Kdo přijme čtvrtý pád, většinou vydrží
Do Argentiny mířili Češi v devatenáctém století i dvacátém století a jejich potomci tam žijí dodnes. Mnoho z nich se snaží naučit jazyk svých předků a v tom jim pomáhá i Radka Navarová, která letos přijela na letní setkání učitelů u krajanských komunit do Prahy.
Příjmení Navarová je argentinské nebo české?
„Navara znamená nedovařené jídlo. Je to staročeské jméno".
Jak dlouho už žijete v Argentině?
„Už jsem tam podruhé. Poprvé jsem tam byla v roce 2013 a 2014, pak jsem se na dva roky vrátila zpátky do České republiky, ale protože se mi po Argentině stýskalo, tak teď jsem se tam vrátila".
Táhlo vás něco konkrétně k Argentině?
„Ani ne, spíš šlo o kombinaci toho, že jsem uměla španělsky a chtěla jsem někam odjet do zahraničí a zajímal mě vždycky obor učení češtiny jako cizího jazyka. No a mezi zeměmi, kde jsou krajanské komunity, mi Argentina přišla nejzajímavější".
Ve které části Argentiny učíte?
„Učím v Buenos Aires. V Argentině jsme ale dvě české učitelky, Pavlína Řeháčková učí na severu. Já učím v Buenos Aires, ale dojíždím i do dalších měst, do Santa Fe a Rosaria, tam mám další krajanské komunity. Je to takové hodně cestovací".
Kolik máte studentů?
„Když jsem se dívala na závěrečné zprávy z roku 2013, tak jsem měla osmdesát studentů. Dnes jich mám 150. Číslo narůstá, je to velmi potěšující zpráva, že studenti neodpadávají, vydrží nápor české gramatiky a pokračují".
Učíte jen děti, nebo i dospělé?
„Učím převážně dospělé. Mému nejmladšímu studentovi je 16 let a mé nejstarší studentce je 88. Kurzy jsou otevřené úplně pro všechny, nemusí jít vždycky o potomky Čechů. Jde i o mladší ročníky, často studenti dělají třeba doktorát, který má něco společného s Českou republikou nebo její historií. Potomci krajanů jsou většinou starší, jejich průměrný věk je okolo 70-80 let".
Jak funguje v Argentině krajanská komunita? Scházíte se s nimi? Chodíte na jejich akce?
„Krajanská komunita je docela velká a nefunguje úplně jednotně. Je tam spousta různých klubů - Sokol, Sparta, Český dům. Ten je nejaktivnější a největší, má velkou členskou základnu. Má i taneční soubor, což láká mladé lidi. Čtyřikrát do roka dělají oběd s českou tématikou, pořádali vinobraní nebo stavění májky. Tam se vždycky snažím nějak pomáhat a také nalákat studenty, kteří chodí na češtinu do města. Tyto kluby jsou totiž většinou v místech, kam Češi přicházeli, nebývá to v centru, ale spíše někde na okraji, kde bývaly fabriky, kam ti první Češi přicházeli. Buenos Aires je obrovské město, kde je doprava komplikovaná a mnoha lidem se už nechce dlouho cestovat a já se je snažím nalákat".
Co je pro studenty na češtině nejtěžší?
„Asi skloňování. To je takový první šok, pak už jsou schopni přijmout všechno možné. Je pravda, že když se ten kurz otevře, tak je studentů strašně moc a postupně odpadávají. Nejvíce jich odpadne při čtvrtém pádu, to někteří nedokážou pochopit a strávit a nechají toho. V momentě, kdy ale akceptují to, že něco jako deklinace máme, tak pak už jsou schopni přijmout i další záludnosti české gramatiky".
Jak se jim čeština jako jazyk líbí? Jak jim zní?
„To je hodně individuální. Spousta krajanů, kteří na češtinu chodí, protože ji slyšeli od babičky, je schopna na první hodině uronit slzu. Je to pro ně vzpomínka z dětství. Na druhou stranu studenti, kteří nikdy češtinu neslyšeli, kteří začínají úplněod nuly, tak pro mě překvapivě říkají, že je to strašně nesrozumitelný jazyk, že mluvíme strašně rychle a neděláme pauzy. Hodně nepřirozený jim přijde přízvuk na první slabice. Tito studenti se s tím trochu trápí, ale pro krajany je to krásně znějící řeč jejich babiček a prababiček".
Děláte na svých hodinách i nějaké kulturní programy, nebo jde čistě jen o výuku češtiny?
„Hodin je málo a studentů hodně, takže se snažíme těch 90 minut plně využít k výuce. Scházíme se pak ale i mimo. Mám třeba jednu skupinu, která trvá na tom, že po češtině se musí jít na pivo. Pak mám skupinu babiček, kde děláme kulturní výlety. Občas se sejdeme u mě doma, něco vaříme. To je ale nadstavba mimo. Hodinu využívám k výuce, protože času je málo".
Máte vůbec nějaký pro sebe?
„Musím říct, že tím, že jsem na krajanskou komunitu sama, tak ta si mě trochu přivlastnila a není to jen tak, že mám 150 studentů, ale taky 150 kamarádů. Všichni by mě chtěli pozvat domů, na oběd a tak dál. Mě práce ale těší a tohle mi nijak nevadí".
Jak se vám Argentina a Buenos Aires líbí?
„V tom roce 2013 jsem přišla ze strakonického gymnázia do Buenos Aires, předtím jsem nikdy nebydlela ani v Praze, takže to byl opravdu velký šok. Je to obrovské, hlučné mraveniště, kde každý den bojujete s dopravou, která je nepřehledná, nefungující...Když si na to člověk zvykne, tak se v tom naučí nějak orientovat. Já to tam mám ráda. Svým způsobem je to evropské město, velmi kulturní. Jsou tam kina, která promítají české filmy, jsou tam české koncerty, akce ambasády... Studenti mají možnost mít kontakt s českou kulturou".
Do Česka se asi dostanete jen na prázdniny?
„Byla jsem tady na Vánoce. Na jižní polokouli je naopak školní rok. Začíná v březnu a končí v prosinci před Vánoci. Teď jsou v Argentině 14 dní zimní prázdniny, proto jsem teď tady".
Jaká je v Argentině zima?
„Letos bohužel docela velká. Noční teploty jsou okolo nuly, což není běžné. Normální argentinská zima je třeba okolo 10 až 15 stupňů a slunečno. Argentinci na to nejsou moc připravení. Spousta studentů si libuje, že na univerzitě máme topení a oni doma ne. Zima bývá totiž obyčejně krátká a ne tak chladná. Navíc je tam velká vlhkost vzduchu. Zpátky se mi tam moc nechce, když tady máme tak krásně, ale zase se těším na studenty".
