Kateřina Kněžíková jde letos od úspěchu k úspěchu
Rok 2021 ještě neskončil, ale už teď je možné říct, že pro pěvkyni Kateřinu Kněžíkovou byl mimořádně úspěšný. Písňové album Phydilé vydané v květnu mělo vynikající kritiky v mezinárodních hudebních časopisech. Na prestižním hudebním festivalu v anglickém Glyndebourne Kněžíková vystoupila v titulní roli v Janáčkově Kátě Kabanové, a recenzenti opět nešetřili superlativy. Velká jízda bude pokračovat již za několik dní vydání druhého cd v jednom roce.
Cítí to sama Kateřina Kněžíková také tak, že letošní rok už by mohl i skončit, protože lepší to už být nemůže? Pro rok 2021 máte splněno?
K.Kněžíková: „Rozhodně se vždycky dá cokoli vylepšit. Hlavně by rok mohl skončit v lince, že práce je pořád moc. Nyní mě čekají operní role, nejenom písňový svět. Mám štěstí, že jsem mohla být v Glyndebourne a zpívat Káťu Kabanovou a milovaného Janáčka a že se podařilo udělat tak krásnou práci nejenom tam, ale i vybrat krásný repertoár na obě CD. Mám dojem, že mám splněno, ale neusínám na vavřínech, protože mám s sebou velké plány, kam bych ještě chtěla jít. V Glyndenbourne to byla to úžasná zkušenost také proto, že jsme tam mohli mít obecenstvo…“
V letošním roce je to velká výhra, protože to vůbec není samozřejmé.
K.Kněžíková: „Není, a opravdu, když měl člověk on-line koncerty bez diváků, tak ta energie byla jiná. Já jsem vždycky pocit, že něco natáčím a že se to dá opravit. Člověk ne, že by nezpíval na 100%, ale přistupoval k tomu jinak. Pamatuji si, že když jsme v Glyndebourne zpívali před 75% zaplněným hledištěm, tak já místo toho, abych se soustředila na roli, na svůj dramatický vstup a vběh na scénu, tak jsem měla potřebu zamávat lidem a říkat, já vás taky vidím, vidíte mě taky? Je to super, že můžeme něco společného sdílet. To bylo hrozně fajn a každé představení tím bylo ovlivněné, tím pozitivním smyslem. Každé bylo jiné, já jsem si ten čas tam úžasně užila.“
Jak se liší festivalový provoz od běžného operního provozu v českých operních domech?
Kněžíková: „Je to zcela zásadní rozdíl, nedá se to vůbec porovnávat. Hlavní je, že máte jenom jedno obsazení, takže se všichni soustředí jen na vás. Všichni dělají jenom jednu věc, nikdo nikam necestuje, s nikým se nestřídá. Což si myslím, že by se i u nás mohlo zavést, aby člověk nebyl tak hrozně vytížený. Soustředíte se na jednu věc a nemusíte se rozezpívávat na jiný kus, máte to takzvaně v krku a soustředíte se. Je skvělé, že tam byl pořád přítomen inscenační tým, nemuseli jsme vyřizovat žádné dezinterpretace, bylo to úžasné.“
Máte raději písně nebo árie? Čím se z pohledu zpěváka liší práce nad písňovým a operním repertoárem?
K.Kněžíková: „Já se snažím to nerozlišovat. Pro mě je na začátku studia jakéhokoli pěveckého materiálu zásadní věcí absolutní porozumění textu. To je důležité, protože bez toho nemůžu vtisknout do hudební stránky emoci. To, že vím, o čem zpívám je jasné, ale potřebuji vědět ještě druhý plán. Proč je tam toto slovo a není tam synonymum, proč je to tak v souvislosti s hudbou napsané. Touhle stránkou se velice dlouho zaobírám, a dělám to i v opeře. O to déle mi to trvá. Pro mě je písňový obor královna. Jsou tam nádherné básně a já úplně rozkvetu, když si to mohu přečíst. Miluji básně obecně, písňový repertoár je královnou a vyrostla jsem na něm. Naučila jsem se na něm opravdu moc. Na začátku studia na konzervatoři jsem neměla úplně velký hlas připravený popasovat se s nějakou operní árií. Poměrně dlouho jsem dělala písně, na kterých jsem se naučila. Musím říct, že písně jsou oborem, kterým bych se ráda prezentovala, jsem v něm schopná sdělit nejvíce.“
Na albu Phidylé je poměrně zajímavý mezinárodní repertoár. Je tam Martinů, francouzští skladatelé, trocha polského materiálu. Jak výběr vznikal, měla jste hned jasno, co tam bude?
K.Kněžíková: „Já jsem měla hned jasno o písňovém cyklu Bohuslava Martinů Kouzelné noci. Tento cyklus dosud nenatočila žádná česká sopranistka. Existuje jenom nahrávka s paní Rybárskou a panem Bělohlávkem. Takže to bylo moje velké přání, a když jsem se to před mnoha lety učila pro festival v Litomyšli, říkala jsem si, že je to opravdu nádherné. Myslela jsem na něj tedy dlouho, a čekala, až bude příležitost ho natočit. Další repertoár se odvíjel v duchu romanticko- impresionistickém. Spolu s Robertem Jindrou, což je můj kamarád, přítel a bezvadný dirigent, jsme doplnili zbytek repertoáru. A on mi doporučil písně Henri Duparca. Znala jsem ho jako jméno, ale neznala jsem ho jako tvorbu. Ta mě naprosto zasáhla. Já si vzpomínám, jak jsem při cestě autem poslouchala jednu z písní, právě Phydilé. Pro mě se v ten moment zastavil svět a přesně jsem věděla, že tak se musí jmenovat to CD. To jsem vůbec netušila, kdo byla Phidylé a jaký měla osud. Že to byla reálná bytost a že o ní Horatius napsal sonet. Tak se mozaika dostala k sobě a vytvořila pro mě impresionistický obraz. Jsem moc ráda, že to ke mně vnitřně promlouvalo spolu se Szymanovského písňovou částí Penthesilea a dalšími dvěma písňovými cykly od Ravela se to celé spojilo.
Ještě se vrátím k písňovému cyklu Bohuslava Martinů. Vy jste říkala, že potřebujete, abyste materiálu maximálně rozuměla. Kouzelná noci jsou zhudebněné čínské básně, je to tedy exkurz do velmi vzdálené kultury. Jak jste tomu rozuměla?
K.Kněžíková: „Mně to strašně připomíná Ravelovu Šeherezádu. Ona také sní o tom, že chce něco zažít, ochutnat. To je přesně ta exotika, která je v muzice a hudba vám k tomu hodně pomůže. K významu toho slova. U Martinů to fungovalo stejně: „já žil jsem v dálné zemi“ to si představuji Phidylé, jak sedí na nějaké louce a kouká se do dálky. Martinů to uměl skvěle napsat, je to jeho rané dílo a hodně se přimyká k romantickému materiálu.“
Album je nahráno za doprovodu orchestru. Není to úplně běžné, písňový matriál se často nahrává za klavírního doprovodu. Z vašeho pohledu, co je vhodnější?
K.Kněžíková: „To se vůbec nedá srovnat, protože musíte fungovat zcela jinak. Vždycky říkám, použiju stejný technický materiál, ale dám tam jiné koření a jiné ingredience, aby byl výsledek jiný. Klavír je komornější. Orchestrální písně, tam je velký rozdíl, jestli jsou napsané hned s orchestrálním doprovodem a potom se na ně roubuje klavírní výtah, nebo je to naopak. Musíte k tomu přistupovat jako k velké formě, byť s finesami s textovými detaily. Já jsem kolem sebe měla úžasný tým lidí, nejenom Orchestr Janáčkovy filharmonie z Ostravy, ale i nahrávacího týmu pana Gemrota a Dvořáka. To jsou lidé, kteří přesně ví, jak funguju. S nimi jsme vytvořili něco, byť pod orchestrálním doprovodem, velmi niterného a intimního.“
Pro lidi, kteří nezpívají, nejsou muzikanti. Dá se to vysvětlit tak, že když je to píseň za doprovodu orchestru, tak se to začíná přibližovat operní árii?
K.Kněžíková: „Může být, může se to tak vysvětlit. Je to taky rozdíl, jestli je arie klasicistní, romantická, Dvořákovská. Je to spíš k romantické lince druhu árie. Písňové tvorby a texty se ne tak často opakují jako v té klasicistní árii, kdy jí máte na deset stránek, máte tam čtyři věty. To se u písně nebo romantické árie nestane. Je důležité to drama a text, jak jde dál. To bych jako určitou paralelu mohla vidět.“
Ještě několik slov k novému albu Fantazie. Tady jste vybírala podobným způsobem? Jaký byl výběr repertoáru?
K.Kněžíková: Výběr byl hrozně jednoduchý, chtěla jsem se představit v repertoáru, ve kterém jsem vyrostla. Chtěla jsem posluchači přiblížit, jak se pracuje. Během let člověk v písních i v mnoha případech doroste a pochopí jejich krásu a hloubku. Jsou tam zcela pro mě klasické písně Faurého, Debussyho, Antonína Dvořáka, Schuberta a Brahmse. Když jsem to viděla v pořadí na papíře, tak jsem si představila, že někam cestuji a poznávám různé druhy tvorby písní v každé zemi a byla jsem jako Alenka v říši divů, která se octne ve svém snění a najednou jsou před ní dveře, malí trpaslíci, giganti a najednou se objevuje něco nového. Pro mě to byl napůl zažitý a napůl nastudovaný repertoár. Proto jsem to dostudovala, abych viděla každou tu píseň v jiné barvě a seskládala jsem ji v mé hlavě. Úžasná barevná paleta, řekla bych duha hudebních prostředků, kterou jsem v písních viděla. Toto písňové album je s doprovodem klavíru, spolupracovala jsem s Davidem Švecem, se kterým spolupracuji několik let. A jsem strašně šťastná, že můžu tyto výlety do písňových vod dělat a že vedle toho mám oratorní koncerty a k tomu ještě mohu dělat operu. Je to velmi široký záběr, ale jeden bez druhého pro mě nemůže existovat. Když dělám dlouho koncerty, tak se mi stýská a naopak a hezky se to doplňuje. Nemůžu být šťastnější a vděčnější, že jsem se do toho stádia dostala.
Kde vás publikum naživo může vidět? V nejbližších týdnech a měsících?
K.Kněžíková: „Pokud v nejbližších týdnech a měsících za námi bude moct přijít divák do divadla a do koncertních síní. Chystám se na vstup do Rusalky ve Státní opeře. Inscenace je zde už 16 let, což se už v našich končinách a vůbec už moc nenosí, že by nějaká inscenace byla tak dlouho na repertoáru. Na začátku prosince budeme zkoušet ve Stavovském divadle Cosi van tutte, Takové jsou všechny Mozartovu operu. Budu koncertovat v Bostonu, Římě , Bambergu a doufám, že k nám budou pandemická opatření milostiva.“
