Karel Havlíček Borovský - 1. díl

Vážení posluchači, po týdnu Vás opět vítá Milena Štráfeldová. Ten dnešní bych ráda věnovala velkému novináři a spisovateli, ale také - dalo by se říci - našemu nejznámějšímu disidentovi 19. století: Karlu Havlíčku Borovskému.

V letošním roce uplynulo nejen 180 let od jeho narození, ale je to právě 150 let, co byl v noci z 15. na 16. prosince roku 1851 pod policejním dohledem tajně odvezen do vyhnanství v Brixenu. Karlu Havlíčku Borovskému před lety věnoval jeden svůj esej i spisovatel, publicista a scénárista Zdeněk Mahler. Dr. Mahler přijal mé pozvání do studia Radia Praha, a já jsme ho tak mohla požádat, aby Havlíčkovu osobnost alespoň v krátkosti připomněl: "On je z kupecké rodiny a dá se říct, že ta akurátnost ho do značné míry pozitivně poznamenala. To není bohém. To je vždycky krajně odpovědný člověk, který takříkajíc bilancuje: Má dáti - Dal. A žije v podstatě v tomto smyslu i nesmírně poctivě. Havlíček jako mladý student nastoupil do bohosloveckého semináře. Ale stačilo mu deset měsíců, aby vystoupil, přesně řečeno - oni se ho rádi zbavili. Havlíček se poté nejen dostal do jakési světonázorové krize, ale dostal se i do krize existenční. On neměl práci. A tak přijal z podnětu Šafaříkova možnost odjet jako vychovatel na Rus. A stačilo mu zase dost krátko na to, aby přišel na to, co to je Rusko. Co to je omylnost panslavismu, protože samozřejmě velice rychle poznal, že nadvláda carismu a pravoslaví je v podstatě tak strašná, že slibovat si z ní nějakou obrodu i pro naši zemi je naprosto iluzívní.""V roce 1848 je pro Havlíčka podstatná jedna dost překvapivá věc. On v té době, za revoluce, neútočí pouze proti centralistickému, germanizujícícmu konceptu Vídně, ale útočí současně na protilehlý tábor, proti českým radikálům, které on vždycky považoval v podstatě za utopisty, za lidi neodpovědné a především nereálné. To byla skupina poměrně mladých lidí, mezi nimi byli někteří velice talentovaní, jenomže jejich zvláštní politický romantismus Havlíčka dráždil s tím, že může přinést taky spoustu zlého. On si z nich v podstatě tropí kašpárky. Právě proto, že byl velice vtipný ironik, je schopen je ironizovat v tom smyslu, že třeba jejich program znehodnotí tím, že za ně napíše: "My že bychom k cíli nedošli? My bychom tam doletěli!" - A takhle je deklasuje. Jenomže pak dojde k tomu, že to společně prohrajou, protože ta revoluce je doslova rozstřílena. A teď, po té porážce, se stane zajímavý jev. Havlíček se samozřejmě dostává do opozice, obdobně jako Palacký. Navíc si uvědomují, že v revoluci 1848 převládl v podstatě pangermánský koncept. Ale dojde ještě k jedné věci. Ti radikálové, ačkoliv je situace značně nepříznivá, se rozhodnou k riskantnímu podniku. To jsou ti takzvaní "májoví spiklenci", kteří jsou potom na jaře příštího roku zdecimováni a podrobeni drakonickým trestům. Samozřejmě ti radikálové ho nesmírně nenáviděli, jmenovitě Karel Sabina. Oni si dokonce pořídili seznam lidí, na které budou podniknuty atentáty. V tom seznamu byli Palacký i Havlíček. Policie se to dozvěděla včas. A když pak došlo k procesu a radikálové byli vězněni, tak se v Praze zdvihla taková podivná zvěst, že za jejich prozrazení může Havlíček. Tohle je strašlivé nařčení, strašlivý stín, nejhůř se právě bojuje se stíny. A teď se stane to, co bylo z nezbytí. Havlíček v podstatě tu zmasakrovanou korouhev musel převzít za ně.""On věděl, že už je to prohrané. On věděl, že v boji, do kterého nastupuje, v podstatě nemá žádnou čáku na vítězství. On navíc věděl, že teď už zůstává téměř sám. A do toho boje, předem prohraného, jde vůbec ne s nějakým mučednickým sklonem. On věděl, co ho čeká, ale šel do toho. Vyhostili ho pak z Prahy a on se uchytil v Kutné Hoře a začal vydávat Slovan. To je tak unikátní redaktorský výkon! On sám měsíc co měsíc napíše 412 stránek! To je fantastická výkonnost, obrovská pracovitost, navíc ještě komplikovaná tím, že postihy se neustále zmnožují. Takže na konci došlo k tomu, že se o něj takříkajíc prali i reprezentanti nejvyšších vládních míst. Nahoře ve vídeňské vládě došlo k rozporu, jak vůči Havlíčkovi postupovat. Jestli ho decimovat vojenským zákazem, anebo jestli se nepokusit Havlíčkův list koupit a zjednat si do vládních služeb i Havlíčka. To mělo konkrétní výraz. Toto jednání s Havlíčkem vedl ministr doktor Alexander Bach. Nabízel Havlíčkovi za noviny sedm tisíc zlatých a Havlíčkovi pak plat čtyři tisíce s tím, že to bude ještě doplňováno vládní penzí a podobně. Havlíček odmítl. Ta neúplatnost, to, že dá přednost pravdě, je samozřejmě nejen veliká, ale v jistém smyslu i tragická, protože povede k tomu, že oni mu noviny skutečně tvrdě zakážou. Přesněji řečeno, on tomu předejde tím, že je přestane vydávat sám.""V jistém smyslu byl Havlíček unikátní v tom, že říkal to, co si jiní jen mysleli. Na jaře v jednapadesátém roce publikoval stať, která se jmenovala "Proč jsem občanem". A tahle stať byla zažalována. Došlo k tomu, že se v Kutné Hoře konal proces, který byl proslavený, protože Havlíček všemi dvanácti hlasy porotců byl prohlášen za nevinného. A tento proces byl chápán jako veliké fiasko vlády. To byl proces občana kontra stát, občana kontra moc. A Havlíček věděl, že je zle, jakkoli vyhrál. Jenomže ještě nevěděl, co je všechno ve hře. Vzápětí se to ukáže. Měl totiž ještě pokračovat další proces po Novém roce kvůli Epištolám kutnohorským. To byla sada článků, které Havlíček vydal jako knížku, a byl to de fakto obrovský útok na katolickou hierarchii jakožto podušku despocie. Tahle práce je dodneška nesmírně zajímavá. Je to veliký pokus o reformu církve. Třeba o to, aby se liturgické služby konaly v českém jazyce. Především ale je Havlíček vůbec prvním, kdo se tady ujme, ale nejen ujme, ale na obrovský mravní piedestal zdvihne Jana Husa jakožto člověka, který odmítne slepou poslušnost a odmítne se dát přemluvit nebo zlomit a jde na hranici. Proces, který měl následovat, hrozil, že dostane do obdobného fiaska církev. A to oni už nesměli dopustit. A tak se v polovině prosince, v noci z 15. na 16. stane to, že pro Havlíčka přijede policejní inspektor s připraveným vozem - a už ho vezou!" O Havlíčkově brixenském vyhnanství a literární tvorbě, o jeho odkazu, ale třeba i o současném vymezení pojmu vlastenectví budeme s dr. Zdeňkem Mahlerem hovořit zase za týden, v dalším vydání našeho kulturním magazínu.