Kam se v bulharském Plovdivu podíváte, tam vidíte česká jména

Plovdiv, foto: Nikola Gruev (Creative Commons 3.0 Unported)

Právníci, učitelé, archeologové, ale i stavitelé nebo muzikanti - takoví Češi odcházeli koncem 19. století na Balkán, aby pomohli nově vznikajícímu státu. R. 1878 se sice Bulharsko vymanilo z pětisetleté nadvlády Osmanské říše, stále ale bylo zaostalou agrární zemí, které chyběli vzdělaní odborníci. A právě tento nedostatek chtěli Češi odstranit. Jedna taková skupina přišla i do bulharského Plovdivu. Její historii ukazuje výstava, která byla minulý týden zahájena v aule pardubické univerzity. Na významné Čechy v Plovdivu jsme se zeptali její spoluautorky a předsedkyně krajanského spolku v Plovdivu Jaroslavy Minčevové:

Plovdiv, foto: Nikola Gruev (Creative Commons 3.0 Unported)
Jaká je historie Čechů v Plovdivu? Kdy a jak tam přicházeli?

"Největší česká diaspora se tam začíná formovat koncem 19. století. A ti Češi, kteří tam přicházejí, se podílejí na všech oborech, které se modernizují v osvobozeném Bulharsku po dlouholeté turecké nadvládě. Celá česká kolonie se tam stýká, v podstatě to je začátek krajanské organizace. Jenže oni nemají potřebu, aby se oficiálně organizovali. Ta potřeba vzniká až v nové době, takže první oficiální krajanská organizace jsme až my.

"Po sto letech?"

"Po více než sto letech dokonce. To už je potom plovdivská pobočka Čs. klubu T. G. Masaryka v Bulharsku. Tam nerozlišují nebo donedávna nerozlišovali Čechy a Slováky. Nás všechny brali jako Čechoslováky a všem nám říkali Češi. Takže když jsme začali otvírat archivní prameny, tak u některých lidí vůbec nevíme, jestli byli Češi nebo Slováci. Pokud nevíme, kde jsou narozeni a odkud vlastně do Bulharska přišli, je klidně možné, že to byli třeba Slováci. Všichni tihle lidé byli velmi skromní. My o nich v podstatě mnoho nevíme a je to škoda, protože to je část historie, která je pro nás krajany, a nejen pro krajany, ale i pro Čechy a Bulhary strašně důležitá. Není oboru, ve kterém by nebyl Čech."

Z výstavy, foto: autorka
A dá se říct, že tam představovali svého druhu elitu?

"Dá. Všichni tihle lidé dělali bez peněz, byli strašně skromní. Oni o tom nemluvili. Nikdo z nich nebyl bohatý, všichni umírají většinou chudí. Někteří jsou i zapomenutí. Já bych tu chtěla připomenout architekta Josefa Schnittera, který je autorem prvního urbanistického plánu města Plovdivu. My jeho stavby vidíme do dneška, on ale umírá v chudobě a jeho vnučka dodnes bojuje za to, aby architekt Schnitter měl někde v Plovdivu sochu. Řekla bych, že my jsme na všechny ty lidi zapomněli, a bohužel se na ně zapomíná i v Bulharsku. Vzpomínají si na ně ti, kteří dělají v jejich oboru, ale nemluví se o nich jako o lidech, kteří pro Bulharsko tolik udělali. A oni pro ně udělali hodně! Třeba právní systém Východní Rumélie dělal kníže Thurn-Taxis, Anton Berknoff, František Chytil. Co se týče zemědělství, tak na první bulharské zemědělské škole v Sadovu pracuje Václav Stříbrný, který píše první bulharské učebnice. Jsou psané ručně, přepisují je jeho studenti. Po něm nastupuje jeho syn Venceslav Václav Stříbrný, který v té činnosti pokračuje. To je řekla bych dodnes největší autor učebnic v Bulharsku. Na gymnáziích, která jsou v Plovdivu, ročně bylo deset až třicet českých učitelů, co je velmi úctyhodná cifra. První ředitelkou dívčího gymnázia je Bohdana Chyteva. Stejně tak první správkyní gymnázia je Splítková. Prostě kam se v Plovdivu podíváte, tam vidíte česká jména. Dnešní budova rozhlasu je postavena z peněz, které sbírá Vladimír Sýs, žurnalista českých Národních listů. Sbírá je pro Plovdiv, kde po ničivém zemětřesení v r. 1928 je potřeba stavět nové budovy. To, co sbírá jako dar, dává plovdivské obštině, aby byla postavena budova, která bude sídlem vědy a kultury."

Jaroslava Minčevová, foto: autorka
Jak velký to byl dar? Kolik se podařilo tehdy posbírat peněz?

"Já mám pocit, že to bylo 16 tisíc zlatých korun, ale jistě to nevím."

Jak velká byla ta česká komunita dříve a jak velká je dnes?

"My nemáme nikde, ani v archivech, ucelený počet, kolik Čechů tu vlastně bylo. A když jsme začali dělat výstavu, měli jsme pocit, že jich bylo deset. Během sbírání materiálu jsme zjistili, že jich bylo skoro ke stovce. Je to ale v různých obdobích. Na fotografiích, které mám, je ta krajanská kolonie zhruba kolem dvaceti, třiceti lidí. A to platí i dnes, dnes má naše pobočka 29 členů."

Jakou vlastně máte činnost? Co dělá vaše pobočka?

Z výstavy, foto: autorka
"My se jednak scházíme, to je pochopitelné, abychom byli schopni udržet jazyk. Jazyk se neudrží jen tím, když se díváte na českou televizi. Jazyk se musí aktivně používat. Chceme, aby se jazyk udržoval i v našich rodinách, takže jednou měsíčně děláme rodinné akce. To je oslava církevních svátků, jako jsou třeba Vánoce, Velikonoce nebo Mikuláš. A naší další činností, která je určitým těžištěm toho, co děláme pro bulharské spoluobčany, jsou etnografické výstavy. V r. 2005 jsme udělali svou první výstavu, jmenovala se České vánoce. Ta výstava dodnes objíždí Bulharsko, takže jsme ji naposledy otevřeli loni v Gabrovu. Po dvou letech, protože se ukázalo, že je ohromný zájem o Vánoce, jsme udělali České a slovenské Velikonoce, které dodnes putují také. A protože začaly protestovat knihovny, které výstavu chtějí, že je to příliš pomalé, protože my ji každý rok dáváme jen jedné knihovně, tak letos jsme Velikonoce udělali ještě jedny. O všech zvycích, které se dělají v Čechách a na Slovensku."

Vy sami ty zvyky udržujete?

"Ano, udržujeme. Ne všechny, pochopitelně. Jednou z dalších činností, kterou děláme, je kreslení velikonočních kraslic. Kurzy máme v Plovdivu každý rok. Pokud to organizačně vyjde, jsou přístupné i Bulharům. A na Vánoce tímto způsobem zase pečeme vizovické pečivo, takže je možné si je u nás vyzkoušet. Zjistit, jak se vizovické těsto dělá, a můžeme si o tom povídat. Přímo na výstavách děláme vrkoče, ježky a podobné zvykoslovné předměty. A když oslavujeme Velikonoce, pochopitelně kreslíme vejce i pro nás. Snažíme se opravdu zachovat všechny zvyky, abychom na Vánoce třeba měli vrkoč na stole, mezi naše děti chodí krajanský Mikuláš, který obvykle má i čerta a anděla. Takže dodržujeme a snažíme se."