"Kachyňa se nesmiřoval s kompromisy," vzpomíná režisér Dušan Klein
Ve věku nedožitých osmdesáti let zemřel během víkendu filmový režisér Karel Kachyňa. Patřil k nejvýkonnějším tvůrcům v poválečné české kinematografii. Za svou kariéru natočil téměř 70 filmových, televizních a dokumentárních snímků. Byl autorem a spoluautorem více než 40 scénářů.
"Byla to podle mě jedna z nejvýraznějších postav české kinematografie minulého i současného století, protože točil do poslední chvíle. Byl to vynikající pedagog a byl to skvělý člověk."
O Karlu Kachyňovi se vypráví, že byl přísný a nekompromisní režisér. Jaký byl v soukromém životě?
"To, co bral jako součást své profese, tedy náročnost, že si vytyčil cíl a výšku a nechtěl se smiřovat s kompromisy, tak tutéž povahu měl v soukromí, i jako pedagog. To nám studentům vštěpoval do našich myslí, abychom se snažili dosáhnout cíle. Člověk nakonec musí udělat kompromisy, ale chtěl, abychom dělali co nejméně kompromisů. A o to se snažil i v životě."
Který Kachyňův film vás nejvíce zaujal?
"Mám rád téměř všechny jeho filmy. Jsou to filmy s velkým 'F'. Snažil se vyprávět obrazem a ne dialogem. Ta vizuální stránka, už proto, že byl původně kameramanem, hrála v jeho životě podstatnou roli. Pokud bych si mohl vybrat jeden film, což je nesmírně těžké, protože jich natočil spousty, pak si myslím, že je to film Láska mezi kapkami deště."
"Správně pochopil, že tyto mezní situace jsou nejvděčnější látkou k filmovému zpracování. Protože se tam tříbí charaktery postav, tam nejvíce dochází ke katarzi, která je důležitá pro každé umělecké dílo. Ale byl schopen natočit i poetické dílo o malých dětech, o pubertě. Vždy to neslo pečeť jeho rukopisu, jeho obrazového vidění. Jeho velkým tématem bylo zrání mladého muže v mezních situacích, ať už je to film Láska mezi kapkami deště, nebo Už zase skáču přes kaluže, kde se jednalo o zdravotní postižení. Ta katarze v jeho filmech, to očištění, naděje v lepší život, byla nejkladnější věcí, co z jeho filmů vyzařovalo. Každý měl pocit určitého lidského zadostiučinění a, dalo by se říci, lidské pohody."
V archivu Českého rozhlasu jsme nalezli besedu s Karlem Kachyňou z roku 1982, kde vysvětluje, co má vlastně všechno filmový režisér na starosti.
"Je to asi jako, když dirigent vede podle partitury celý orchestr složený z mnoha muzikantů hrajících na různé nástroje k výslednému uměleckému výkonu. Často vidíte režiséra, jak na place pobíhá, domlouvá se s herci, domlouvá se s kameramanem, domlouvá se s rekvizitáři. Často se stane, že zakřičí stop! Přeruší záběr, protože se stala chyba. Herec se spletl v textu dialogu, nebo zhasla lampa, nebo je chyba v kameře, nebo je vysloveně nějakého uměleckého rázu. Nebylo splněno to, co měl režisér ve své představě, čeho chtěl dosáhnout."
Karel Kachyňa se narodil 1. května 1924 ve Vyškově. V roce 1951 ukončil studium na Filmové fakultě Akademie múzických umění, obor kamera. V roce 1950 režíroval dva dokumentární filmy Není stále zamračeno a Za život radostný. Jeho prvním hraným filmem byl v roce 1961 snímek Dnes večer všechno skončí. K jeho nejznámějším dílům patří: Kočár do Vídně (1966), Ucho (1970), Lásky mezi kapkami deště (1979), Sestřičky (1983), Smrt krásných srnců (1986), Vlak dětství a naděje (seriál, 1989), Kráva (1993), Fany (1995). Za své filmy získal řadu ocenění - v roce 1995 Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu, a v roce 1999 na MFF Karlovy Vary cenu za mimořádný přínos světové kinematografii.
