Jan Korolčuk ze Lvova bojoval u Dukly

Jan Korolčuk, foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7

Celý letošní říjen byl v ukrajinském Lvově věnován Dnům české kultury. K oslavě státního svátku 28. října, kdy si připomínáme vznik samostatného Československa, je už tradičně pořádá tamní český generální konzulát. Na koncertech, výstavách i přednáškách se scházeli nejen čeští krajané, kteří ve Lvově a jeho okolí žijí, ale i ukrajinská veřejnost.

Jan Korolčuk, foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Ve Lvově, historickém centru Haliče v západní Ukrajině, svítí podzimní slunce a jeho obyvatelé i turisté zaplnili úzké uličky starobylého centra i mnoho místních kavárniček. Ze zahradní restaurace u bývalého kláštera bernardýnů se ozývá zpěv českých i slovenských písní v podání zdejšího folklorního souboru českých krajanů. Právě tu probíhají Dny české kultury. A proti mně sedí jeden z nejstarších zdejších Čechů Jan Korolčuk. Je ročník 1927, letos mu je tedy pětaosmdesát let.

"Tatínek byl Ukrajinec, maminka byla Češka. Pocházím z Dolbyna u Dubna, je tam vesnička Hlinsk. První Češi tam přijeli v roce 1864 nebo 65. To bylo ještě za carského Ruska."

A víte, odkud přijeli? Kde žili předtím?

"Morava. Moravička má..."

Jak vypadala vaše vesnice Hlinsk?

"To byla velká vesnice! Byl tam rybník, velká hora, les. Byla to velká česká vesnice."

Lvov, foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Kolik tam asi žilo lidí?

"Asi pět set rodin."

Kolik vás třeba bylo tenkrát ve třídě?

"Bylo nás dvacet pět. Učitel pan Baloun nás učil české písničky /zpívá Husaři, Husaři, pěkné koně máte.../"

Měli jste ve vesnici i dechovku nebo nějaký orchestr?

"Ano, a byli tam hasiči, Sokol..."

Jan Korolčuk patří ke stovkám a tisícům českých krajanů, kteří se v letech 2. světové války dobrovolně přihlásili do Svobodovy armády. Musel ovšem utajit, že ještě není plnoletý:

"Československý štáb byl v Rovně, tam byl Ludvík Svoboda. Já sám jsem ho viděl. I generál Kratochvíl tam byl. Všichni kluci šli do české armády, i já jsem šel."

V kolika letech?

"To už nepamatuju."

Ještě jste nebyl plnoletý?

"Ne, bylo mi šestnáct nebo sedmnáct."

Památník v Dukelském průsmyku, foto: Pietros Sacanis / Wikimedia Commons
Co tomu říkali u vás doma, že jste se přihlásil do armády?

"Nic. Všichni šli! Pak byl Kamen-Podolsk, tam jsme byli v kasárnách. Potom Černovice a pak jsme jeli na frontu. Čtvrtý ukrajinský front, já byl ve třetí brigádě."

Jako co? Jako tankista, ženista, nebo co jste byl?

"Já jsem byl spojovatel. S kávovými výložkami, elita zbraně. A pak jsem byl u dělostřelectva, u protiletadlové jednotky, všude, kam mne poslali. Byl jsem i raněný..."

Kde vás zranili?

"Právě u Dukly."

Hodně vás tam padlo?

"Ano, Volyňáků hodně. To všechno byli Volyňáci, Slováci a Zakarpatští Ukrajinci. A v nemocnici jsem byl tak dlouho, že válka mezitím skončila. Byl jsem tehdy mladý, neměl jsem žádnou specializaci. Všichni Češi odjeli, všechna hospodářství byla zničena, byl tam kolchoz. Tak kam jsem měl jít? Tak jsem se šel učit do školy. Ukončil jsem střední školu, pak vysokou, pracoval jsem... A doteďka žiju!"

Banderovci, zdroj: Dokument České televize Banderovci
Ještě k válce. Kolik kluků nebo mužů padlo z vaší vesnice?

"Hodně jich padlo. Nosek Jan, byl pochovaný na hřbitově u Dukly, tam jsme jezdili. Kadeřábkovi..."

Jak to bylo u vás s banderovci? Byli tam?

"Všude byli. To bylo hrozné. Sověti byli ve dne a banderovci v noci. Brali jídlo a boty a kožichy. Co bylo třeba, všechno museli dávat lidé. Když nedali, tak si to sami sebrali. A to bylo zlé i pro Čechy. Češi tam byli bohatší. Tak to bylo..."

Já jsem slyšela od vašich z Volyně, že kolikrát banderovci zabili i celou rodinu. Stalo se to i u vás?

"Ano. Četl jsem, že banderovci zavraždili asi dvě stě padesát nebo tři sta Čechů. To ale není pravda. Oni nic nedělali Čechům. Když to ale byl komunista nebo NKVD nebo tajný spolupracovník, tak ho nezabili pro to, že byl Čech, ale za to, že byl komunista. Nebo že dělal kolchoz. Proto."

Do kdy tam byli banderovci?

"Banderovci u nás byli v roce 1943, 44, 45 i 46. Byli už po válce, a pořád tam ještě byli."

Kolik z těch vašich zůstalo po válce v Čechách?

"Právě že všichni. Odjeli všichni."

Lvov, foto: Milena Štráfeldová / Archiv ČRo 7
Ta část Volyně, kde se Jan Korolčuk narodil, patřila před 2. světovou válkou k Polsku. Válka však posunula hranice a toto území pak připadlo Sovětskému svazu. Pro zdejší české hospodáře to často znamenalo jediné - zmizeli v gulagu:

"Po roce 1944, když přišli Sověti, tak brali sedláky na Sibiř. Pamatuji si, že tam byl sedlák Olič, toho vzali do lágru."

Vrátil se pak?

"Ne! Jeho rodina se ale vrátila. Pamatuji si, že jsem četl knížku od Svobody Od Buzuluku do Karpat. Tam o Oličovi píše."

Vy jste se osobně znal se Svobodou?

"Ne! Nebylo mi ani sedmnáct, tak co chcete! Viděl jsem ho, několikrát. I generála Kratochvíla."

A když to srovnáte: žilo se vám líp za Poláků před válkou nebo za Rusů po válce?

"O Rusech bych nechtěl mluvit. Kolchozy, aresty, lágry, co je na tom dobrého! Slyšel jsem, že mnoho starších lidí NKVD sebrala do lágrů. Oni si nevybírali, jestli je to Čech nebo Ukrajinec, brali všechny. To je komunismus, ideologie komunismus. Všichni dohromady a pracovat!"

Co vy sám jste celý život dělal?

"Studoval jsem, po studiích jsem pracoval jako celník v Čopu, asi šestnáct let. Pak jsem přijel do Lvova do podniku, kde dělají zemědělské stroje. Tam jsem pracoval jako inženýr. A odtud jsem šel do důchodu. A teď si dobře žiju. Dobře se mi žije. Někdy bych ale chtěl jíst. Mám hlad. - Tak musíš jít do hospody nebo něco nakoupit, uvařit. Sníš to - a zas. Přejde hodinka nebo dvě - a zas jíst!"

Žijete sám? Nemáte rodinu?

"Nemám."

Měl jste děti?

"Neměl."

Tak se vlastně musíte o všechno sám starat...

"Ale já jsem ještě mladej, ještě se cítím zdravej, kulhavej trošičku, to ale nevadí. Dobře je mi teď. Máme tu Českou besedu, chodím do besedy."

Co tam děláte?

"Co mi řeknou. Co naše velitelka řekne. Zpíváme a čteme a učíme se česky."

Všimla jsem si, že i Češi tady ve Lvově mezi sebou mluví rusky nebo ukrajinsky...

"Když ukrajinsky, tak mlčím. Bydleli jsme mezi Ukrajinci. Někdy i rusky - jak kdo."

S Čechy ve Lvově se stkáme i v některé z příštích krajanských rubrik Radia Praha.


Příspěvek jsme poprvé vysílali 30. října 2012, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.