Divadla fungovala jako sociální sítě, vzpomíná na listopad 1989 tehdejší student Pavel Chalupa
V listopadu 1989 byl studentem Divadelní fakulty Akademie múzických umění a aktivním účastníkem revolučních událostí. Jako první student na veřejnosti přečetl výzvu studentů k protestní stávce. Herec, režisér, scénárista, zakladatel romského i židovského festivalu Khamoro a Devět bran Pavel Chalupa přiznává, že vzpomínky na to, co se tehdy dělo, patří dodnes k jeho nejsilnějším emotivním zážitkům.
„Na Akademii divadelního umění jsme 18. listopadu měli konzultace. Bylo to štěstí, protože škola byla otevřená. Do velkého sálu akademie přišli všichni, s kým jsme se mohli spojit, dokonce i učitelé. Dohodli jsme se na stávce, sestavili jsme studentský stávkový výbor. Sepsali jsme prohlášení, body našeho programu, scénář toho, co jsme chtěli od KSČ. Byly to body o svobodě,“ vzpomíná Pavel Chalupa.
Prohlášení vyzývalo ostatní studenty a pedagogy k týdenní protestní stávce a generální hodinové stávce na pondělí 27. listopadu. Zároveň žádalo ustavení vládní vyšetřovací komise, která vyšetří brutální policejní zákrok proti studentům na Národní třídě 17. listopadu.
„Prohlášení jsem pak v Realistickém divadle na Smíchově (dnes Švandovo divadlo, pozn. red.) přečetl hercům. Byl to pro mě samozřejmě velmi emotivní okamžik. Ukázalo se, že jsem byl první student, který prohlášení přečetl jménem všech studentů v Československu. Udělalo to na mě obrovský emocionální dojem.“
Měl jste strach? Uvědomoval jste si, že by to mohl být konec vaší kariéry?
„Pamatuji si, že se mi třásly ruce. Četl jsem prohlášení, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlel o důsledcích, až později, když se to všechno stalo...“
Chtěli jsme svobodu
Co chtěla česká mládež v bouřlivém roce 1989?
„Nemohli jsme svobodně pracovat v divadle, nesměli jsme uvádět hry autorů, které jsme chtěli. Neměli jsme možnost chodit do kina na filmy, které kritizovaly socialistický systém. Nebylo možné číst nekomunistickou literaturu, vše bylo dostupné jen díky samizdatu.“
„Chtěli jsme svobodu! Viděli jsme, jaký je tu represivní aparát. Všichni, kdo se postavili proti komunistickému státu, byli uvězněni. Neměli jsme žádné politické svobody a opozice, kterou tvořili intelektuálové a spisovatelé (byla to taková skupina umělců), ti všichni byli ve vězení. A to byl samozřejmě velmi velký problém pro svobodu.“
Na otázku, zda v této době měla česká mládež nějakého absolutního duchovního vůdce, mentora, za kterým by se dalo s důvěrou jít, Pavel Chalupa bez váhání odpověděl: „Pro nás v umění to byl Václav Havel. Ten byl číslo 1!“
Nejen studenti, ale celá tvůrčí inteligence - umělci, spisovatelé, dramatici, režiséři, herci - se stali hybnou silou sametové revoluce.
„Ukázalo se, že československá divadla jsou solidární s námi i mezi sebou. To bylo důležité. Divadla fungovala jako Facebook nebo Instagram. Přece jen jsme neměli takové technické možnosti jako dnes. Měli jsme jen telefon, fax a nic jiného. Takže veškerá komunikace mezi sebou probíhala prostřednictvím divadel. Divadla se změnila v informační centra, která vysvětlovala, jak zorganizovat stávku v továrnách, ve školách. Tato situace byla zcela unikátní,“ vzpomíná Pavel Chalupa a vysvětluje, proč to byli právě studenti a tvůrčí lidé, kteří iniciovali sametovou revoluci:
„Protože to byli intelektuálové, kteří psali o svobodě a o tom, jak je život těžký, když svoboda neexistuje. Intelektuálové byli v první řadě těch, kteří útočili na komunistický režim. Byli skuteční hrdinové ti, kteří podepsali Chartu a podpořili iniciativy Václava Havla. Mluvili jménem všech, kteří byli vězněni. Myslím, že umění mělo schopnost promlouvat k lidem.“
Koncept se poněkud ztratil
Od sametové revoluce uplynulo 34 let – dostatečně dlouhá doba na její zhodnocení z hlediska historického významu. Podle Pavla Chalupy se život zcela přirozeně přizpůsobil:
„Je to zcela přirozené. Každý člověk jde v životě dál: pracuje, zakládá rodinu, rodí děti. Jeho myšlenky se mění v průběhu let a v závislosti na situaci, v níž žije. Situace po 90. letech byla velmi složitá. Bylo mnoho korupčních skandálů, takže se mnohé myšlenky změnily. A samotný koncept sametové revoluce se pro mě také poněkud ztratil. Všechno se změnilo směrem k pragmatismu. Ukázalo se, že je to o penězích a zisku.“
Pavel Chalupa lituje, že se život v mnoha ohledech nezměnil k lepšímu. Je ale přesvědčen, že revoluce přinesla dobro, že to byl dobrý a správný krok, který z České republiky nakonec udělal svobodný a demokratický stát.
