Krajané
V dnešní rubrice, kterou pro vás připravila Milena Štráfeldová, se setkáte s naším velvyslancem v Bernu, Jaroslavem Šedivým, a podíváme se také do Bulharska, kde pro české a společenské krajany obětavě pracují manželé Troševovi.
Vážení posluchači v dnešní rubrice Vám chci nejprve představit krajanský spolek, který připravuje programy pro Čechy a Slováky žijící v Bulharsku. Lépe řečeno jde o společnosti dvě a současně o dvojici lidí, kteří se práci v těchto spolcích nejvíce věnují. Manželé Constantin a Milada Troševovi, Bulhar a Češka, jsou lékaři, kteří se seznámili před více než třiceti lety na studiích v bývalém Československu. Dnes žijí ve Varně na černomořském pobřeží, doktor Trošev je předsedou Československo- ulharské společnosti a paní doktorka Milada Troševová vede Československý krajanský klub. S Constantinem Troševem jsme měli příležitost hovořit při jeho nedávné návštěvě v Praze, když sem doprovázel skupinu mladých bulharských interpretů klasické hudby. Jde o vítěze soutěže v přednesu skladeb českých a slovenských autorů, která se v Bulharsku již řadu let opakuje a doktor Trošev nám k ní řekl:
"My pokračujeme v tradici hudebních soutěží mladých hudebníků v interpretaci české a slovenské hudby. A toto je právě skupina laureátů poslední soutěže, která proběhla před měsícem ve Varně. Vždycky jsou ty soutěže velmi úspěšné, ale tentokrát mám dojem a mám takový pocit, že ti naši mladí hudebníci jsou ještě lepší, než bývali v minulých letech. Mládež, která s námi přijela do Prahy, to je celkem pět hudebníků, kteří dostali ceny českých nadací: nadace Českého hudebního fondu. Nadace Bohuslava Martinů v Praze, Nadace Leoše Janáčka v Brně a je tu i chlapec, který dostal zvláštní cenu za interpretaci slovenského hudebního skladatele."
Soutěž mladých hudebníků ale zdaleka není jedinou akcí, na které se Československo-bulharská společnost podílí. Pravidelně se opakuje i výtvarná soutěž, kdy bulharské a české děti malují obrázky k národním pohádkám. Obrázky bulharských dětí k českým pohádkám byly loni vystavovány v Praze, ty letošní, které zase naopak malovaly české děti na motivy pohádek bulharských, budou letos vystaveny v Bulharsku. Československo-bulharská společnost, kterou doktor Trošev ve Varně vede, má na sedmdesát členů, její akce jsou však určeny pro daleko širší okruh návštěvníků. A protože se jedná o akce kvalitní, zájem o ně i ze strany Bulharů roste. V poslední době společnost spolupracuje i se špičkovými profesionálními zařízeními, jako je například Palác kultury ve Varně. K budoucím plánům společnosti doktor Trošev uvedl:
"Společnost plní program, který my už plánujeme hodně dopředu. Projekty předkládáme na věci, které se budou konat až za dva roky. A blížíme se velmi rychlým tempem k roku 2003, kdy naše společnost bude mít 30. výročí svého založení."
Paní Miladu Troševovou jsme tentokrát v Praze nezastihli, přestože do Čech jezdí pravidelně. Práci Československého krajanského klubu, který paní Troševová vede, nám proto představil její manžel. Klub má jen asi dvacet členů, v posledních letech se ale jeho činnost rozrůstá:
"Klub se zvětšil. To je zajímavé, že spousta Češek se vrátila zpátky do vlasti během posledních několika let po revoluci. Tím, že spíš jsou pro ně ekonomické podmínky lákavější ve vlasti. Ale zajímavé je taky, že na druhé straně ti, kteří tam zůstali, začali vyhledávat klub a počet jejich členů se skutečně zvětšil.Schází se častěji, mají tím pádem možnost si udělat lepší programy, takže tato činnost se vyvíjí velmi úspěšně."
I přesto si ale doktor Trošev posteskl, že vzájemná informovanost o dění v Česku a Bulharsku je dnes oproti minulosti velmi malá. Zřejmě musí nejprve pominout reminiscence na všechny ty svazy československo-bulharského přátelství z minulosti.
Zajímavou informaci přinesl nedávno časopis Respekt: podle něj se absolutním hitem amerického internetu stala stránka se záznamy o 22 milionech emigrantů, kteří do USA vstoupili v letech 1892 - 1924 přes legendární ostrov Ellis Island v blízkosti newyorských břehů. Stránka www.ellisislandrecords.org, která byla uvedena do provozu 18. dubna, byla několik dní zcela přetížena a nešlo dojít dále než k úvodnímu textu. "Jen v prvních šesti hodinách jsme měli osm milionů návštěvníků," chlubila se mluvčí Centra pro historii imigrace amerických rodin Pega Zitková. Podle ní nadace čekala velký zájem, neboť prý až 40 procent Američanů může vystopovat své kořeny prostřednictvím záznamů z Ellis Islandu. "Nečekali jsme ale,že se staneme mezinárodním fenoménem," dodala mluvčí, která rovněž oznámila technické posílení internetové stránky. Na projektu se podílí washingtonský národní archiv, církev adventistů sedmého dne a především knihovna církve svatých posledních dnů Ježíše Krista /mormonů/ v Salt Lake City ve statě Utah. Ellis Island byl pro mnoho přistěhovalců prvním místem, které ze Spojených států spatřili. některé se ovšem dále nedostali a čekali na ostrově na vyřízení svých odvolání proti nařízené deportaci do původní vlasti.
Nedávno jsme měla příležitost setkat se s naším velvyslancem v Bernu panem Jaroslavem Šedivým. Dr. Šedivý působil na počátku 90. let čtyři roky i jako velvyslanec v Paříži. Zeptala jsem se proto na jeho zkušenosti s tamními krajany, kterých je ve Francii asi 25 tisíc. Spolkového krajanského života jenom v Paříži, kde žije zhruba sedm tisíc Čechů, se účastní na pět stovek lidí. Setkávají se při práci tanečních a folklorních souborů, vyhlášené jsou i každoroční sokolské plesy, na které do Paříže zajíždějí krajané i ze sousedních zemí. Takto působí krajanský život ve Francii téměř idylicky, velvyslance Šedivého jsem se ovšem zeptala, zda během svého působení zaznamenal i případné spory, k nimž občas v zahraničí docházelo mezi jednotlivými emigrantskými vlnami krajanů:
"Možná že po osmašedesátém roce to bylo trochu vyostřenější. Já jsem to zažil možná mezi některými intelektuály, kdy ti, kteří přišli po osmačtyřicátém roce neměli příliš v lásce ty, kteří přišli po osmašedesátém. Ale s léty myslím, že se to smazalo. A pak ty vztahy už nebyly ovlivněné nějakou dřívější politickou činností, ale spíš, řekl bych, lidskými vlastnostmi. Buď si prostě někde najdu toho kamaráda nebo přítele, nebo prostě ne. Problém není opravdu v politice, ale v tom lidském charakteru."
Při setkáních s krajany žijícími v zahraničí se často hovoří i o tom, jakou podporu pociťují ze strany českého státu. Jaroslav Šedivý k tomu uvedl:
"V těch prvních letech bylo určité zklamání, protože mnozí krajané se domnívali, že vláda se obrátí s žádostí na krajanské spolky nebo přímo na krajany, aby dali k dispozici své síly, své zkušenosti, eventuálně své pozice, které venku mají, a tato žádost nepřišla. Z druhé strany zase těch, kteří přišli a řekli: mám tam a tam styky, můžu pro republiku zajistit třeba přístup do Mezinárodního měnového fondu, těch zase nebylo tolik."
Podle velvyslance Šedivého jsme neuměli dost dobře využít rezervoáru zkušeností a styků, které krajani v zahraničí měli. Na druhé straně jsme ovšem mezi krajany neměli lidi s tak velkým politickým vlivem nebo úspěšné majitele velkých firem a podnikatele, jako třeba Poláci nebo Maďaři. Jde spíš o to využít nabídky našich úspěšných právníků, techniků, inženýrů, obchodníků ve sféře mezinárodního obchodu.
