Josef Beran po roce 1945 – arcibiskup,vězeň a kardinál pohřbený po boku papežů

Letos uplynulo 40 let od smrti kardinála Josefa Berana. Výročí připomněly různé akce - proběhla konference, vyšla kniha historičky Stanislavy Vodičkové Uzavírám vás do svého srdce věnovaná kardinálu Beranovi a na 7. prosince se chystá také odhalení jeho sochy před budovou katolické teologické fakulty. Osobnost Josefa kardinála Berana připomene Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV.

Kardinál Josef Beran v dubnu 1947, foto: ČTK

Na začátku Historických obzorů se ve vzpomínkách kardinála Berana vrátíme do roku 1945.

"Palladium země české, já si pamatuju, jaké to byly oslavy, když jsme byli zbaveni té okupace a Palladium země české putovalo po Praze. Jak s nadšením lidé děkovali Matce Boží za osvobození, za vysvobození. Právě tak vynikl krásně ten význam – palladium - ochrana, zvláštní ochrana a záštita a ubezpečení ochrany Matky Boží pro celý národ náš."

Na dny po konci II. světové války vzpomínal tehdy už kardinál Beran na májové pobožnosti s krajany v roce 1965 v Mnichově, nahrávka se dochovala v archivu Radia Svobodná Evropa. Tehdy už byl kardinál několik měsíců v exilu. Abychom se dostali k příčinám jeho nuceného odchodu z vlasti, musíme se vrátit právě do roku 1945.

Katolická církev a její reprezentanti se těšili po II. světové válce oblibě, kvůli zapojení řady duchovních do protinacistického odboje získala církev morální kredit. Z koncentračního tábora se vrátil i Josef Beran, někdejší docent pastorální teologie na Karlově univerzitě a rektor pražského arcibiskupského kněžského semináře. V roce 1946 se stal 33 arcibiskupem pražským. Důvody vysvětluje historik Jaroslav Šebek:

"To, co skutečně hrálo roli, byla právě ta jeho účast v protinacistickém odporu, jeho vlastenecké postoje. Já bych řekl, že Vatikán tehdy skutečně rozhodoval právě z hlediska toho dát do čela pražské arcidiecéze člověka, který má velký morální respekt, je teologicky zakotven a současně člověka, který do jisté míry ztělesnil i určité nálady většiny českého obyvatelstva. řekl bych, že toto všechno hrálo ve prospěch Josefa Berana.Byli tam i jiní kandidáti např. strahovský opat Jarolímek nebo františkánský převor Jan Evangelista Urban, ale tito dva nebyli tak výrazně zapojeni do protinacistického odporu, nebyli např. vězněni, takže já si myslím, že se u Josefa Berana Vatikán při rozhodování přiklonil právě k těmto důvodům."

Osudy církve po převzetí moci komunisty se začaly rýsovat už v době předúnorové.

"Už tehdy se objevovaly náznaky určitých zásahů i do vnitřní autonomie církví, do církevního života. Konkrétně třeba v tom, že vláda uvažovala o zrušení církevních škol, o zestátnění celého školství. Dále se ukazovala omezení pro vydávání církevních periodik a velmi se komplikovala situace i ve vztazích s Vatikánem."

Po únorovém převratu se církev snažila se státem nejdřív jednat, ze strany komunistů se ale podle historika Šebka šlo jen o zastírací manévr. Plány, jak eliminovat vliv církví, už byly dávno hotové. Iluze si podle něj nedělali ani církevní představitelé a záhy se ukázalo, že právem. Už rok po únorovém puči byl arcibiskup Beran zatčen. Nejdříve nesměl opustit arcibiskupský palác, během padesátých a počátkem šedesátých let byl v jakémsi domácím vězení internován na mnoha místech, kde žil pod dohledem StB a bez možnosti styku s okolím.

Jaroslav Šebek

"Samozřejmě nedá se to srovnávat s podmínkami vězení v padesátých letech. Vězni komunistických kriminálů ale vzpomínají, že v řadě věznic se vytvářelo takové živé společenství, protože ti odsouzení za přestupky související s křesťanskou vírou byli soustředěni na jednom místě, sešli se tam biskupové, kněží, laici...a skutečně ti lidé, ačkoli to byly hrozné podmínky, tak i v těchto podmínkách komunistického vězení dokázali vytvářet živé společenství, na které vzpomínali i po návratu do civilního života. Právě tohle Josef Beran neměl, protože měl pouze k dispozici řeholní sestry, které se staraly o jeho domácnost, a jinak tam byli kolem něho v podstatě jen estébáci."

Snažili se ho třeba nějak zdiskreditovat?

"Snažili se právě využít přítomnosti řeholních sester a jak teď vyšlo najevo, tak mu dávali do jídla afrodisiaka a byli tam připraveni estébáci s kamerami, které měly zachytit Josefa Berana v nějaké kompromitující situaci. to se jim nepodařilo, ale je vidět, k jakým prostředkům byl režim ochoten sáhnout."

V roce 1963 byl z arcibiskup z přísné internace propuštěn, nesměl se ale vrátit do Prahy a stále byl pod dohledem. O dva roky později byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem. Režim ale stále odmítal, aby se Josef Beran stal znovu fakticky arcibiskupem. Při jednáních s Vatikánem bylo nakonec nalezeno řešení.

"V únoru 1965 byla dojednána varianta, že Josef Beran odjede do Říma pro kardinálský titul, ale už se zpět do vlasti nevrátí a na jeho místo bude jmenován jako správce, apoštolský administrátor pražské arcidiecéze František Tomášek. Tím byla ta situace vyřešena a Josef Beran po dlouhém váhání, protože se mu z vlasti nechtělo nakonec s touto variantou souhlasil, ale jenom tedy s tím, že bude jmenován jeho prozatímní nástupce."

Ani v exilu kardinál nezahálel. Setkával se s krajany, účastnil se akcí spojených s bývalými vězni koncentračního tábora Dachau. Zapojil se i do církevního života.

"Řekl bych, že výrazně vstoupil do církevní historie svým projevem na zasedání II. vatikánského koncilu, kde v září 1965 vystoupil s projevem, ve kterém se věnoval otázce svobody svědomí a zmínil tam i případ Jana Husa. Dá se říct, že tím svým vystoupením otevřel cestu k objektivnějšímu pohledu na osobu českého reformátora ze strany katolické církve."

V květnu roku 1969 kardinál Beran zemřel. Pochován je v chrámu svatého Petra v Římě po boku papežů. Komunistický režim se ho bál i poté. Znemožnil, aby se poslední rozloučení s Josefem Beranem konalo ve vlasti, zakázal i převoz těla a i po smrti vyšly v tisku články, které se snažily jeho osobu dehonestovat, doplnil Jaroslav Šebek.