Konec karantény

Česká spořitelna připravila politickým stranám velikonoční překvapení. ODS, sociální demokracie a dvoukoalice si mezi sebou rovnoměrně rozdělí 7.5 miliónů, jako sponzorský dar na volební kampaň od druhé největší banky v zemi. Jak uvádí Zdeněk Vališ, krok spořitelny by mohl znamenat návrat k trendu z první poloviny devadesátých let.

Zlaté časy sponzorování stran velkými firmami skončily koncem roku 1997 spolu s pádem vlády Václava Klause. Tu poslaly ke dnu právě finanční skandály. Sponzorské žně z první a ze začátku druhé poloviny devadesátých let byly spojeny převážně s probíhající rozsáhlou privatizací a vůbec s obrovskými majetkovými přesuny. Kupovala se zkrátka, i když nerovnoměrně, přízeň stran účinkujících v tehdejší vládní koalici. Největší přízni se samozřejmě těšila maličká ODA. Vždyť ta měla ve vládě privatizaci takzvaně pod palcem. Kdeže loňské sněhy jsou. Z někdejšího přepychového žití zůstaly ODA jen dluhy, které není s to splácet, což také začátkem letošního roku vedlo k rozpadu čtyřkoalice. Ale to už je o něčem jiném.

Hlavní problém sponzoringu devadesátých let spočíval v tom, že z velké části šlo o podvodné dary. Skuteční sponzoři se skrývali za fiktivními, nastrčenými figurami. Právě nejrůznější aféry tohoto druhu způsobily, že sponzoři, až na zanedbatelné výjimky, dali od politických stran raději ruce pryč. Ve společenském ovzduší, které považuje politický sponzoring za něco nemravného, ba přímo za kriminální čin, nestojí žádná firma o to, aby byla vystavena podezíravému slídění médií. Takový sponzoring je kontraproduktivní.

Jestliže tedy Česká spořitelna nyní oznámila, že hodlá obdarovat všechny parlamentní strany, kromě komunistů, má takové sdělení přímo nádech senzace. Šéf spořitelny, Američan Jack Stack, ani její rakouský majitel Erste Bank, v tom ale nevidí nic mimořádného. Stack říká, že ví, jak je financování stran obtížné, protože sám pracoval šest let pro americkou vládu a podílel se na prezidentské kampani v roce 1972. Banka ovšem musí počítat s tím, že její krok vyvolá rozporné reakce. Na jedné straně ji bude možné přičíst k dobru to, že žádná z tuzemských bank se v minulosti ke sponzoringu politických stran nepostavila takto otevřeně.

Na straně druhé lze tušit, že se objeví řada spekulací zpochybňujících její politickou nestrannost. Třeba proto, že na privatizaci spořitelny se podílel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek, který také za své služby obdržel od rakouské strany deset miliónů korun. Nebo proto, že v dozorčí radě spořitelny sedí Livie Klausová, manželka předsedy sněmovny Václava Klause. Spořitelnu ale rakouské Erste Bank prodala současná sociálnědemokratická vláda. Jeden politolog už také uvedl, že peníze do sponzoringu se bance vrátí se ziskem. Počítá prý s tím, že dvě ze tří stran, které dostanou příspěvek, zasednou v příští vládě. To, že příspěvek dostali všechny tři hlavní politické subjekty, je nicméně chytrý tah, protože nikdo z obdarovaných nebude moci obviňovat druhého, že se dal koupit.

Na krok spořitelny je ale možné pohlédnout ještě z jiného úhlu. Po letech téměř okázalého a ustrašeného distancování se firem od velké politiky vyslala Česká spořitelna zřetelný signál, že éra takové pruderní karantény končí. V tomto ohledu jde skutečně o průlom. A proč ne? Ve Spojených státech velké i malé firmy otevřeně lobují v Kongresu, sponzorují kampaně politiků. Každý to ví díky všudypřítomným médiím a nikdo se nad tím nepohoršuje. Veřejnost pouze pozorně sleduje, s jakými penězi se hraje. A hazardní hry v zákulisí se neodpouštějí. Ani tento systém není sice ideální, ale oč je spravedlivější systém, kdy ze státního rozpočtu jsou placeny pouze některé strany a například zvolení nezávislí senátoři nedostanou od státu ani korunu?