Jiřina Nebesářová: česká architektka, která zpívá belgickému publiku moravské lidové písničky
Před patnácti lety navrhovala ve francouzském přístavu Saint Nazarre zaoceánské lodě, dnes zpívá české, francouzské i portugalské písničky v bruselských kabaretech. Česká šansoniérka Jiřina Nebesářová odjela z bývalého Československa v roce 1984, ve Francii studovala architekturu, pracovala na prestižních architektonických zakázkách, pak ale dostaly přednost Brelovy šansony, portugalské fado nebo Ježkův Tmavomodrý svět. O rozhovor ji požádala Milena Štráfeldová:
"Architektka byla nejdřív zpěvačka. Když mi bylo šest let, tak mne tatínek vzal za ruku a odvedl mne do pěveckého sboru. To bylo poprvé, co jsem se setkala s muzikou, a jsem do dneška vděčná tatínkovi, že mne do tohoto vlaku posadil. A v deseti letech mi dal kytaru a chtěl ze mne mít koncertní kytaristku, Jenže já jsem měla trošku jiné chutě. Malovala jsem a pořád jsem si vymýšlela nějaké prostory, tak nakonec zvítězila architektura. Ale ani při té architektuře jsem nepřestala dělat muziku, protože jsem byla členkou Prvního jazzového tria s Klikarovým Synkopickým orchestrem. Takže architektka byla vlastně nejdřív muzikantka a ta muzika je mi tak blízká, takže když mi došlo po těch zhruba dvaceti letech, co jsem dělala jiné práce, že už si nezpívám pod sprchou, a že tedy je situace vážná, že se s tím bude muset něco udělat. Já jsem navíc měla to štěstí, že jsem se v devatenácti letech setkala se Zuzkou Navarrovou, staly se z nás kamarádky, a než jsem odjela do Francie, tak jsme se pořád vídaly a přitom jsme si zpívaly. Samozřejmě nedávné události, kdy jsme se museli se Zuzkou rozloučit, byly v mém životě spíš takovou černou dírou. Ale říkám si, že to dědictví muziky od ní mám."
Vás zastihl pád Berlínské zdi v přístavu Saint Nazarre, to znamená, že Vy už jste v té době byla ve Francii. Jak dlouho? Kdy jste tam odjela?
"Já jsem odjela v roce 1984. Předtím jsme dva roky bojovala s naší krásnou bývalou komunistickou administrativou, abych mohla vyjet na šest měsíců na stáž do Francie na architekturu. Takže jsem podávala různé žádosti, protože jsem se dozvěděla pod třetí nebo patnáctou rukou, že francouzská vláda měla nějaké dohody, jenže ty stáže se vůbec nevyužívaly, protože o tom nikdo nevěděl. Samozřejmě ředitelé škol nikoho nikam neposílali. Tak jsem posílala žádosti a jednoho dne přišel na školu dotazník, mé kádrové prověření, a ředitel se úplně zděsil a řekl, že nepřichází v úvahu, aby Jiřina Nebesářová cestovala do Francie, a že místo mne vyberou někoho jiného. Můj spolužák tehdy byl David Vávra. Tak právě jeho si pozval ředitel, bylo to na Akademii výtvarných umění, na architektuře, že tedy pošlou jeho. A on, když to uslyšel, sešel ze schodů a byl úplně zděšený, protože věděl, že o to už dva roky žádám. Brečeli jsme tam na schodech, on byl v podstatě nešťastný, že tam musí jet místo mne, ale zároveň byl taky zřejmě rád, a když jsme tak jeden druhému v náručí plakali, že mne nikam nepustí a jeho tam posílají, tak mi pošeptal do ucha: Jiřino, to se nějak vyřeší. A ono se to skutečně vyřešilo, protože já jsem pak šla za nějakou paní na ministerstvo školství, která se shodou okolností jmenovala Nebeská. A ta paní zřejmě napsala na moji složku náhradník a ono to prošlo. A mně pak přišel dotazník z francouzské ambasády, abych se dostavila k jazykovým pohovorům. Takže jsme nakonec vyjeli oba dva. Bylo to tam veselé a já jsem se tam seznámila se svým nastávajícím mužem a vzali jsme se."
Projektovala jste lodě či přístavy?
"Projektovala jsem všechno možné. Nejdřív jsem začala u francouzského architekta, který se zamiloval do českého baroka. Ten mne vzal okamžitě do svého ateliéru a tam jsme shodou okolností vyhráli zrovna soutěž na stavbu francouzské ambasády v Saúdské Arábii. To byl takový prestižní projekt. Kousky ambasády jsou kreslené mou rukou. A pak to byly různé urbanistické projekty a kulturní zařízení. Potom mi někdo nabídl, že se na pobřeží staví lodě a jestli by mne to nezajímalo. Samozřejmě pro Čecha, která nemá moře... Já jsem si říkala - oceán, vlny - ještě jsem ho tenkrát neviděla, tak to musím prověřit! Tak jsem se tam rozjela. A myslela jsem si, že budu pracovat na lodičkách maximálně třicet metrů dlouhých. Pracovala jsem ale na obrovských lodích, které měřily dvě stě třicet metrů, měly čtrnáct poschodí, kde bylo všechno možné od diskotéky přes kasino, společenské sály až po bazény. Takže jsem taky projektovala lodě."
Teď zpátky k Vaší muzice. Zpívala jste Tmavomodrý svět, Brela, Radúzu, portugalské fado i moravskou lidovou. Jak si vlastně vybíráte písničky, které zpíváte?
"Když jsem odjížděla do Francie, tak mi Zuzka Navarrová dala s sebou tři kazety, kde mi nahrála portugalskou a brazilskou muziku. A s tím jsem odjela do Francie a neustále jsem je poslouchala. Samozřejmě jsem poslouchala i jinou muziku, a když jsem se před několika lety rozhodla nechat architektury a manažerství a všeho možného a skutečně se věnovat plně muzice, tak jsem si říkala, že mám tolik těch písniček, které miluju a pořád si je pouštím až do stavu transu, že si je chci taky zazpívat. Takže první repertoár se skládá z mých nejzamilovanějších písniček, do kterých samozřejmě patří i Ježkovy písničky. Zatím máme jednu, ale bude jich víc, protože mám chuť v Bruselu a vůbec ve světě sdělit, jak úžasný byl jazz ve 20. a 30. letech. A můžu říct, že co jsem zatím se svými muzikantkami probírala nějaké písničky, které jsem jim pustila, tak byly úplně nadšené. Nechápaly, jak je vůbec možné, že jsou tak čistě složené i tak čistě zahrané."
Jak se belgickému publiku líbí, když jim zpíváte Ježka nebo moravskou lidovou hezky česky?
"Musím říct, že jsou okouzleni, protože to je jazyk, který neslyšeli. A mám pocit, že navíc oceňují ten kabaretní rozměr a jazzový nádech představení. Takže na to reagují velmi pozitivně. A jsem strašně ráda."
