Klady záporu

0:00
/
0:00

Na svůj zápor může být čeština právem hrdá. S dvojím, trojím, ba i čtverým záporem v jedné větě můžeme v jazyce podle libosti kouzlit. Posluchači, a často i sobě, můžeme ale také lehce nastražit past.

Foto: Štěpánka Budková
Snadno zamlžíme nepříjemnou skutečnost, za pomoci několikerého záporu dokážeme vybruslit z nemilé situace, elegantně odmítnout a diplomaticky se vyvléci z povinnosti nebo zjemnit negativní informaci, když je třeba. Samozřejmě že to vše se děje na úkor srozumitelnosti řečeného.

Asi nejsem jediná, kdo si po přečtení či zaslechnutí věty "Nemohu se nikdy neoddávat nečinnosti" začne zápory, přesně jako v matematice, "vyškrtávat", protože dva zápory se navzájem ruší a dávají klad. A po "vykrácení" se pak dostaneme k samému jádru sdělení, tedy nejspíše k vyjádření: "Pořád musím něco dělat." Ale člověk ani nemusí být nenadaný pro matematiku aby se raději obešel bez tak komplikovaného vyjádření.

A přestože uvedenou větu by nejspíše bez donucení nikdo nevypustil z úst, kolem nás se to jen hemží vyjádřeními typu: nelze nevidět, nejsem nespokojen, není nezajímavý, nemohu nesouhlasit. Dvojí zápor v přísudku se zde opět ruší, a tak se z konstatování "Film nebyl nezajímavý" vlastně dozvíme, že film byl (v podstatě) zajímavý. Jenže zhlédnutým snímkem až tak nadšeni nejsme, protože to by nám na mysli nevytanula myšlenka na jeho nezajímavost... A podobně nejsem nespokojen můžeme "přeložit" jako jsem spokojen, ale..., nelze nevidět pak znamená něco jako je nutné vidět atd. Zdvojený zápor v těchto případech zjemňuje nepříjemné vyjádření, a snad proto je tak oblíbený v řeči politiků.

Ti tak na jednu stranu získávají, protože takové mlžení a nevyslovení nepříjemných věcí "natvrdo" může na někoho zapůsobit, na druhou stranu ale body ztrácejí, protože hodně záporů v projevu může na posluchače působit... jak jinak než negativně. A tak by se zřejmě měli více řídit příručkami o pozitivním myšlení, které doporučují zápor, a zejména ten dvojí, z komunikace úplně vypustit. U mluvnického záporu, o němž byla doposud řeč a u kterého rozlišujeme zápor větný a členský, by to zřejmě prospělo věci.

U lexikálního záporu tvořeného pomocí záporky ne- je situace jiná. Slova jako nemehlo, nemrava, neplecha, nemotora, nestyda aj. jsou totiž hluboce zakořeněna v našem slovníku, a to i přesto, že vlastně nemají svůj kladný protějšek. "Záporný" charakter češtiny, do které jako by se promítl český negativistický přístup ke světu, pak ještě podtrhují různé nestvůry a nesváry, které se ani o fous neliší od stvůr a svárů, a prostě jen rozšiřují možnosti barvitějšího vyjádření. A tak vhodně užitý zápor může být v komunikaci kladem.


"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.

Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.