Jindra Tichá
Vážení posluchači, v dnešní krajanské rubrice Vám chci představit paní Jindru Tichou, českou spisovatelku, která už více než třicet let žije na Novém Zélandě a které v Praze nedávno vyšla další kniha. A přečtu i několik dalších odpovědí, které nám posíláte do rozhlasové soutěže Radia Praha. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová.
Sametový rozvod, Cena porážky, Smrt a odpuštění, Jak krmit bohy a Pacific letters, tedy Listy z Tichomoří - to jsou názvy knih, které za posledních pět let Jindře Tiché vydalo pražské nakladatelství Akropolis. Další kniha, nazvaná Už se neshledáme v tomto životě, vyšla ještě v polovině 90. let v nakladatelství Motto. Ze zcela neznámé autorky, která předtím publikovala pouze několik kratších povídek v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty Eight Publishers v Torontu a jejíž první knihy prošly v Čechách téměř bez povšimnutí, se během krátké doby stala populární spisovatelka. Co je příčinou takové slávy? Na to jsem se zeptala jejího pražského vydavatele Jiřího Tomáše:
"Ona totiž, jak my s oblibou říkáme, je naše nejvzdálenější autorka, což geograficky je zcela určitě pravda, ale jinak se snaží v těch svých zejména prozaických dílech o něco, co současné české literatuře chybí. Jindra Tichá je původním profesním zaměřením filozof. V její optice se setkáváme s poměřováním všeho, co lidstvo v oblasti vědění už dosáhlo, počínaje antikou až po myšlenkové proudy 20. století. Na tom je přitom zajímavé to, že Jindra Tichá s touto intelektuální výbavou nepracuje mentorsky, aby cítila potřebu čtenáře poučovat, ale poměřuje konání svých hrdinů a protagonistů svých příběhů veškerou dosavadní zkušeností lidstva od starého Řecka až po ten dnešek."
Jindra Tichá píše vlastně o stále stejném tématu: o vztazích mezi mužem a ženou, o rozpadu manželství a rodiny, o osamělosti, kterou jako emigrantka ve světě zažila. Ve všech jejích knihách je patrný silně autobiografický rys, který se ani nesnaží nijak popřít. Píše o své nejvlastnější životní zkušenosti. Sama totiž v roce 1969 odešla s rodinou do exilu, nejprve do anglického Exeteru a o rok později na Nový Zéland. Tam její tehdejší manžel získal ihned místo na proslulé Otažské univerzitě v Dunedinu. Jindra Tichá, přestože v Praze předtím přednášela na Karlově univerzitě filozofii, musela na své vlastní uplatnění čekat hodně dlouho. Nyní v Dunedinu učí politické vědy, logiku a filozofii, a kromě toho hostovala i na dalších zahraničních univerzitách, ve Spojených státech, Indii a řadě evropských zemí. Zlomovým okamžikem v jejím životě byl zjevně rozpad vlastního manželství a později i dobrovolná smrt jejího muže. To, jak se vyrovnávala s touto životní ztrátou, je i obsahem její knihy Smrt a odpuštění, kterou v polovině 90. let uvedl Český rozhlas v podání Taťány Medvecké jako rozhlasovou četbu na pokračování.
Osobní zkušenost rozpadu manželství a rodiny je u Jindry Tiché zesílena ještě pocity osamělosti emigranta. To ostatně zaznamenal i Pavel Kohout v předmluvě k její další knize Jak krmit bohy. V ní se odráží i další výrazný rys jejího psaní: zájem o cestování. Jindra Tichá skutečně zcestovala velký kus světa, po stopách španělských conquistadorů se například vydala do Guatemaly, v knize Cena porážky popisuje, jak džípem projela část Sahary, poznala indické slumy i chrámy v Indonésii. I návraty do Čech po roce 1990 se v jejím podání jeví spíš jako cestopis po téměř neznámé, zapomenuté zemi. V knize Sametový rozvod například líčí svůj návrat na Sokolovsko po půl století. Kdysi sem jako dítě jezdila na rodinné výlety:
"Krajina tu bývala nádherná s neporušenými lesy, ... ale města a dědiny byly vylidněné, bylo to nějakých sedm let po odsunu a v té době tu nežil nikdo, ani cikáni. Střechy se pomalu propadaly, do stavení tekla voda, zdi začínaly padat. Pole byla neobdělaná, rostlo na nich býlí po pás, v ovocných sadech stromy zplaněly a nesly jen malá hořká jablíčka. A hlavně všude bylo ticho, strašidelné a duši svírající ticho. Byl to pomník pomstě..."
Vedle beletrie publikovala Jindra Tichá pod názvem Pacific letters i výběr publicistických próz o Novém Zélandu a Tichomoří. Zde zachycuje svoji každodenní zkušenost i z pohledu erudované politoložky. Podle Jiřího Tomáše z vydavatelství Akropolis to bude zřejmě právě tento typ publicistických próz, ke kterému v poslední době Jindra Tichá jako spisovatelka směřuje.
"My jsme Jindře Tiché vydali pět titulů, z toho čtyři jsou čistá beletrie a jedna kniha má spíše publicistický charakter. To jsou ony Pacifik Letters, kde vlastně velmi působivě přiblížila život na druhé straně zeměkoule, na Novém Zélandu a v Austrálii. Ale ona tak činí neustálou konfrontací situace na Novém Zélandu se situací u nás doma." Jiřího Tomáše jsem se zeptala i na téma emigrace a opakovaných návratů do Čech, které tvoří osu vyprávění Jindry Tiché. Jak sám říká, při přípravě svých knih k vydání s ním často o pocitech emigranta hovořila:
"Ty počátky patrně nebyly jednoduché, tak jako zřejmě nebyly jednoduché u nikoho, kdo musel hledat zcela novou existenci, ale dneska po těch dejme tomu třiceti letech je situace taková, že ti lidé sem velmi rádi přijíždějí, pořád to vnímají, jako že tu jsou doma, ale samozřejmě těch třicet let tam je, za tu dobu si vybudovali kolem sebe jisté mikrosvěty a vazby, takže jsou doma i tam."
K velkému čtenářskému ohlasu, kterého se knihám Jindry Tiché v poslední době dostává, mi Jiří Tomáš nakonec řekl:
"Najednou se začali čtenáři pídit po starších titulech, po knihách, které vyšly před třemi, čtyřmi lety, najednou po nich začala veliká sháňka. Pak přišly knihovny, které si začaly kompletovat její knihy. Ve světě literatury si autor to jméno musí poctivě a dlouho vyšlapat a získat. Je to cesta delší, ale myslím, že se to paní Jindře Tiché povedlo."
Na závěr naší dnešní krajanské rubriky zařazujeme opět několik odpovědí, které jste nám poslali do soutěže Radia Praha. Ptali jsme se, co se Vám vybaví, když uslyšíte jméno našeho hlavního města - a mimochodem také naší rozhlasové stanice - Praha. Karel Zoubek z Detroitu ve Spojených státech napsal stručnou, ale výstižnou odpověď: Praha je navždy srdcem mé vlasti! O pražských památkách se ve své odpovědi rozepsali Viola a Frank Guchovi z amerického Gloucesteru, dodávají ale: "Co by to ale bylo platné, kdyby tyto krásy neoživila hudba Antonína Dvořáka nebo Bedřicha Smetany. Jak by mohly pracovat "zlaté české ruce" bez "zlaté české muziky". Například Jaroslav Vejvoda, František Kmoch a mnoho dalších, to jsou skladatelé, jejichž melodie obešly celý svět, a právě prostřednictvím těchto slavných lidí se Praha dostala do povědomí všude tam, kam tato hudba pronikla."
Obsáhlou odpověď nám zaslal Stanislav Šmelhaus z Brookfieldu v USA: "Svých prvních dvacet let života jsem bydlel s rodiči za Národním divadlem, tedy uprostřed Prahy. Měl jsem to štěstí, že můj otec, tehdy známý, mimořádně vzdělaný lékař, mne brával jako chlapce na vycházky po Praze, které za války organizovaly památkářské skupiny. Vryly se mi do paměti prohlídky historických míst, která nebyla veřejnosti běžně přístupná, například kostel sv. Maří Magdalény, zrušený Josefem II., nebo katakomby mnichů pod chrámem Panny Marie Vítězné, seschlá ruka zloděje visící u sv. Jakuba na Starém Městě nebo postava jezuity, která zvědavě vykukuje na klenbě v malostranském sv. Mikuláši. Pro odpověď na Vaši otázku mi ale chybějí slova. Snad nejlépe je vystihl Svatopluk Čech: ... Praha! To jméno samo zpěv."
A s tím se, vážení posluchači, s naší krajanskou rubrikou rozloučíme. Za Vaše odpovědi moc děkujeme a těšíme se na další. Připomínám, že uzávěrka naší soutěže je 16. června. Vítěze soutěže, jejímiž sponzory jsou Pražské pivovary a České aerolinie, vyhlásíme v neděli 30. června.
A teď ještě dvě krátké informace:
Po dlouholeté odmlce se znovu ozvalo české rozhlasové vysílání v Buenos Aires. Hodinový pořad připravuje jednou týdně krajanské sdružení Český dům a relace se vysílá vždy v úterý od 21 hodin na frekvenci AM 820. V programu zazní česká hudba, informace o České republice, čerpané z vysílání Radia Praha, o krajanských aktivitách a také soutěž spolupořádaná novým periodikem Diario de Praga.
A na závěr ještě perličku - oklikou přes Bolívii se k českým posluchačům vrací hudba pražského barokního skladatele Jana Josefa Ignáce Brentnera. V první polovině 18. století byl varhaníkem v několika pražských kostelích, komponoval chrámovou hudbu, více informací o něm však nemají ani ty nejpodrobnější hudební lexikony. Skladby, které věnoval jezuitům a jejich vzdáleným misiím, se ale dochovaly v bolivijských archívech. Krátce před vánocemi vyšly dokonce na cédéčku v podání souboru Ensemble Inégal. Iuvenis et praeclarus componista, tedy starý mládenec a znamenitý skladatel Brentner, jak ho označil matrikář v rodných Dobřanech v roce 1742, se tak po dvou a půl stoletích dostává zpět do staré vlasti.
