Krajané

V dnešním příspěvku se setkáme s herečkou Eliškou Balzerovou, která bude vyprávět o svém divadelním představení pro krajany v Nizozemí. Dále jsme pro vás vybrali zajímavý článek z víkendové přílohy Lidových novin, kde se exilový ekonom Alex Wynnyczuk zamýšlí nad vztahy krajanů k domovu. A na to, co pro krajany může udělat kancelář ochránce lidských práv, odpoví ombudsman České republiky dr. Otakar Motejl. Rubriku připravila Milena Śtráfeldová.

Už v minulé krajanské rubrice jsme Vás krátce informovali o tom, že v sobotu 9. června se v Holandsku uskutečnilo setkání krajanů, které společně uspořádaly tamní krajanské noviny Nizozemské listy a České centrum v Haagu. Na setkání vystoupila i známá česká herečka Eliška Balzerová v představení hry amerického dramatika Terrence McNellyho "Mistrovská lekce" o životě slavné operní pěvkyně Marie Callasové.

Tuto hru, v pražských divadlech beznadějně vyprodanou, uváděla paní Balzerová i jinde v zahraničí - například v Českém centru v New Yorku a ve Washingtonu. A jak nám řekla, chystá se s ní i do Paříže a Londýna. Zeptala jsem se, jak ji přijali krajané v Holandsku.

Eliška Balzerová

"Můžu říct, že celé to setkání bylo až překvapivě srdečné. My tady máme pocit, že čím výš na sever, tak tím jsou lidé chladnější. Ale ti Holanďané nebo naši občané žijící v Holandsku byli k nám tak milí a tak srdeční, že jsem měla pocit, že jsem někde u nás na Moravě. Sešlo se tam podle mne až sto padesát krajanů a představení proběhlo za velice vřelé atmosféry. Byli jsme krásně přijati, na konci publikum povstalo a tleskalo vestoje."

I v pražském divadle Viola, kde se Mistrovská lekce uvádí, se dlouho tleská. Krajané v Nizozemí však měli navíc možnost si s Eliškou Balzerovou po představení trochu popovídat. Pro své hosty z Česka uspořádali i další akce, mimo jiné cestu na mořské pobřeží, a paní Balzerová pak své dojmy shrnula:

"Já jsem byla tou zemí nadšena, protože se mi zdá nesmírně milá a pohodová a lidi v ní velice milí. Když jsem se zeptala, která strana vám vládne, tak to nikdo nevěděl, říkali, asi vládnou dobře, ale my nevíme, která koalice je u vlády. Já jsem říkala, tak to je něco, co se ještě musíme naučit."

Spíš než o politice se ale mluvilo o kultuře, a jak Eliška Balzerová uvedla, v Holandsku jsou o našem současném kulturním dění velmi dobře informovaní:

"Jednak tedy znají literaturu, vědí samozřejmě o divadlech, znají premiéry, kinematografii sledují, teď se těšili na Tmavomodrý svět, který tam bude promítán. Překvapivě hodně filmů, které u nás nezaznamenaly nějaký velký ohlas, tak tam se líbily. Pak jsem taky zaregistrovala, že tam je festival, nás zastupovala Janáčkova akademie múzických umění, takže myslím, že jsou velice dobře informovaní o tom, co se tady děje, a zvou si zajímavé projekty."

---

Eliška Balzerová se v minulých letech spolu s hercem Tomášem Töpferem a Nadací Divadla na Fidlovačce hodně angažovala i v záchraně pražského divadla v Nuslích, dnešní Fidlovačky. Toto divadlo, kde dnes paní Balzerová v řadě představení účinkuje, se podařilo vzkřísit doslova z trosek. I o Fidlovačce krajané dobře věděli:

Historická budova Divadla na Fidlovačce

"Všichni to byli velmi kulturní lidé a znali poměry v divadle u nás. Já jsem jim zase řekla na oplátku, že se objevil u nás nový sponzor Nationale Nederlanden, což je holandská pojišťovna, takže spolupráce holandsko - česká je i v tom mém divadle. A já jsem se zase dozvěděla, že Holanďani jsou druzí největší investoři u nás po Němcích v České republice a dělají to rádi."

Tolik nám tedy řekla herečka Eliška Balzerová po své návštěvě krajanů v Nizozemí, kterou spolupořádalo i České centrum v Haagu. A ze současných akcí, na kterých se České centrum podílí, jen ještě připomenu právě probíhající výstavu 60 obrazů ze sbírek Obrazárny Pražského hradu. Jsou mezi nimi i díla Tiziana, Tintoretta, Rubense, Cranacha či Holbeina. V takovém rozsahu nebyly dosud obrazy ze sbírek Pražského hradu v zahraničí k vidění. Výstava v Bonnefanten Museu v Maastrichtu potrvá až do poloviny letošního září.

---

Vztahy mezi krajany, kteří odešli do emigrace, a těmi, kteří zůstali doma, nebývají vždycky idylické. Proč tomu tak vlastně je? Nad tím se v článku v sobotní příloze Lidových novin zamyslel exilový ekonom Alex Wynnyczuk, který emigroval v roce 1948. Ve své úvaze mimo jiné píše:

Za padesát let života na Západě jsem se naučil dívat se na lidi jako na jednotlivce, a ne jako na příslušníky nějaké rasy, národnosti nebo skupiny. Proto těžko můžu brát vážně všechny ty fráze, které bývají pronášeny na adresu emigrantů nebo těch, kteří zůstali doma. Říkat třeba "oni se venku měli dobře a my zde trpěli" je hloupé: ne každý, kdo šel do exilu, se měl dobře a ne každý, kdo zůstal doma, trpěl. Stejně nesmyslné je i tvrzení, že oni tam kolaborovali s režimem," nebo že "to tam stejně pořád vedou komunisti".

Exulanti, nyní emigranti se nejen často dívají na svůj bývalý domov očima cizince, ale jsou i oficiálně pokládáni za cizince, ať již jde o cenovou diskriminaci v hotelích, divadlech nebo muzeích, či o hlášení se na cizinecké policii v případě, že přijíždějí ze země s vízovou povinností. Diskriminace v navracení majetku zabaveného komunisty přesvědčila i ty, kteří si nejprve nechtěli své "cizinectví" přiznat. Od návratu domů navíc řadu lidí odrazuje i nechuť politiků vypořádat se alespoň s těmi nejkřiklavějšími případy zástupců komunistického režimu.

Na druhé straně ti, kteří strávili celý život doma, nejen nevítají chudé krajany z Východu, ale ani těch skoro půl milionu uprchlíků, kteří odešli mezi rokem 1948 a 1989. Některých Čechů se zase právem dotýká často hrubá kritika všeho, v čem žijí, ze strany bývalých exulantů, nemluvě o urážlivém předstírání bohatství. Další skupinka se zase domnívala, že se emigranti budou vracet domů a žádat lepší místa, jiným zase vadilo, že by ti bohatí emigranti chtěli zpátky nějaký majetek.

Určitou naději vidí Alex Wynnyczuk v mladé generaci: ta už nebude mít vůči krajanům žádné zvláštní pocity nevraživosti. Kromě toho tisíce mladých lidí už má zkušenosti se životem v cizích zemích a začíná se dívat na svou vlast trochu jinak.

---

V zamyšlení Alexe Wynnyczuka zaznělo, že krajani v zahraničí mívají ze současných poměrů v Česku pocit nespravedlnosti. Často dojde i na jejich kritiku našeho soudnictví, průtahů ve vyřizování restitučních sporů a jiných kauz. Se svými stížnostmi se dnes ovšem mohou obracet i na českého ombudsmana. Zeptala jsem se proto, s jakými konkrétními podněty přicházejí. Dr. Otakar Motejl, ombudsman České republiky, k tomu řekl:

Otakar Motejl

"Jsou to, řekl bych, dva okruhy otázek. Jeden okruh se týká dotazů, zda a v jakém směru přichází ještě v úvahu uplatnění nebo dodatečné uplatnění restitučních nároků. I když mým úkolem není poskytovat právní porady, snažím se v těchto případech vysvětlující odpovědí jakési vysvětlení podat. Ten druhý okruh jsou víceméně podněty k eventuálním intervencím v jejich konkrétních věcech, které se týkají rozhodování našich soudů, ať už ve věcech restitučních, nebo věcech jiných sporných. Tam s politováním musím konstatovat, že moje příslušnost, nebo moje působnost není dána pro oblast soudního rozhodování kromě případů eventuálních průtahů v soudním řízení. A v tom případě jim sděluji, že zájem o tuto věc projevit nemohu."

Jak se tedy zdá, český ombudsman krajany v zahraničí příliš potěšit nemůže. Otakar Motejl k tomu ovšem uvedl, že situace pro krajany je v podstatě stejná jako pro tuzemské občany. Stejně jako ve většině jiných států, kde je funkce ombudsmana ustavena, nemůže tento ochránce lidských práv vstupovat do soudních procesů.

Po listopadu 89 krajané žijící v zahraničí nabídli tehdejšímu Československu všemožnou pomoc. Zajímalo nás, jak se k jejich nabídce postavila česká justice a Otakar Motejl, dříve i předseda Nejvyššího soudu a ministr spravedlnosti, k tomu uvedl:

"Já jsem jistě uvítal - byl jsem tenkrát předsedou Nejvyššího soudu - jakési solidarizování z krajanských kruhů. Ale upřímně řečeno, spíš tam byla řada netrpělivostí. Na jedné straně se řada krajanů domáhala radikální očisty soudcovského sboru, snad tím, že by byl celý soudcovský sbor vyměněn. Na druhé straně se ozývala slova kritiky, že se řízení vleče, že soudnictví není výkonné. Takže z toho hlediska bych zase tak stoprocentní jedničku z postojů našich krajanů rozhodně dát nemohl."

Slova Otakara Motejla, ombudsmana České republiky, stojí určitě za zamyšlení. Zajímal by nás, vážení posluchači, i Váš názor na to, jak byli krajané v posledním desetiletí přijímáni českou společností.



Pište nám na adresu:



Český rozhlas 7, Radio Praha,

e-mailovou adresu: Vinohradská 12, 120 99 Praha 2



nebo na naši e-mailovou adresu: [email protected]



Vaše připomínky rádi zveřejníme.