Kliďas a pruďas

Petr Čech, foto: ČTK
0:00
/
0:00

Známé rčení "když dva dělají totéž, není to vždy totéž" má v praxi mnoho podob. V případě dvou fotbalistů, o kterých je dnešní sportovní rubrika, to platí zejména o způsobu projevu na hřišti. Jeden je klidný, rozvážný, nenechá se soupeřem vyprovokovat, druhý působí dojmem časované nálože, která každou chvíli vybuchne. Jako by už šel na hřiště s úmyslem dát protihráčům co proto.

Petr Čech, foto: ČTK
Prvním z dvojice fotbalistů, o kterých si dnes budeme povídat, je reprezentační brankář Petr Čech. Narodil se před 29 lety v Plzni a 196 centimetrů výšky ho tak říkajíc předurčilo do role strážce tří tyčí. S fotbalem začal v sedmi letech, hrál za Viktorii Plzeň, Chmel Blšany, Spartu Praha a Stade Rennes. V současnosti je brankářem anglické Chelsea FC. S manželkou Martinou, spolužačkou ze Sportovního gymnázia v Plzni, dcerou Adélkou, synem Damiánem a labradorem Maxem žijí v rodinném domku kousek od Londýna.

Petr Čech debutoval za reprezentační A-tým v roce 2002. Spoluhráči mu přezdívají Čechino nebo Big Pete. V říjnu 2006 utrpěl Petr Čech frakturu lebky při střetu s protihráčem Stephenem Huntem. Od té doby nosí při utkáních na hlavě ochrannou helmu, na kterou dostal zvláštní povolení fotbalových orgánů. V letech 2005 a 2007 byl vyhlášen nejlepším brankářem světa.

Za rok 2010 se opět stal vítězem ankety Fotbalista roku České republiky. V anketě triumfoval potřetí za sebou a počtvrté v historii. Ovládl také premiérové hlasování fanoušků. Petr Čech si myslí, že jeho nejpovedenějším loňským zápasem bylo finále Anglického poháru, ve kterém Chelsea porazila Portsmouth 1:0:

"Tam jsme uhráli double, navíc jsem tam v rozhodujícím momentu zápasu chytil penaltu. Tahle vzpomínka je pěkná. Je to radost, když člověk dostane ocenění za to, jak dobře hrál. I když ty ceny přibývají a je to několikátá, tak pořád tu radost mám stejnou. Já jsem volil Zdeňka Pospěcha jako fotbalistu roku, a měl jsem k němu Tomáše Ujfalušiho s Jardou Plašilem,"řekl Petr Čech na tiskové konferenci po vyhlášení výsledků ankety ve Stavovském divadle.

Petr Čech, foto: ČTK
Třetím triumfem v anketě vyrovnal bilanci Pavla Nedvěda a přiblížil se legendárnímu předchůdci v reprezentační brance Ivo Viktorovi, jenž vyhrál mezi roky 1968 až 1976 pětkrát. "Nikdy jsem pana Viktora neviděl chytat, ale je skvělé se takové legendě už jen přiblížit. Je to pro mě nesmírná pocta. Věřím, že zde nestojím naposledy. Tohle není poslední rok, kdy hraju fotbal, takže věřím, že se mi za příští léta ještě jednou podaří vyhrát a dotáhnout takovou legendu," uvedl reprezentační brankář.

V rozhovoru pro Český rozhlas Petr Čech prozradil, kdy si nejvíc vychutnal radost po posledním kole Premier League, v němž doma porazili 8:0 Wigan a ukončili tříleté panování Manchesteru United:

"Největší radost jsou bezprostřední pocity po zápase, protože je to spontánní, člověk je se spoluhráči. Ve finále na Wembley bylo téměř 40 tisíc fanoušků Chelsea, kteří tam potom zůstali na tribuně na oslavy. Potom samozřejmě jízda otevřeným autobusem ve špalíru skoro 100 tisíc lidí podél silnic, všichni fandí, zpívají, čekají tam třeba i čtyři hodiny dopředu, aby se dostali na místo, kde dobře uvidí."

Petr Čech připouští, že i ve fotbale člověk může mít trému, dokonce i při penaltě:

"Já myslím, že existuje v každém sportu a vůbec i v zaměstnání, kde máte velkou zodpovědnost, nebo když víte, že na vás lidé koukají, tak tam tréma určitě existuje. Já bych řekl, že u penalty má brankář trošku výhodu, protože když dostane gól z penalty, tak to všichni vezmou, řeknou si dobře, bylo to z penalty, nedalo se nic dělat. Tady ta tréma není až tak veliká. Penaltový rozstřel je hlavně o tom, kdo vydrží déle s nervy. Já se střelce hlavně snažím donutit, aby musel přemýšlet, protože jsou hráči, kteří si prostě vyberou nějaké řešení, a na mně je, abych mu to řešení naboural. V tom případě on se třeba na poslední chvíli rozhodne jinak a tu penaltu pokazí. Je to taková psychologická válka. Já se ho snažím všemožně znervóznit nebo nějakým způsobem znejistit, aby musel přemýšlet."

Vedle toho, že brankář Petr Čech hraje v upravené ragbyové přilbě, má také na očích kontaktní čočky, protože mimo hřiště musí nosit brýle. Zatím mu naštěstí během zápasu čočky nespadly.

"Já bych to zaklepal, ale mám z toho strach každý zápas, protože vím, že některým mým spoluhráčům se to stalo a je to nepříjemné. Hlavně z toho pohledu, že já jsem brankář. Oni třeba odběhli ze hřiště. Pamatuji si jeden kvalifikační zápas, kdy Honza Koller ztratil čočku, najednou se sebral, odběhl ze hřiště a za minutu byl zpátky s novou."

Vrátí se někdy Petr Čech zpět do české ligy?

"Samozřejmě bude záležet také, v jaké části kariéry budu, protože možná že já budu chtít a nikdo nebude chtít mě. To je také otázka. Možná tady někdo bude chtít, abych se vrátil, ale zase nebudu chtít já. Těžko se na to odpovídá. Uvidíme také, v jakém stavu bude český fotbal, v jakém stavu bude česká liga,"říká brankář Petr Čech, člověk klidný, vyrovnaný, na hřišti spíše usměrňující spoluhráče, nevyhledávající konflikty.

Tomáš Řepka, foto: ČTK
To fotbalový obránce, bývalý reprezentant a nyní stoper Pražské Sparty Tomáš Řepka je jeho pravým opakem. Potetovaný, svalnatý fotbalista skvěle čte hru, výborně diriguje obranu, ale vše do chvíle než v něm "bouchnou saze". Najednou vidí rudě, celý svět křivdí jemu i celému mužstvu. Je dobře, když vše končí žlutou kartou za nepřípustné diskuse s rozhodčími nebo protihráči. Nezřídka vidí i červenou kartu, a pak následují tresty. Naposledy minulý týden udělilo vedení Sparty Tomáši Řepkovi pokutu za nesportovní chování - zdvižený prostředník vůči hlavní tribuně - v průběhu ligového utkání v Jablonci. Disciplinární komise mu dočasně zastavila činnost.

V jeho fotbalové kariéře však docházelo i na fyzické útoky. Začalo to v roce 1992, kdy za hrubou urážku rozhodčího v zápase Hradec Králové - Baník Ostrava dostal tehdy osmnáctiletý Tomáš Řepka trest na pět zápasů nepodmíněně. O čtyři roky později, už v reprezentaci, se na něj velmi zlobili spoluhráči. Ve čtvrtfinálovém utkání mistrovství Evropy hráčů do 21 let se Španělskem dostal červenou kartu za tvrdý faul na Raúla. Po druhé čtvrtfinálové porážce Češi nepostoupili na Olympijské hry v Atlantě a Tomáš Řepka se kvůli následnému dvouzápasovému trestu připravil o nominaci na mistrovství Evropy 1996 v Anglii. Červené karty viděl také v italské Fiorentině i anglickém West Hamu.

Výčet prohřešků a trestů sedmatřicetiletého Tomáše Řepky by byl dlouhý. V letošní zimní přestávce však Tomáš Řepka překvapil - napsal knihu nazvanou Rebel - Osobní zpověď Tomáše Řepky:

"Já jsem pořád, si myslím, rebel a vyvrhel. Těch názvů je asi víc, ale chtěl jsem, aby ta knížka opravdu byla o mně, a já jsem takový rebel. Kdybych tam napsal cokoliv jiného, tak by to asi nemělo smysl. Takže jsem se vlastně já sám popsal, ano."

Samotný název knížky napovídá, o čem asi je:

"Tam je úplně všechno. Tam jsou prakticky všechny moje průsery, jak jsem to viděl já, jak jsem to prožíval, co se napsalo, co pravda byla, co pravda nebyla. Je tam o alkoholu, cigaretách, jsou tam historky, opravdu je jich tam hodně."

Spoluautor knihy, sportovní redaktor Karel Felt, musel Tomáše Řepku při psaní často krotit:

"Uměl jsem ji napsat víc brutálně, větší prasárnu udělat, ale zatím ještě hraju. Je to taková opravdu zpověď, spoustu věcí jsem měl na srdci, chtěl jsem je tam říct, ale jsou ty věci tak trošku uhlazenější, jsou kultivovanější. A nejmenoval jsem, ale jsou tam lidé, kteří by se tam měli najít v těch větách."

V psaní našel Tomáš Řepka zalíbení, a pokud bude mít jeho prvotina úspěch, slíbil pokračování, ale už o něčem úplně jiném.

klíčové slovo:
spustit audio