní vrším čáry a jednoduché motivy, často podle určité dramaturgie, jako ve filmu. Dál už to jde samo. Je to naprosto spontánní a těší mě to.
Veřejnost vás zná jako karikaturistu. Jak lidé přijímají vaše obrazy, jaký je ohlas?
Překvapivě dobrý, až se za to stydím. V Německu jsem měl šest výstav a už po první z nich se obrazy začaly dobře prodávat. A to nejsem levný.
Vaší výstavou byla po dvouleté rekonstrukci znovuotevřena budova Mánesa. Jste členem Nadace českého fondu umělců, která Mánes provozuje?
V 60. letech jsem byl členem Svazu českých výtvarných umělců, který spravoval budovu Mánesa. Po sametové revoluci jsem se s překvapením dozvěděl, že mě stále považují za člena svazu, jsem dokonce jedním z nejstarších. Kolem Mánesa jezdím, je to krásná budova, nejproslulejší z pražských galerií. Zajímal jsem se o to, jak je to s pořádáním výstav, jaké jsou podmínky, a dohodli jsme se na výstavě. Stálo mě to nějaké peníze, ale jsem rád, že se podařilo se získat finance od Ministerstva kultury a Česko-německého fondu budoucnosti, které zčásti zaplatily katalog. Vernisáž byla výborná, přišla spousta přátel. Některé jsem neviděl od 60. let…
Usadil jste se v Mnichově, stal jste se krajanem. Udržoval jste v exilu kontakty s jinými Čechy?
Abych pravdu řekl, tak spíše ne. Češi trpí tím, že se pomlouvají, nadávají, závidí si. Takový malý český rybníček. Měl jsem samozřejmě pár přátel, s nimiž jsem udržoval kontakty, třeba malíře Jana Brychtu v Londýně, ale nebylo jich moc. S dětmi jsem chodil do Sokola. Ale scházet se s Čechy nebo dělat nějakou politiku, to ne.
Kde se cítíte doma, v Mnichově nebo v Praze?
V Mnichově. Tam si nechávám opravit boty, zkrátit kalhoty, tam chodím k doktorovi. Mám tam rodinu a zázemí. Tady v Praze je to fajn, máme tu byt, přátele, ale nejsem tu zase tolik. Teď v souvislosti s výstavou jsem tu strávil dva týdny, což je vůbec můj nejdelší pobyt tady.
Děkuji za rozhovor.
