Jeden z nejsilnějších zážitků byl opravář, který nám dal do pořádku auta, vzpomíná na listopad Leoš Rousek
V Česku je státní svátek - Den boje za svobodu a demokracii. Pozvání k mikrofonu přijal Leoš Rousek. V roce 1989 byl členem stávkového výboru a účastník demonstrace na Národní třídě. Dnes je hlavním ekonomickým analytikem Hospodářských novin. Jaké jsou jeho vzpomínky? Splnilo se to, co si přál?
"Kde jinde začít informaci o 17. listopadu 1989, než ve staroslavném Karolinu. Historická aula Univerzity Karlovy dnes opět zněla tóny studentské hymny Gaudeamus igitur. Uskutečnilo se tady společné zasedání předsednictva Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, Československého ústředí vysokoškoláků, a sekretariátu Mezinárodního svazu studentstva, na kterých si jeho účastníci připomněli historické listopadové události, a jejich význam pro současnost."
Mezitím se začínají dít věci, které se obvyklým oslavám vymykají. V Rozhlasových novinách se objevuje reportáž, která mluví o tom, že se v podvečer přišly stovky chlapců a děvčat poklonit památce Jana Opletala do míst, kudy v roce 1939 šel pohřební průvod s jeho rakví. A končí tímto sdělením: "Podle posledních informací se slavnostních okamžiků pokoušejí někteří lidé zneužít k protisocialistickým provokacím."
Demonstrace bylo jediné téma, o kterém jsme se mezi semináři a přenáškami bavili
"Byl jsem studentem prvního ročníku Filozofické fakulty, studoval jsem anglistiku a český jazyk. Politika mě zajímala. Jako mnoho jiných jsem poslouchal Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Štvalo mě, co se tu dělo, a hlavně jsem to vnímal pohledem člověka, kterého zajímala angličtina, chtěl jsem cestovat, a to jsem nemohl. Rok 1989 mě potkal, když jsem nastupoval do druhého ročníku."
Bavili jste se doma o politice s rodiči?
"O politice jsme se bavili. A probíhalo to typickým způsobem. Když pomineme tu úzkou vrstvu velmi odvážných lidí v disentu, tak to bylo tak, že něco můžeme říct doma za zavřenými dveřmi nejbližším příbuzným a přátelům, a co můžeme říct na veřejnosti. Byla to schizofrenie. Po 17. listopadu jsem měl v jednu chvíli pocit, že vážím o 20 kilo méně, protože jsme najednou nemusel mít tu mysl rozdělenou na dvě části."
"Určitě. Svoji roli tam hrál taky adrenalin. Já jsem se akcí lednového týdne zúčastnil dvakrát. Vždycky to bylo o tom dojít někam, co nejvíc se přiblížit ke "koni", a pak utíkat dál, což byly úprky všemi možnými směry. Já jsem neskončil v autobusech, kam tehdejší Veřejná bezpečnost hnala většinu těch lidí. Bylo jich relativně hodně, a vyváželi je za Prahu. Pak už jsme sbírali příběhy, kdy nám někdo vyprávěl, že je odvezli k Máchovu jezeru, a oni šli celou noc pěšky zpátky do Prahy."
Jak vznikalo rozhodnutí uspořádat demonstraci k 17. listopadu? Diskutovalo se o tom na fakultě?
Co profesoři?
Přenesme se na Národní třídu. Jaký byl váš osobní zážitek?
"Došel jsem s demonstrací na úroveň dnešního Café Louvre. Já si to teď vybavuju z fotografií, protože jsem nebyl vpředu. Viděl jsem první patro obchodního domu Máj. Transportéry nebo ty obrněné náklaďáky s vodními děly a radlicemi, které byly vzadu, jsem taky neviděl. Zahlédl jsem je až později, když dostali naši část lidí ven tou Mikulandskou uličkou. To byla ta ulička, kde si do každého bouchli. Ta speciální jednotka červených baretů byla děsně rozrušená. Je otázkou, jestli byli pod vlivem alkoholu nebo nějakých látek, nebo byli tak vybuzení tou situací, a svými nadřízenými. V té chvíli už bylo jasné, že dál už to jít nemůže, že se to musí zastavit. Tam probíhaly všechny ty známé věci, informace o tom, že tam byl student usmrcen. My jsme tam viděli s pár kamarády někoho ležet na ulici. Jestli to byl ten, který se vydával za toho mrtvého studenta, to nevím. V té chvíli to byly velmi silné zážitky. Mezitím se už rozjela zpráva, že tam byl student usmrcen."
Zpravodajství se změnilo během pár dnů
"Už v průběhu této akce byly snahy učinit z ní vystoupení proti socialistickému společenskému zřízení, Komunistické straně Československa a vládě. To se pak plně projevilo v dalším vývoji, kdy dav z podnětu různých lidí se ve večerních hodinách vydal do centra hlavního města. Došlo k narušení klidu a veřejného pořádku, zejména v prostoru Národní třídy a Pernštýna. Na opakované výzvy se část lidí rozešla. Zbytek v počtu asi 2000 osob pokračoval v demonstraci, a stupňoval agresivní chování. K obnovení pořádku a klidu zakročily pořádkové jednotky Veřejné bezpečnosti."
V neděli se ulice opět zaplnily. V Činoherním klubu bylo ustaveno Občanské fórum. Den na to se mění i zpravodajství:
"Václavské náměstí bylo ještě v 17 hodin zaplněno. Těžko odhadovat, ale moc se nezmýlím, když řeknu, že tady bylo kolem sto tisíc lidí. Nejvíce mladých, i dětí, ale zastoupeny byly všechny generace. Stovky lidí zpomalovalo dopravu na magistrále nad Václavským náměstím, a průjezd vozidel náměstím byl nemožný. Na magistrále, i na komunikacích kolem se vytvářely dlouhé fronty vozidel. Účastníci provolávali hesla, diskutovali ve skupinách. Skandováním a transparenty vyslovovali nespokojenost, požadovali politický pluralismus, svobodné volby, skutečný dialog a radikální reformy."
Ze školy nás jednou vyhnali, ale vrátili jsme se
Lidé nosili jídlo do škol. Nosili vám taky?
Bylo by zajímavé zjistit, kdo to byl. Co jste měl na starosti ve stávkovém výboru?
Máte nějakou památku na tu dobu. Třeba placku Občanského fóra?
"Víte, že asi ne. Nic si teď nevybavuji. Mám možná nějaké výstřižky z novin, a podobně. Ale jeden se mi nedaří najít. Na Albertov jsme tenkrát vyrazili s podomácku vyrobeným transparentem. Dvě násady od košťat, a prostěradlo, na které jsme nastříkali heslo Chceme normální život. S přítelkyní jsme si říkali, že by tam mělo být něco angažovanějšího. Tak jsme to otočili, a napsali tam Svobodu politickým vězňům. A s tímto transparentem jsme odešli na Albertov, samozřejmě jsme o něj přišli. Ale pak mi někdo říkal, myslím, že to bylo tehdejší Slovo v sobotním vydání, že tam byla buď fotografie nebo dokonce ten transparent popsali. A mě se to nepodařilo od té doby najít, a to bych rád našel."
"Já si myslím, že se to splnilo. A když se vrátím k tomu transparentu, tak si opravdu žijeme normální život. Samozřejmě vždycky všechno může být lepší. Člověk si vždycky myslí, že na protějším svahu je ta tráva zelenější. Já si tehdy říkal, že nás tu nemůžou zavírat, a nemůžeme žít podle tehdejšího slavného vtipu, kdy se tatínek ocitne se synem na Šumavě na hranici, a syn se ptá tatínka, kdo je za tím plotem. A tatínek říká: no my. A my teď za tím plotem nejsme, takže z mého hlediska se to splnilo. Už vyrostla generace, která si období tohoto zlomu nepamatuje."
