Krajané

Dnes se nejprve podíváme do Švédska, kde proběhl týden české kultury. O svých obrazech, které v těchto dnech vystavuje na pražském Vyšehradě, bude hovořit Čechoaustralanka Dagmar Hoffmannová. Za krajany do Francie se nedávno vydal senátor Edvard Outrata. Po jeho návratu do Prahy jsme se ho zeptali i na možnost korespondenčních voleb krajanů a na závěr Vám přiblížíme folklorní festival národnostních menšin žijících v České republice, který v Praze vyvrcholil o minulém víkendu. Připravili Milena Štráfeldová a Vilém Faltýnek.

Ve švédském Borlänge, městě se zhruba padesáti tisíci obyvateli, vzdáleném přes dvě stě kilometrů západně od Stockolmu, proběhl v minulém týdnu Český kulturní týden. Šlo o dosud největší prezentaci naší kultury ve Švédsku v letošním roce a současně o vyvrcholení dosavadních styků dvou partnerských měst - Borlänge a Prostějova. Na organizaci této přehlídky se podílelo i České centrum ve Stockolmu. Jeho ředitel Zdeněk Lyčka o ní řekl:

"Český kulturní týden v Borlänge se uskutečnil z podnětu města Borlänge a města Prostějov. Na jeho zahájení byla podepsána dohoda mezi oběma městy. Hlavní akce byly na úrovni regionální. To znamená, dva nebo tři autobusy umělců, školáků, dětské soubory, hudební, divadelní a podobně z Prostějova, které se účastnily různých akcí v Borlänge. Pak to bylo Divadlo marionet Tineola, které předvedlo představení s názvem Vůz se senem na námět Hieronyma Bosche. Z dalších akcí bychom mohli asi vyzdvihnout tři výstavy. Je to výstava Czech Press Photo 2000, potom tam byla výstava šperků a drátěných objektů paní Blanky Šperkové z Brna a třetí výstavou byly anekdoty a kreslené vtipy Vladimíra Renčína a Vladimíra Jiránka."

Zdeňka Lyčky jsem se zeptala i na české krajany, žijící ve Švédsku, a na to, co jim České centrum nabízí:

"Ve Švédsku je silná krajanská komunita, je tady asi osm tisíc osob českého a slovenského původu. Samozřejmě ta koncentrace je největší ve velkých městech, takže ve Stockholmu a okolí žije většina krajanů. Myslím si, že jsou velmi rádi, že zde existuje České centrum, kam mohou chodit jednak si půjčovat české knížky, podívat se na nové české filmy. Samozřejmě pokud promítám filmy, tak vždycky s anglickými titulky, aby ta návštěvnost nebyla omezena pouze na diváky, kteří hovoří česky. Krajanská komunita není jedinou skupinou návštěvníků Českého centra, program se snažím dělat tak, aby zaujal především švédské publikum."

---

V dalším příspěvku opustíme Švédsko a vydáme se na výstavu obrazů naší krajanky Dagmar Hoffmannové, která již přes třicet let žije v Austrálii. Svá plátna s motivy české a australské krajiny vystavuje do 10. června v pražské Galerii Vyšehrad. O své výtvarné práci nám řekla:

"Po skončení školy jsem byla zaměřená na abstraktní umění. Také se mi poštěstilo vyhrát cenu Australian Herritage, která byla sponzorovaná Sydney Morning Heraldem, a to mi umožnilo po jednadvaceti letech přijet se podívat a cestovat Evropou. V Německu jsem chtěla navštívit galerie moderního abstraktního umění, ale protože já se vždycky špatně orientuju podle mapy, zavedla mě cesta místo na moderní umění do Muzea ruské ikonografie. Já jsem otevřela dveře a najednou jako bych byla zasažena bleskem. Ty barvy! A od té doby já jsem opustila abstraktní umění a šla jsem cestou ikonografie."

---

A u Austrálie se ještě chvilku zdržíme. Dostali jsme odtud pěkně vypravenou Kroniku Československého klubu v Jižní Austrálii z let 1949 - 1997. Knihu vydalo sdružení k 50. výročí svého vzniku. O počátcích klubu v roce 1949, kdy do Austrálie ve velkém počtu přijížděli uprchlíci z Československa, se v kronice například uvádí:

"Uprchlíci se spolu seznamovali už ve sběrných táborech, a než dopluli do Austrálie, byli jako bratři a sestry. ... Nelze se proto divit, že toužili po častějších schůzkách. Vlastní domovy však ještě neměli, a proto se rozhodli, že každý přispěje ze své mzdy, aby si mohli pronajmout místo, kde se budou v určený den scházet. K uskutečnění tohoto přání došlo 18. listopadu 1949, kdy si pronajali místnost v "YMCE" v Adelaidě."

Kronika velmi pečlivě dokumentuje život klubu. Zmiňuje například i činnost pěveckého sboru, sportovních oddílů, a dokonce i rozhlasového studia pro krajany. Za knihu děkujeme panu Květoslavu Eliášovi, který nám ji, stejně jako řadu pěkných dopisů, z Austrálie poslal.

Došly nám i další dopisy, ve kterých nám posluchači odpovídají na naše soutěžní otázky. Pan Milan Faltýnek ze Starých Hamrů nám napsal:

"Když přestal vysílat Hlas Ameriky, byly to pro mne smutné dny. Poslouchal jsem toto české vysílání desítky let. Projížděl jsem různé stanice, různé vlnové délky, a tak jsem jednoho dne uslyšel české vysílání Radia Praha. Od té doby jsem se stal jeho posluchačem. Kdyby Radio Praha bylo člověkem, bylo by pro mne novým přítelem, se kterým jsem se čirou náhodou seznámil. Denně mi podává přehled o všem, co se děje v naší vlasti."

Další dopis jsme dostali od Jana Holáska, který nyní jako člen mise OSN pracuje ve Východním Timoru. Žije ve velmi odlehlé oblasti, takže Radio Praha je pro něj často jediným kontaktem s domovem. "Navštívilo mě Radio Praha," napsal pan Holásek, "tiše si brouká a já ho šťastně poslouchám." - Děkujeme za pěkné dopisy. A těšíme se na další!

---

Z nedávné návštěvy ve Francii se vrátila skupina našich senátorů, kteří tam jednali i o způsobu voleb našich krajanů v zahraničí a problematice jejich dvojího občanství. Senátoři jsou pro korespondenční způsob volby a nynější systém, kdy čeští občané v zahraničí mohou volit na zastupitelských úřadech pouze jediný den, považují za naprosto nevyhovující. Na bližší podrobnosti návštěvy a na setkání s krajany jsme se zeptali senátora Edvarda Outraty:

senátor Edvard Outrata

"Hlavní účel byl sejít se s francouzskými krajany. Tam je hodně organizací, o nichž se nám zdálo, že nekoordinují svou činnost dost na to, abychom věděli, na koho se přesně obracet. Tak tuhle věc jsme chtěli vyřešit a dostat francouzské krajany do našeho poradního sboru. Tohle se myslím povedlo, takže se těšíme, že nám sem budou občas jezdit a budeme mít užší kontakt. Při té příležitosti samozřejmě jsme se sešli se spoustou krajanů a byly to diskuse velice zajímavé. Je zajímavé vidět, jak různé skupiny krajanů ve Francii jsou. Vrstvy, které například osídlily sever Francie, v Normandii a Picardii, jsou často hodně jiné než ty, které zůstávají v Paříži. Jsou z jiné doby a mají vztah k národu zase ještě jiný. Někteří odešli ve 20. letech. V Paříži je to jiné, tam jsou krajani ze všech složek, ze všech emigrací. A vždycky takové setkání je velice příjemné, protože člověk rád vidí, že krajani udržují tenhle vztah. A je to o tolik snazší dneska, kdy z toho vystoupila ideologie."

Se senátorem Outratou jsme hovořili zejména o možnosti voleb našich krajanů. Řekl nám k tomu:

"Mám dojem, že současný stav je veden neznalostí situace ve světě, protože chodit volit na konzuláty je sice lepší, než moci volit, jen když člověk přijede do republiky, nicméně to staví do ohromné nevýhody lidi, kteří nežijí v bezprostřední blízkosti nějakého konzulátu. Asi skutečné řešení bude jenom korespondenční volba. Státní správa se stavěla dost proti tomu, protože to jí samozřejmě zkomplikuje dost život. Ale zejména v cizině je myslím korespondenční volba dost dobrá. Já sám si myslím, že nejenom pro naše krajany nebo naše občany žijící v zahraničí je nutno rozšířit možnosti volby."

Problémem, který s možností voleb našich krajanů v zahraničí úzce souvisí, je i jejich evidence. V České republice z různých důvodů, především historických, ovšem žádná státní evidence krajanů neexistuje. Přitom se odhaduje, že jich ve světě žije téměř dva a půl milionu. Podle Edvarda Outraty záleží i na definici pojmu krajan. Tu by měl přinést případný zákon o krajanech.

---

Na závěr bychom Vám chtěli alespoň ve zkratce přiblížit folklorní festival národnostních menšin, žijících v České republice. Šest stovek účinkujících na něm představilo folklor ze Slovenska, Polska, Maďarska, Ukrajiny, Bulharska, ale i řecký a německý. Folklorní vystoupení probíhala nejen v pražských divadlech, ale i v ulicích, pražských zahradách a na Staroměstském náměstí. Ředitel festivalu Jaroslav Miňo o něm při zahájení řekl:

"Všechny programy festivalu "Praha - srdce národů" by měly především vyslat takové poselství do světa, ve kterém existuje obrovské množství etnických nepokojů, rozbrojů, tříštění států, že tady v Praze žijí lidé z různých národů a že si dokážou podat ruce."