Jackson - dějiny blbnutí lidské mysli populární hudbou
Tentokrát nás v kulturní rubrice čeká příspěvek o novince z oblasti rozhlasové dramatické tvorby. Hra Jana Vedrala Jackson, která měla v režii Ivana Holečka premiéru 10. září, zaujala Viléma Faltýnka jednak neobvyklým námětem, v němž se odrážejí uplynulá desetiletí české společnosti, jednak neobvyklým sarkastickým žánrem: pamflet se totiž dnes v umění příliš nevyskytuje.
Jan Vedral je divadelní dramaturg, který se v posledních letech usídlil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Vlastní dramatické texty, které píše, jsou radiofonní, určené pro rozhlas a Vedral se řadí v současnosti mezi přední autory tohoto žánru u nás. Pamflet Jackson navazuje na jeho předchozí hry Delfy, Ve skladišti mé hlavy a Dabér.
"Vytváří to dohromady takovou, jak já říkám, "nezáměrnou tetralogii". Když jsem napsal tu čtvrtou hru, tak jsem si uvědomil, že všechny se zabývají deformacemi lidského myšlení buď ideologií, médii, reklamou, v tomto případě třeba zábavnou hudbou. Každý si nosíme v hlavě akustický obtisk světa a své minuklosti, to je ten princip, ve kterém pracuju v celé té tetralogii, a tentokrát jsem se vrátil k dějinám blbnutí lidské mysli tzv. českou populární písní a hledal jsem způsob, jak z tohoto obrazu dospět k nějakému příběhu."
Jako základní situaci Vedral nakonec zvolil průběh plastické operace, při níž si zpěvák (chroptící v pozadí v podání Jiřího Lábuse) nechává vylepšit vizáž na večerní koncert. Během operace jsme seznamováni s epizodami z jeho života a mezi tím se proplétá dialog dvou nebezpečných strýců z ÚV. Byla hlavní role napsaná pro Jiřího Lábuse?
Podle režiséra Ivana Holečka při obsazování bylo důležité, aby interpreti měli se zobrazovanou dobou osobní zkušenost. On sám poznal zblízka i prostředí populární hudby:
"Velice dobře, protože jsme hráli rokenrol, já jsem bydlel na Palmovce, dole pod oknama stálo sto lidí a poslouchali, co tam hrajeme. To co říkám, je rok 1958, 1959. Toho Jacksona jsem znal velice dobře, protože jsem ho kdysi doprovázel i na piano...
Tedy Karla Gotta?
"To je podobnost čistě náhodná, takových lidí je tady moře. To je náhoda, že to znám, takový byl život. To vám nechá hlubokou stopu a všichni herci, které jsem tam měl obsazené, měli jeden jednotící problém, že jsme tím všichni nakažení a bohužel to v nás zůstalo. A já si myslím, že ten rakovinový nádor, který v sobě všichni máme a který tady bude ještě dlouho trvat, to je největší zvěrstvo, kterého jsme vůbec byli schopni v tom žít. Takže jsem se snažil tam dostat to, co tam bylo, aby si ti lidi, i ti mladí uvědomili, že to bylo něco, co už oni nesmí nikdy zažít."
O možné záměně postavy Jacksona se zpěvákem Karlem Gottem říká Jan Vedral:
"Ta hra je slátaná jak ten ksicht toho zpěváka z mnoha zpěváků českých, kteří mě konkrétně provázejí od roku 1958, kdy ta hra poslechově začíná, kdy si pamatuju ty první písničky, a jestliže nás někteří provázejí celou dobu, tak je jich tam na tom ksichtě imaginárního Michela Jacksona větší kousek, než těch, kteří třeba zaujali jednou, například písní o kapitánu Minaříkovi, která se tam taky cituje."
"Velmi si dávám pozor na to, abych našel témata, která budou potenciálně divácky atraktivní, která nebudou experimentální a výlučná, ta že by oslovovala malý segment posluchačů. Věřím tomu, že rozhlas je demokratická instituce, kterou můžou poslouchat průřezově lidi pokud možno... když to poslouchá rodina, je to nejideálnější, a snažím se najít nosné příběhy, které zároveň nesou nějaký podstatnější smysl a sdělení."
