Jitka Henryková, česká prozaička a dramatička ve Švýcarsku

Jméno Jitky Henrykové je dnes v Česku známé jen úzkému okruhu zasvěcených. Autorka několika divadelních a rozhlasových her a 11 románů žije totiž od roku 1968 ve Švýcarsku. Od té doby se do původní vlasti nevrátila. Před několika dny oslavila významné životní jubileum - narodila se totiž 13. března roku 1921.

Její románový debut vyšel v roce 1965. Jmenoval se Cena za rubikon a vyvolal velký ohlas. Před Vánoci 2010 se ke čtenářům dostal její jedenáctý román Vítězství poražených. Stejně jako její předchozí publikace ale nezaznamenal větší pozornost odborné kritiky. Autorka je přesto neúnavná. Ve svých ideově vyhrocených prózách vychází z obecných společenských problémů, pro které hledá konkretizace prostřednictvím svých postav. Ve Vítězství poražených například zobrazuje problematiku malé a střední podnikatelské sféry v období globalizace.

"Jak velký průmysl požírá střední a malé podnikatele. Je to o podnikateli, jehož všichni zaměstnanci jsou sirotci. On je zaměstná a fungují jako jedna rodina. Ten podnikatel to dlouho drží, nepropouští, až nakonec se to zhroutí, takže jsou bez práce jak on, tak ti jeho kluci. A on je tak rozčilený, že se nabourá do skály. Začíná to tak, že ho tahají z komatu."

Měla jste pro tenhle příběh konkrétní předobraz?

"Já nikdy nevycházím z konkrétních příběhů, vždycky vycházím z problému. Ten problém si pak vyžádá figury."

Svůj nový román autorka uvádí slovy: "Lidi chtějí za každou cenu ve všem zvítězit. Snad je ani nenapadne, že nad hmotou vítězí nakonec vždycky smrt. Jediným vítezem nad ní je duch."

Jitka Henryková nezapře, že vyrůstala v první polovině 20. století. Dnešní svět jí přesto není lhostejný a cítí potřebu se k němu vyjadřovat. Čerpá přitom ze svých bohatých životních zkušeností. Autorka navíc svět vnímá prizmatem své duchovní terapeutické praxe. Klíčovým tématem Jitky Henrykové je hledání pravdy. Používá k tomu často jako hlavní prostředek dialog. Tím mimo jiné udržuje kontinuitu se svými uměleckými počátky, kdy se věnovala filmu, divadlu a rozhlasu.

Její debut vznikl v roce 1960. Byl to román Cena za rubikon. Vyjít mohl ale až v období společenské oblevy o 5 let později.

"A to ležel v šupleti celou dobu. V Československém spisovateli mi řekli, že je psaný moc přesvědčivě, ale že je to kritika z druhého břehu, takže to nemůžou vydat."

Čtyřiačtyřicetiletá autorka Ceny za rubikon tehdy nespadla z čistého nebe. Měla za sebou už zkušenost z filmu a zkušenost s divadelními dramatickými texty.

Po válce pracovala v dramaturgii Československého filmu na Barrandově, kde spolupracovala s režisérem Karlem Steklým. V roce 1949 ale musela místo opustit. To byla také v jejím osobním životě velmi těžká doba. Ona sama studovala školu a současně pracovala jako dramaturgyně. A tatínek byl aktivní v sokolském protikomunistickém odboji. Oba rodiče před Vánoci roku 1948 tragicky zahynuli.

"Oni totiž neumřeli, oni spáchali sebevraždu. Můj táta pracoval nejdřív proti Němcům nacistům a potom proti komunistům. A oni je přišli zatknout, tak se zabarikádovali. On totiž dost věděl a věděl taky, jaké měli při výslechu metody, že když lidé nechtějí nic prozradit, tak jim dají nějaké chemikálie a oni pak mluví. To řekl mojí sestřenici: mě živého nedostanou. Tak se zabarikádovali a spáchali sebevraždu."

V polovině 60. let napsala divadelní hru Moře.

"To byla jediná tragédie, kterou jsem napsala. Byla komponovaná na Debussyho symfonickou báseň Moře. Nikdo mi ji nevzal, říkali, že to je šílenství, že to není možné zrežírovat. A taky je to tak zoufalé! Odehrává se v krytu a před domem v bombardovaném městě. A neví se, kdo bombarduje, jestli sveřepý nepřítel nebo vlastní milovaná vláda."

Druhou divadelní hrou byla Žlutá gloria, které se ale chopil Československý rozhlas a v režii Jiřího Rolla vznikla zajímavá, později smazaná inscenace.

"To je původně divadelní hra. Já jsem to prostě dala do rozhlasu a měla jsem to štěstí, že se to dostalo k tak vynikajícímu dramaturgovi a tak fantastickému chlapovi, jako je Josef Hlavnička. To jsem měla opravdu štěstí. Nejdřív se tam dostala Žlutá gloria, to byla podivná věc, moderní podobenství o hřivnách."

Jitka Henryková napsala ještě rozhlasové hry Chrápající brontosaurus a Hele, myš! Všechny se později s úspěchem vysílaly i ve Švýcarsku.

Svůj poslední román Vítezství poražených počítá jako desátý. Vynechává román Všežravá hvězda, který vyšel v malém moravském nakladatelství, ale autorka s vydáním nebyla spokojená, zejména s obálkou knihy a s korekturou textu a do svého díla ho proto nepočítá.

"Oni mi tohle udělali. Já jsem byla tak zuřivá, že jsem o tom vůbec nechtěla vědět. A potom jsem si na všechny romány dělala obálky sama. Protože v Curychu jsem pracovala tři roky v grafickém ateliéru jako grafička, tak jsem se to tam naučila."

Jitka Henryková všechny své další romány vydala v šumperském nakladatelství Eva Borská - Obzor.

Její životní spisovatelské krédo? Humor.

"Bojovat se zbraní v ruce je ponižující, protože je to vždycky spojeno s nenávistí, i když se bojuje za dobrou věc. Proto jsem se vždycky snažila bojovat perem. A mojí hlavní zbraní byl vždycky humor, tedy dost surový humor. Moje oblíbená četba byl Švejk, toho jsem četla na gymplu pod lavicí."

Romány Jitky Henrykové připravuje k vydání pro česká nakladatelství zkušená redaktorka Irena Zítková, která v 60. letech objevila pro českou literaturu řadu významných spisovatelů.

"Autorka je zajímavá kritickým pohledem na život ve Švýcarsku. To je právě to zvláštní. Ona už má dávno švýcarské občanství, ale samozřejmě je Češka a řekla bych, Češka velmi nadšená, proto vydává své romány tady česky. Vítězství poražených je, domnívám se, její nejlepší román. Za druhý nejlepší bych označila Klec."

Jitka Henryková ani v devadesáti nepřestává ve Švýcarsku dál psát.

"Příště bych chtěla vydat sbírku povídek. Ale ty jsou ještě mnohem surovější než ty romány. Ty jsou hrozné..."

A proč je píšete tak hrozné?

"Dnešní svět se mi zdá hrozný, protože jdeme zpátky. Protože každá kultura a civilizace, když se dostane na vrchol, tak potom následuje sestup dolů. A bohužel evropská kultura jde dolů."