Kam se v bulharském Plovdivu podíváte, tam vidíte česká jména
Právníci, učitelé, archeologové, ale i stavitelé nebo muzikanti - takoví Češi odcházeli koncem 19. století na Balkán, aby pomohli nově vznikajícímu státu. R. 1878 se sice Bulharsko vymanilo z pětisetleté nadvlády Osmanské říše, stále ale bylo zaostalou agrární zemí, které chyběli vzdělaní odborníci. A právě tento nedostatek chtěli Češi odstranit. Jedna taková skupina přišla i do bulharského Plovdivu. Její historii ukazuje výstava, která byla minulý týden zahájena v aule pardubické univerzity. Na významné Čechy v Plovdivu jsme se zeptali její spoluautorky a předsedkyně krajanského spolku v Plovdivu Jaroslavy Minčevové:
"Největší česká diaspora se tam začíná formovat koncem 19. století. A ti Češi, kteří tam přicházejí, se podílejí na všech oborech, které se modernizují v osvobozeném Bulharsku po dlouholeté turecké nadvládě. Celá česká kolonie se tam stýká, v podstatě to je začátek krajanské organizace. Jenže oni nemají potřebu, aby se oficiálně organizovali. Ta potřeba vzniká až v nové době, takže první oficiální krajanská organizace jsme až my.
"Po sto letech?"
"Po více než sto letech dokonce. To už je potom plovdivská pobočka Čs. klubu T. G. Masaryka v Bulharsku. Tam nerozlišují nebo donedávna nerozlišovali Čechy a Slováky. Nás všechny brali jako Čechoslováky a všem nám říkali Češi. Takže když jsme začali otvírat archivní prameny, tak u některých lidí vůbec nevíme, jestli byli Češi nebo Slováci. Pokud nevíme, kde jsou narozeni a odkud vlastně do Bulharska přišli, je klidně možné, že to byli třeba Slováci. Všichni tihle lidé byli velmi skromní. My o nich v podstatě mnoho nevíme a je to škoda, protože to je část historie, která je pro nás krajany, a nejen pro krajany, ale i pro Čechy a Bulhary strašně důležitá. Není oboru, ve kterém by nebyl Čech."
"Dá. Všichni tihle lidé dělali bez peněz, byli strašně skromní. Oni o tom nemluvili. Nikdo z nich nebyl bohatý, všichni umírají většinou chudí. Někteří jsou i zapomenutí. Já bych tu chtěla připomenout architekta Josefa Schnittera, který je autorem prvního urbanistického plánu města Plovdivu. My jeho stavby vidíme do dneška, on ale umírá v chudobě a jeho vnučka dodnes bojuje za to, aby architekt Schnitter měl někde v Plovdivu sochu. Řekla bych, že my jsme na všechny ty lidi zapomněli, a bohužel se na ně zapomíná i v Bulharsku. Vzpomínají si na ně ti, kteří dělají v jejich oboru, ale nemluví se o nich jako o lidech, kteří pro Bulharsko tolik udělali. A oni pro ně udělali hodně! Třeba právní systém Východní Rumélie dělal kníže Thurn-Taxis, Anton Berknoff, František Chytil. Co se týče zemědělství, tak na první bulharské zemědělské škole v Sadovu pracuje Václav Stříbrný, který píše první bulharské učebnice. Jsou psané ručně, přepisují je jeho studenti. Po něm nastupuje jeho syn Venceslav Václav Stříbrný, který v té činnosti pokračuje. To je řekla bych dodnes největší autor učebnic v Bulharsku. Na gymnáziích, která jsou v Plovdivu, ročně bylo deset až třicet českých učitelů, co je velmi úctyhodná cifra. První ředitelkou dívčího gymnázia je Bohdana Chyteva. Stejně tak první správkyní gymnázia je Splítková. Prostě kam se v Plovdivu podíváte, tam vidíte česká jména. Dnešní budova rozhlasu je postavena z peněz, které sbírá Vladimír Sýs, žurnalista českých Národních listů. Sbírá je pro Plovdiv, kde po ničivém zemětřesení v r. 1928 je potřeba stavět nové budovy. To, co sbírá jako dar, dává plovdivské obštině, aby byla postavena budova, která bude sídlem vědy a kultury."
"Já mám pocit, že to bylo 16 tisíc zlatých korun, ale jistě to nevím."
Jak velká byla ta česká komunita dříve a jak velká je dnes?
"My nemáme nikde, ani v archivech, ucelený počet, kolik Čechů tu vlastně bylo. A když jsme začali dělat výstavu, měli jsme pocit, že jich bylo deset. Během sbírání materiálu jsme zjistili, že jich bylo skoro ke stovce. Je to ale v různých obdobích. Na fotografiích, které mám, je ta krajanská kolonie zhruba kolem dvaceti, třiceti lidí. A to platí i dnes, dnes má naše pobočka 29 členů."
Jakou vlastně máte činnost? Co dělá vaše pobočka?
Vy sami ty zvyky udržujete?
"Ano, udržujeme. Ne všechny, pochopitelně. Jednou z dalších činností, kterou děláme, je kreslení velikonočních kraslic. Kurzy máme v Plovdivu každý rok. Pokud to organizačně vyjde, jsou přístupné i Bulharům. A na Vánoce tímto způsobem zase pečeme vizovické pečivo, takže je možné si je u nás vyzkoušet. Zjistit, jak se vizovické těsto dělá, a můžeme si o tom povídat. Přímo na výstavách děláme vrkoče, ježky a podobné zvykoslovné předměty. A když oslavujeme Velikonoce, pochopitelně kreslíme vejce i pro nás. Snažíme se opravdu zachovat všechny zvyky, abychom na Vánoce třeba měli vrkoč na stole, mezi naše děti chodí krajanský Mikuláš, který obvykle má i čerta a anděla. Takže dodržujeme a snažíme se."
