Jágrův osobní trenér Marian Jelínek: "Vztah trenéra a hráče bych přirovnal k manželství"
Hokejový trenér Marian Jelínek má pověst šedovlasého, vstřícného elegána zákulisí špičkového hokeje. Jedenačtyřicetiletý odborník na kondiční přípravu je třináct let osobním trenérem Jaromíra Jágra. O jeho profesionálním vztahu s nejlépe placeným hokejistou na světě i o rozdílech mezi českými a americkými sportovními novináři s ním hovořila Lenka Jansová.
"Kolikrát hráč není stoprocentně připravený, Marian je vždycky tam, pozná to, a hned mi dá signál, že by se to mohlo zlepšit."
Takhle o Marianu Jelínkovi mluví jeho současní svěřenci. Působí totiž také jako asistent trenéra hokejové reprezentace České republiky a jako asistent Slavomíra Lenera v pražské Spartě, za kterou v době výluky v NHL hrají i takové hokejové hvězdy jako Petr Nedvěd. Jaký by podle Mariana Jelínka měl být vztah trenéra a špičkového sportovce?
"Velice důležité je umět přiznat chybu, dát pocit sportovci, že za vítězství může víceméně on, ale za porážky jeho trenér, to znamená dát sportovci vyniknout. Nesmíte na sebe vztahovat úspěch, to je myslím veliká chyba. Přirovnal bych to k manželství. Nesmíte sklouznout do stereotypu, vztah musíte neustále budovat, musí to být akční, nesmí to být statické."
Co je na takové přípravě pro sportovce nejdůležitější?
"Myslím, že vždycky je to otázka motivace. Na krizovou situaci se mohu koukat ze záporného hlediska, jako na hrozbu: Když se mi to nepovede, stane se ... Anebo opačně: Když se mi to povede, stane se ... Výzva je hlavně pro chlapy, o kterých říkám, že v sobě nosí pocit vítěze, určitou ješitnost, to, že nechtějí prohrávat, velikou motivací. To se týká i Jaromíra Jágra: určitě to už není otázka peněz. Někde píší, že peníze jsou motivem motivů ... Souhlasím do určité míry, ale pokud jich máte dost, tak vedou trochu jiné motivy, třeba tyhle výzvy."
"Třeba takového gesta, kdy mě Jarda pozval na vyhlášení trofejí do Toronta, mohl si vzít jediného člověka jako doprovod, a vzal si mě, to byl pro mě pocit ocenění celoroční práce. Nebo to, když mě vzal do Bílého domu na večeři. Také si mohl vzít jednu osobu s sebou, zavolal mi do Čech a povídal Pojeď, a mohl vzít kohokoli, včetně maminky, otce..."
Čím jste si podle Vás tu důvěru získal a jak začala vaše spolupráce?
"Spolupráce začala před dvanácti třinácti lety, kdy jsem dělal trenéra na hokejové škole v Německu, a Jaromír tam přijel jako devatenáctiletý talentovaný hráč a držitel Stanley Cupu a já jsem ho dostal na starosti. Byli jsme spolu tři dny, chodil jsem s ním do posilovny, na tenis a on viděl, že mám své vlastní názory a metody. Já jsem zase poslouchal, jak to v NHL chodí. Za čtrnáct dní za tři neděle Jaromír zavolal, jestli bych s ním nechtěl v létě vždycky pracovat. Po pěti letech při tréninku povídá Hele, chce se ti ještě do toho Německa? A kolik tam máš peněz? Pak jsme si povídali a on se mě zeptal, jestli bych se mu nechtěl věnovat celoročně."
Nejlepší sportovci bývají velmi slavní lidé. Žijí trochu ve skleníkovém prostředí, nikdo jim neřekne nic negativního. Jak se dá zabránit tomu, aby jim to "nelezlo na mozek"?
"Přiznám, že velice těžce. Myslím, že za určitý syndrom hvězdy, který vznikne, sportovec moc nemůže. Syndrom se vytvoří, protože o tom hráči se hodně píše, a lidé si k tomu okamžitě přiřazují určité vlastnosti. Třeba ho odsoudí za to, ža ho dvacet vteřin vidí a on jim nedpoví na pozdrav. Řeknou, že je arogantní, že je namyšlený, že je to hvězda, přitom Jaromír byl třeba zamyšlený nebo si se mnou povídal. Lidé okamžitě k úspěchu přiřazují určité vlastnosti, které ten člověk třeba vůbec nemá..."
Jak podle Vás může vzniknout nešťastný a negativní mediální obraz nějakého sportovce?
"Co vypustí média, může neskutečně uškodit, anebo neskutečně pomoci. Srovnávám třeba Ameriku, protože jsem ji poznal, s Evropou. V Americe se mi líbí to, že tam má novinář hodinu po tréninku právo s hráčem mluvit, jít do kabiny a prostě si popovídat. Ale za celých deset let jsem nezažil, že by novinář přišel k Jágrům, že by zazvonil telefon, že by si "dovolili" rušit jeho soukromí. On má práci, po té práci má být hodinu k dispozici novinářům, ale mimo to ne. V tomhle bychom se mohli poučit, protože tady uděláte tiskovku, nikdo se na nic nezeptá, skončí tiskovka a všichni přijdou s tím, že chtějí vlastní rozhovor. Myslím, že se tady novináři stali trochu lovci, ale je to i proto, že nemají podmínky pro svoji práci..."
