Jiří Mucha, to nebyly jen večírky, říká jeho syn John Mucha

Život a dílo Jiřího Muchy prezentuje právě zahájená výstava v pražské galerii Millennium. Tento spisovatel a syn slavného malíře Alfonse Muchy by se 12. března dožil 100 let.

Jiří Mucha s Vítězslavou Kaprálovou, foto: Volné dílo

Život Jiřího Muchy byl pestrý a dovedl si ho užít. Svědčí o tom dokumentarizující výstava v galerii Millennium. Představuje ho jako dítě z bohaté rodiny, studenta Sorbony, příslušníka Československé armády v Anglii a válečného reportéra, manžela talentované dirigentky Vítězslavy Kaprálové, která dva měsíce po svatbě zemřela, jako politického vězně 50. let i jako úspěšného spisovatele a scénáristu. Je zde vidět i bohémská tvář Jiřího Muchy – jako pořadatele bujarých večírků, o nichž kolují legendy. Výstava, na níž je Jiří ztvárněn i jako objekt svého otce Alfonse, je vzhledem k svému rozsahu jen zkratkovitým portrétem. Na to, jaký Jiří Mucha byl, jsme se zeptali jeho syna Johna Muchy.

Jiří Mucha byl člověk mnoha zájmů. Stále se kolem něj pohybovalo dost zajímavých lidí. Pořád se píše o jeho večírcích v našem domě na Hradčanském náměstí. Já jsem je zažil do roku 1966, než jsem jako osmnáctiletý odešel do Británie. Byly to velké silvestrovské oslavy a nejen ty. Jenže večírky jsou jen jednou částí otcova života. Kromě toho byl dobrým spisovatelem a překladatelem, plynně mluvil několika jazyky. Jiřího Muchu je třeba posuzovat takto komplexně. I právě probíhající výstava se snaží poukázat na to, že součástí jeho života je tvorba, myšlenky, válka…

Pořadatelem výstavy je Muchova nadace – Mucha Foundation, které jste předsedou. Co všechno vaše nadace dělá?

Jiří Mucha v roce 1991 nečekaně zemřel a vyvstala otázka, co se stane s jeho pozůstalostí. A tak jsme v roce 1992 založili nadaci, aby celý ten odkaz – především Alfonse Muchy – zůstal pohromadě, aby mohl být zpřístupněn tady i v zahraničí. Ten odkaz se samozřejmě týká taky Jiřího Muchy a jeho literární práce. V roce 1992 jsme začali spolupracovat s nakladatelstvím Eminent a znovu jsme vydali všechny jeho knihy. Po smrti mé maminky Geraldiny Muchové, která byla hudební skladatelkou, se činnost nadace ještě rozšířila o hudbu. Účelem nadace je tedy starat se o celé rodinné kulturní dědictví. Maminka říkala, že drží pevnost. Já tu pevnost držím dál. Jedno z mých dětí možná bude v naší práci pokračovat.

John Mucha, foto: Miroslav Krupička

V Praze máme Muchovo muzeum, kterým ročně projde 140 000 lidí. Teď se snažíme vybudovat další takové muzeum v Paříži. Intenzivně na tom spolupracujeme s českou velvyslankyní Marií Chatardovou, podílí se na tom také francouzský velvyslanec v Praze. Velký zájem o to má město Paříž. Z několika nabízených budov jsme vytipovali tři, kde by muzeum mohlo být. Chtěli bychom tam částečně rekonstruovat Muchův ateliér, dát tam pár kusů nábytku, tak jako je to tady v pražském muzeu. Když byl v Praze loni francouzský premiér Vals, s českým premiérem Sobotkou navštívil náš dům a velice se o tento projekt zajímal. Pokud se to povede, bylo by to takové poděkování Paříži, která hrála v Muchově životě zásadní roli. Bez Paříže by Mucha možná neexistoval.

Vaše nadace ale pořádá i výstavy z díla Alfonse Muchy…

V archivu máme asi 3 000 děl – litografií, kreseb a olejů – a 2 000 fotografií. Sbírku stále doplňujeme. Teď jsme například koupili v aukci jeden Muchův pastel, který byl pro nás důležitý. Pokud jde o výstavní činnost, právě teď připravujeme výstavu „Alphonse Mucha: In Quest of Beauty“ v Russel-Cotes Museu v anglickém Bournemouthu, začne 1. dubna. Měla to být jen jednorázová akce, ale stává se z toho putovní výstava. Bude pokračovat do města Norwich a pak zřejmě také do Glasgow a Liverpoolu. Teď mě oslovila Národní galerie v Praze, zda bychom jim nezapůjčili některé věci o Jiřím Muchovi z probíhající výstavy, což samozřejmě rádi uděláme. Dál chystáme putovní výstavu o Muchovi a jeho spojení s dneškem. Stále se něco děje.

Vraťme se k Jiřímu Muchovi. Jaký byl jako otec a člověk?

Portrét Jiřího od Alfonse Muchy, foto: ČTK

Když mi byly 2 roky, byl otec zatčen a zmizel z obzoru. Když se po letech vrátil z vězení, nebylo to po tak dlouhé přestávce jednoduché. Ale to se děje v mnoha rodinách. V roce 1966 jsem odjel do Anglie. Bylo mi 18 let, chtěl jsem jít na univerzitu a to v Československu můj kádrový profil to naprosto neumožňoval. Protože jsem byl narozen v Londýně a měl jsem tam zázemí, mohl jsem odjet. Vztahy s otcem jsem postupně obnovil. Viděli jsme se, když přijel do Anglie. Jednou pořádal výstavu a vedl spor s jednou anglickou galerií. Já jsem ho v Británii zastupoval a ten spor jsme nakonec vyhráli. Jiří Mucha byl určitě inteligentní, férový a velice pracovitý člověk. Jeho tvorba byla dost mimořádná a je obtížně zařaditelná do českých literárních proudů. Když doma probíhaly večírky, tak někdy seděl stranou a psal. Obecně lze říci, že když měl čas, tak psal. Ale dělal také jiné věci. Třeba miloval zahradničení. V Jiřetíně a potom v Železné rudě, kde jsme měli chalupu, se velice rád staral o zahradu.

Jak velkou roli v životě Jiřího Muchy hrály ony proslulé večírky?

Na to se mi těžko odpovídá, protože jsem z Prahy odjel v roce 1966. Pamatuju si už jako kluk, bylo mi tak 8, když se na scéně objevila Marta Kadlečíková. Marta řídila a organizovala tyto večírky. Otec jí v tom dal volnou ruku. Objevovala se tam řada lidí a mělo to svou vlastní dynamiku. Nejslavnější éra těchto večírků byla tak od poloviny 60. do poloviny 80. let. Osazenstvo se také proměňovalo. Když tu byla maminka, navštívil nás třeba Ravi Shankar, Leonard Bernstein nebo Arthur Miller. A svým způsobem to pokračuje dodnes – byl u nás např. Salman Rushdie. Lidi se mění, místo zůstává.

Koncem roku 2012 vzbudila pozornost kniha Charlese Laurence Společenský agent Jiří Mucha, v níž je popisována spolupráce Jiřího Muchy s StB. Jak se na ni díváte?

Poprvé jsem o té knize slyšel, když měla vyjít ve Spojených státech. Pokusili jsme se tomu zabránit, ale nepodařilo se to. O tom, že kniha vyjde také česky, jsem vůbec nevěděl. Charlese Laurence jsem znal jako kluk. Znal jsem i jeho sestru Kate. Tvrdit, že otec měl s Kate sex, je naprostý nesmysl. Když u nás byli Laurencovi na návštěvě, s Kate jsem byl většinou já.

Plakát od Alfonse Muchy

Než kniha vyšla, s Charlesem Laurencem jsem mluvil. Chtěl se s námi a s maminkou sejít. Setkali jsme se v Praze, povídali jsme si, ale on se ani slovem nezmínil, že pracuje na nějaké knize. Pak kniha najednou vyšla a pro maminku to byla těžká rána. Laurence postavil knihu na svědectví Kamila Pixy, jednoho z nejodpornějších estébáků. Byl to vrah. Když otce zatkli, rok jsme nevěděli, kde je. Byl v tzv. Domečku na Hradčanech, kde ho Pixa a další mučili. Věřit jeho svědectví žádný soudný člověk nemůže. Krátce po vyjití knihy maminka zemřela. Dovolím si říci, že kniha uspíšila její smrt.

Je ovšem nepopiratelné, že Jiří Mucha se Státní bezpečností spolupracoval…

Víte, když vás v 50. letech odsoudili, vy sedíte v Jáchymově, a někdo za vámi někdo přijde s papírem a řekne vám „Když nám to podepíšeš, tak tě pustíme,“ tak podepíšete. To se stalo Jiřímu Muchovi. Otec si v těchto situacích dovedl dělat srandu. Z knihy je vidět, že Pixa to neunesl. Přestože ho mučil, Jiří Mucha se z toho dostal a zvítězil nad ním. Myslím, že lidé by se měli soudit podle toho, co vykonali a co po sobě zanechali.

Jak jste udržoval kontakty s otcem?

Pro Jiřího Muchu bylo velice důležité cestování. Kdyby nemohl cestovat, asi by ho to zabilo. Aby otec dostal výjezdní doložku, potřeboval pozvání od někoho z rodiny. Byl jsem v Anglii od roku 1966 a zpočátku stačilo pozvání ode mne. To v 70. letech už nebylo možné. Tehdy musela odjet do Británie maminka, aby mu mohla pozvání poskytovat. To byl důvod její odjezdu, nikoli že se rodiče rozešli nebo dokonce rozvedli, jak se říkalo. Rodiče se stýkali, když otec vycestoval z Československa. Když přijel do Londýna, vždycky nám vozil to, co jsme v Anglii postrádali: knedlíky v prášku, plnotučnou hořčici a chleba. Viděli jsme se také při mých návštěvách Prahy. Pracoval jsem v bance, měl jsem na starosti investice ve východní Evropě. Před rokem 1989 jsem tu byl několikrát služebně.

Připouštím, že žít takhle na dálku – jak žili mí rodiče – není obvyklé. Oni se k sobě chovali s respektem a s láskou. Maminka otce milovala do konce života a on ji také. Po roce 1989 přijela do Prahy a po jeho smrti už zůstala. Udržovali si svůj vztah a ženy z večírků jako Marta Kadlečíková nebo Vlasta Plocková na to neměly žádný vliv.

Jak vnímáte komercializaci secese a využívání Muchových motivů na různém zboží?

Slovanská epopej od Alfonse Muchy

Jedno mi to není, ale jsem realista. V roce 2010 padla autorská práva a dnes každý může využívat Muchova díla, jak chce. Máme zaregistrovanou ochrannou známku, která nám dává možnost tyto věci trochu korigovat. Například na výstavách můžeme schválit, co se bude prodávat atd. Naše nadace poskytuje těmto akcím určité razítko kvality. Secese jako umělecký směr zmizela kolem roku 1910. První vlna zájmu přišla v 60. letech – v době flower generation, ke které sám patřím. Tento zájem časem poklesl, ale secese už nikdy neupadla v zapomnění. S každou další vlnou se posiluje. A to je dobré, protože secese původně měla být uměním pro všechny.

Děkuji za rozhovor.