Klady záporu
Na svůj zápor může být čeština právem hrdá. S dvojím, trojím, ba i čtverým záporem v jedné větě můžeme v jazyce podle libosti kouzlit. Posluchači, a často i sobě, můžeme ale také lehce nastražit past.
Asi nejsem jediná, kdo si po přečtení či zaslechnutí věty "Nemohu se nikdy neoddávat nečinnosti" začne zápory, přesně jako v matematice, "vyškrtávat", protože dva zápory se navzájem ruší a dávají klad. A po "vykrácení" se pak dostaneme k samému jádru sdělení, tedy nejspíše k vyjádření: "Pořád musím něco dělat." Ale člověk ani nemusí být nenadaný pro matematiku aby se raději obešel bez tak komplikovaného vyjádření.
A přestože uvedenou větu by nejspíše bez donucení nikdo nevypustil z úst, kolem nás se to jen hemží vyjádřeními typu: nelze nevidět, nejsem nespokojen, není nezajímavý, nemohu nesouhlasit. Dvojí zápor v přísudku se zde opět ruší, a tak se z konstatování "Film nebyl nezajímavý" vlastně dozvíme, že film byl (v podstatě) zajímavý. Jenže zhlédnutým snímkem až tak nadšeni nejsme, protože to by nám na mysli nevytanula myšlenka na jeho nezajímavost... A podobně nejsem nespokojen můžeme "přeložit" jako jsem spokojen, ale..., nelze nevidět pak znamená něco jako je nutné vidět atd. Zdvojený zápor v těchto případech zjemňuje nepříjemné vyjádření, a snad proto je tak oblíbený v řeči politiků.
Ti tak na jednu stranu získávají, protože takové mlžení a nevyslovení nepříjemných věcí "natvrdo" může na někoho zapůsobit, na druhou stranu ale body ztrácejí, protože hodně záporů v projevu může na posluchače působit... jak jinak než negativně. A tak by se zřejmě měli více řídit příručkami o pozitivním myšlení, které doporučují zápor, a zejména ten dvojí, z komunikace úplně vypustit. U mluvnického záporu, o němž byla doposud řeč a u kterého rozlišujeme zápor větný a členský, by to zřejmě prospělo věci.
U lexikálního záporu tvořeného pomocí záporky ne- je situace jiná. Slova jako nemehlo, nemrava, neplecha, nemotora, nestyda aj. jsou totiž hluboce zakořeněna v našem slovníku, a to i přesto, že vlastně nemají svůj kladný protějšek. "Záporný" charakter češtiny, do které jako by se promítl český negativistický přístup ke světu, pak ještě podtrhují různé nestvůry a nesváry, které se ani o fous neliší od stvůr a svárů, a prostě jen rozšiřují možnosti barvitějšího vyjádření. A tak vhodně užitý zápor může být v komunikaci kladem.
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
