K vědecké kariéře pomohlo Janu Šebestíkovi stipendium Svobodné Evropy

Filozof Jan Šebestík nečekal s odchodem do exilu až na srpen 1968. Využil první příležitosti a komunistickou "klec" opustil už v r. 1956, po slavném Chruščovově projevu o kultu osobnosti. Stipendium Svobodné Evropy mu pak umožnilo studovat na pařížské Sorbonně. Poté se celý život mohl věnovat práci v prestižní francouzské vědecké instituci. Přednášel i na zahraničních univerzitách.

Jan Šebestík, foto: autorka

"Já jsem odešel do exilu v roce 1956, před maďarskou revolucí. K tomu došlo víceméně náhodou, přestože jsem měl chuť a potřeboval jsem se dostat ven z republiky. Ne nutně abych emigroval, mně by stačilo pobýt dva roky v cizině. Já jsem perzekuován nebyl, mohl jsem studovat filozofii v Bratislavě. Při tom si je třeba uvědomit, že Slovensko byla trošku jiná země než české země. Bylo mnohem tolerantnější, přestože tam vládl komunismus a byla tam perzekuce. Dalo se tam ale dělat všelicos, co se v Praze a v českých zemích dělat nedalo. Já jsem nejen vystudoval filozofii, ale dostal jsem se i do Filozofického ústavu Slovenské akademie věd. A tato akademie po tom slavném a velice důležitém Chruščovově projevu, který znamenal takový šok pro komunisty a pro celou společnost..."

Pro vás taky?

"Pro mne? Já jsem přibližně věděl, co tam ti komunisti spáchali, takže pro mne to nějaké veliké tajemství nebylo. V tom projevu ale byla spousta podrobností, a jelikož to přišlo z úst nejvyššího představitele Sovětského svazu, tak to přeci jen znamenalo obrovský otřes. A pozdější polské události v červnu a hlavně maďarská revoluce jsou vlastně přímý důsledek Chruščovova projevu."

Jak jste se vlastně k tomu projevu dostal? Veřejně publikován tady v té době nebyl...

"My jsme poslouchali Svobodnou Evropu. Ta to vysílala snad týden nebo čtrnáct dní pořád dokola. Takže kdo se k tomu chtěl dostal, tak se k tomu dostal, přestože to bylo rušeno."

Takže to byly důvody, které vás pak přivedly k odchodu do exilu?

"To byly důvody, které umožnily to, co se stalo dál. Došlo totiž k jakémusi všeobecnému uvolnění a Akademie věd uspořádala letní výlet do Východního Německa. A ve Východním Německu jsme měli možnost několik hodit strávit v Berlíně. A protože neexistovala žádná Berlínská zeď, bylo tehdy možné sednout si na S-bahn anebo přejít pěšky Železnou oponu, která v Berlíně nebyla, a člověk se ocitl ve svobodném světě. Byla to taky souhra menších náhod, ale prostě se stalo, že jsem se ocitl na druhé straně, kde jsem prakticky nikoho neznal. Neměl jsem tušení, jak to tam chodí a jak to vypadá. Nakonec jsem ale šel na policii a požádal jsem o azyl."

Čili to bylo spontánní rozhodnutí? Nebylo to připravované a chystané, jako u jiných lidí?

"Přirozeně jsme na to myslili, téměř všichni moji přátelé z mé generace. V té, která byla o rok nebo o dva roky starší, bylo mnoho mladých zanícených komunistů, patřil k nim třeba Kundera. Zatímco moje generace, ročník 1931, byla generace, která od samého začátku viděla, že se tady děje něco zlého a že komunismus prostě není dobrý. My jsme s tím prostě nemohli souhlasit."

Vybral jste si rovnou Francii?

"Já jsem chtěl vždycky do Francie, proto jsem se na to v Bratislavě svým způsobem připravoval. Já jsem se tam naučil francouzsky. A když ta příležitost přišla, řekl jsem si, že to je příležitost, která se může znovu ukázat za pět, za deset nebo za patnáct let. Člověk nikdy neví. A já jsem životně potřeboval z té klece vyjít a vidět, jak to vypadá ve svobodném světě. A taky se něco naučit."

Jaká je situace Čecha, který vystuduje filozofii na Slovensku a přijde jako mladý filozof do Francie? S čím jste se tam musel srovnávat?

"Než jsem přijel do Francie, strávil jsem rok v Německu. Zapsal jsem se na mnichovskou univerzitu, abych viděl, jak to vlastně na normální západní univerzitě vypadá. A zjistil jsem, že ten rozdíl, přestože bratislavská ještě nebyla nejhorší, je dost velký a že bych měl prohloubit své studium. Chtěl jsem jít do Francie a podařilo se mi získat stipendium ze Svobodné Evropy. Ve Francii totiž bylo koncem 50. let velmi těžké zůstat a dostat nějaké slušnější místo. Myslel jsem si, že tam zůstanu dva nebo tři roky, udělám si doktorát a pak pojedu buď do Kanady nebo do Spojených států, prostě do nějaké země, kde je to jednodušší. Nakonec ale dojem ze Sorbonny, přestože to ještě byla Sorbonna starého typu, byl dost velký. Bylo to skutečně hluboké studium filozofických pramenů. Taky jsem měl ale štěstí, že jsem se dostal k profesoru Canguilhemovi, který byl ředitelem Ústavu pro dějiny vědy. Tam jsem nakonec zakotvil a udělal svou vědeckou kariéru. On se zabýval jednak otázkami filozofie medicíny a filozofie biologie, ale taky všeobecnými filozofickými otázkami. A to se mi zdálo být to nejlepší, co tenkrát Francie nabízela."

Vy jste v těch začátcích získal prostředky, abyste mohl studovat, nebo jste se musel živit? Jak to probíhalo?

"Já jsem měl štěstí, protože Svobodná Evropa dávala stipendia studentům z východní Evropy. Se mnou udělali rozhovor v Mnichově a měl jsem to štěstí, že mi dali stipendium přímo do Paříže. Přestože dostat se do Paříže nebyla jednoduchá věc. Tím byly ty základní životní problémy vybaveny. Měl jsem tři roky stipendium, pak mne vzal profesor Canguilhem jako svého tajemníka na Ústav pro dějiny vědy. Tam jsem strávil další tři roky a poslední tři roky jsem vypracoval projekt na velký francouzský doktorát, ten byl schválen a vzali mne do Národního střediska vědeckého výzkumu."

A tam jste působil stále nebo dosud působíte?

Jan Šebestík

"Tam jsem vlastně působil stále až do penze v r. 1995, ale i pár let potom jsem tam ještě chodil na semináře. Mimo práci v Ústavu pro dějiny vědy jsem ale i dost učil na jiných univerzitách. Když jsem byl CNRS, měl jsem vždycky ještě dvouhodinovou přednášku. Buď to byly přednášky z logiky nebo z dějin filozofie nebo z moderní filozofie. Takže téměř celou dobu jsem taky učil. A když jsem dokončil doktorát, nabídli mi místo na univerzitě v Lausanne. Další možnost byla jít na univerzitu v Tunisu. Univerzita v Lausanne se mi zdála být dobrá, tam bych byl nakonec velice rád. Chtěl jsem ale taky poznat trošku jiný svět než ten evropský, tak jsem si vybral univerzitu v Tunisu. Tam jsem strávil tři roky a za ty tři roky jsem vychoval několik žáků. Dvě z nich jsou profesorky, pokračují vlastně v tom směru, který jsem začal přednášet v Tunisu, ve filozofii ve vědeckém duchu."

Jak to bylo s integrací v běžném každodenním životě? Francouzská kultura je nám blízká, Češi k ní vždycky měli blízko. Tam asi problém nebyl, že?

"Francouzi mne přijímali velice dobře. Francie je totiž země, kde jsou na cizince zvyklí. Po první světové válce tam byla velká emigrace polská a italská. Ta česká byla poměrně málo početná, vždycky tam ale byla skupina Čechů, kteří žili ve Francii. Vždyť taky vytvořili legie za první světové války a za druhé se mnozí z nich zúčastnili hnutí odporu. Takže Francie přijímá různé kultury, zvlášť dnes, když to začíná být i trochu problematické."