Karel Havlíček Borovský - 2. díl

Vážení posluchači, u dalšího vydání nedělního kulturního magazínu Radia Praha Vás vítá Milena Štráfeldová. A znovu Vás zvu na setkání se spisovatelem, publicistou a scénáristou Zdeňkem Mahlerem. Naši pravidelní posluchači určitě vědí, že doktor Mahler byl hostem našeho magazínu už minulý týden, kdy hovořil o Karlu Havlíčku Borovském. Mluvili jsme o jeho krátkém životě, novinářském i politickém působení a vlivu na tehdejší českou společnost. V letošním roce totiž uplynulo 180 let od narození tohoto bezesporu nejvýznamnějšího českého novináře 19. století. Nebylo to však letos jediné kulaté Havlíčkovo výročí. Právě teď, 16. prosince, je to rovných 150 let, kdy byl Karel Havlíček Borovský s policejní eskortou v noci odvezen z Čech do vyhnanství v Brixenu. Rakouská vláda se tak sice na více než tři roky zbavila nepohodlného novináře, z Havlíčka se ale pro českou společnost po několik příštích generací stal národní mučedník. A jak historie znovu a znovu ukazuje, vytvářet mučedníky se v Čechách žádné vládě, domácí ani cizí, nikdy nevyplatilo. O tom, co znamenal a dodnes znamená Havlíček pro české dějiny a kulturu, o jeho vlastenectví, ale i tom, jak skutečně vypadalo jeho brixenské vyhnanství, bude Zdeněk Mahler hovořit v příštích minutách.

"To první, co bych chtěl připomenout, že to je právě teď sto padesát roků od té noci, kdy byl Havlíček násilím a bez rozsudku deportován mimo svou zemi. A deportován v podstatě na údobí tří a půl roku. Já bych chtěl zdůraznit ještě jednu věc, kterou si i lidé, kteří se Havlíčkem zabývali, příliš neuvědomovali. Havlíček totiž celou tu svoji hvězdou éru prožil takříkajíc v klukovských letech. On nastoupil jako vrcholový novinář ve 24 letech. A pak, až do svého zatčení, funguje nejen jako novinář, ale i jako poslanec, čili je to nesmírně intenzívní údobí. A oni zase odvezou mladíčka. A zemře v necelých 34 letech, v podstatě jako Mozart. Čili my budeme mluvit o člověku, který je velice mladý, a v jistém smyslu neexistoval nikde vnitřní náznak, že by svůj život zakončil tak brzy." O Havlíčkově pobytu v Brixenu se v minulosti často mluvilo jako o nelítostném, tvrdém vyhnanství. Ve srovnání s tím, co museli prožít političtí vězni a vyhnanci ve 20. století, si ale Havlíček v Brixenu žil vcelku pohodlně. K tomu, jak vlastně vypadalo jeho vyhnanství doopravdy a co znamenalo pro něj samotného, doktor Mahler uvedl: "Havlíček skutečně v jednom dopise Palackému píše: vídeňská vláda platí své revolucionáře. Havlíček dostával ročně čtyři sta zlatých. Pak, když tam dokonce měl rodinu, tak to zvýšili na pět set zlatých. Nicméně on si musel z toho, co si vydělal, připlácet ročně šest set až jedenáct set zlatých. Navíc neměl možnost práce, to jest výdělku. Takže jakkoli oni mu dávali jakési stipendium, abych tak řekl, tak v té celkové bilanci byl krajně pasívní. Dále: on skutečně v Brixenu, narozdíl od našich současných představ o tom, co to je exil, požíval celou řadu výhod. Žil v domku, který mu byl pronajat, měl i služebnou, on mohl chodit na výlety, mohl mít osobní zbraň, on si mohl dole v Brixenu kupovat knížky, dostával časopisy, čili v tomto smyslu je to něco jako fešácký kriminál. Nicméně Havlíček nebyl odsouzen. To byla zvůle. Navíc byl odsunut daleko mimo centrum své činnosti, do města, které bylo izolováno nejen těmi velehorami, Alpami, ale navíc to bylo město protivné Havlíčkovu duchu. Tam bylo 2 700 obyvatel, ale 292 kněží a dvanáct kostelů a dva kláštery. A navíc to bylo ještě sídlo takříkajíc policejního ředitelství, čili to nebylo vybráno náhodou. Ale to podstatné je, že Havlíček sám, svou vlastní povahou, byl extrovert. Člověk, který se neobešel bez rezonance, která ho do značné míry pomáhala formovat. Jakmile dostanete do izolace, do této zlaté klece, člověka tohoto typu, tak se začne, ať je sebeodolnější, rozpadat. Tento cholerik, dynamický člověk, najednou začíná ochrnovat. On se pouští ještě do řady věcí, ale jejich smysl se postupně vytrácí. On už nic v podstatě není schopen dokončit.""A tak se překloní k něčemu, čemu se dodneška jako školní četbě smějeme, neboť složí tří skladby. Jde o Tyrolské elegie, kde popisuje v podstatě deportaci své osoby, pak o Krále Lávru a Křest sv. Vladimíra. Tvrdím, že jsme dodneška nebyli schopni nejen docenit, ale vůbec si uvědomit, co všechno je v těchto třech básnických skladbách ve hře. V Tyrolských elegiích - zničení člověka, Král Lávra - zničení pavnovníka, Křest sv. Vladimíra - zničení boha, poprava boha. V těchto třech skladbách, které my známe takříkajíc v lidovém popěvku, kde se můžeme potrhat smíchy, jde o strašně krutá témata. Ale s tím se otevírá něco, co jsme zatím z těch knížek nevyčetli. To jsou skladby, které mají společného jmenovatele, a tím je téma moci. Tam totiž je filozofie Havlíčka, ke které on se tímhle hrůzným zážitkem propracoval. To je jeho pravda o ústrojenství světa. Jenomže protože to je chlap, protože to je muž každým coulem, tak nekňučí. A on jde přes to právě tím zvláštním noblesním gestem.""Tady se v podstatě v české literatuře hlásí rys, který podle mého názoru patří k těm nejdůležitějším, nejvýraznějším a dá se říct i nejpěknějším. Že při čtení Vám hrůzou trnou zuby a můžete se potrhat smíchy. Ten člověk píše o něčem, kde se rozhodujete, jestli máte plakat, anebo už se máte jenom smát. A on jde přes to právě tou noblesou nadhledu. Co to je potom dál v rodokmenu české literatury u Haška, co to je dál u Hrabala, co to je u Oty Pavla? Tímto rysem se vyznačuje česká literatura, a podle mého názoru kdyby všecko zahynulo, tak tohle bude přežívat. Protože to je skutečně fantastický vklad do světové kultury." Z Havlíčka se po jeho smrti stal nejen národní mučedník, ale tak trochu i čítankový vzor vlastence. I pojem vlastenectví se ale vyvíjí, hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem se zvlášť ve vypjatých historických situacích často stírá. Doktora Mahlera jsem se proto zeptala i na to, zda Havlíček byl spíše vlastenec nebo nacionalista: "Havlíček byl vlastenec. Nebyl vůbec šovinista, vůbec nebyl nacionalista v tom špatném slova smyslu. Jeho vlastenectví je obranným reflexem, protože naše existence vůbec nebyla samozřejmá. My jsme nežili rovnoprávně jakožto český a moravský kmen, proto on se vlastenectvím dovolává toho, aby se národ mohl emancipovat třeba v rámci toho soustátí. To, co potom navazovalo na Havlíčka, i spousta účelového zneužití, toho fangličkaření a podobně, nicméně bylo vždycky doplňováno současně tím, že se Havlíčkova odkazu zmocňovali lidé, kteří byli na úrovni. Vemte si monografii TGM, vemte si práce třeba z První republiky, včetně Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky a podobně." Havlíček proslul především jako břitký, ironický a důvtipný epigramatik. Zdeňka Mahlera, který se Havlíčkovi a jeho dílu věnoval detailně, jsem požádala, aby našel Havlíčkův epigram, který platí i dnes, na počátku 21. století. "Já jsem kdysi napsal takový esej o Havlíčkovi. V něm jsem samozřejmě pracoval i s některými jeho epigramy a jeden z těch epigramů, který mluví o něm osobně, je možná typický i pro naši skepsi. To je takový: "Bože milý, jsi-li, chraň duši mou, mám-li jakou." Ale Havlíček se sám opakovaně vrací k jednomu českému přísloví, které se pak stalo součástí jeho názoru. Často ho používá. To přísloví je velice jednoduché a podle mého názoru je nesmírně moudré. Je v něm současně určitá zdrženlivost i závaznost. Ta Havlíčkova formulace zní: "Pomozme si sami a Pánbůh nám pomůže.""Každý program, který na začátku působí s krvavou naléhavostí, se buď uskuteční, nebo potom zmarní, může se smekat, v každém případě se nějakým způsobem i vyprázdňuje. U Havlíčka je ovšem řada programových požadavků, a dejme tomu, že se je podařilo i realizovat, ovšem nikdy ne tak důsledně. Ale dějiny se nevyznačují jenom tí, co probíhá, ale je také důležité, jak to v dějinách probíhá. Dějiny si potrpí na eleganci. A ta elegance je dána tím, že dějiny jsou formovány osobnostmi, které mají jedinečné vlastnosti. Já jsem u Havlíčka zmínil třeba ten břitký intelekt, tu fantastickou schopnost formulovat věci razantně, takže to dodneška trhá vašnostům noční čepice z hlavy. Já jsem zmínil jeho neúplatnost, to, že prostě pravda je závazná, i za cenu jisté sebezkázy. Mluvím tím o charakteru, o povaze. Já o tom mluvím proto, že za Havlíčka naštěstí bylo nepředstavitelné to, co dnes tvoří podstatnou část žurnalistiky. To, čemu se říká bulvár. To je sféra úplatnosti, prodejnosti, rakovinný nádor. Dovedu si představit, jak by s tímhle Havlíček lomcoval. To poslední, co bych na něm chtěl zdůraznit jako strašně závazný fakt, že i když šel do boje, který byl ztracený, šel s vědomím vlastní důstojnosti a obecné potřeby. To je to, čemu se dá říct mravní gesto." Tolik tedy doktor Zdeněk Mahler o osobnosti Karla Havlíčka Borovského, od jehož policejního únosu do vyhnanství v Brixenu právě uběhlo 150 let. Kulturní magazín Radia Praha končí, Vás ale, vážení posluchači, zvu k poslechu našeho dalšího pravidelného nedělního pořadu, krajanské rubriky.