Krajané
Dnešní krajanskou rubriku zahájíme i skončíme připomínkou dvou výročí. Právě před deseti lety, v roce 1991, se z Ukrajiny do Československa začali vracet volyňští Češi. Připravila Milena Štráfeldová.
Jde o potomky rolníků, kteří v polovině 19. století na pozvání cara osídlovali úrodná území v bývalé Volyňské gubernii. Založili tam řadu obcí a vytvořili hospodářsky i kulturně významnou národnostní menšinu. Stalinské represe vedly však mnoho z nich k návratu do historické vlasti. Na základě mezivládní dohody o repatriaci se do Čech a na Moravu vrátilo v roce 1947 zhruba 40 000 Volyňáků.
Na konci 80. let žilo na Ukrajině ještě na deset tisíc Čechů. Velká část z nich obývala Žytomyrskou oblast, obce zasažené radiací z černobylské elektrárny. Prezident Havel na počátku 90. let proto krajany pozval k návratu do Čech a do roku 1993 se k nám v rámci humanitární pomoci přestěhovalo více než 1800 osob. Vláda jim dala k dispozici objekty, které krátce předtím vyklidila Sovětská armáda, volyňští Češi dostali počáteční sociální výpomoc i nabídku zaměstnání. První obcí, kde se usadili, byla Rovná na Sokolovsku. Podle slov jejího starosty Jaroslava Parůžka volyňští Češi do života Rovné už docela zapadli:
"Ze začátku to nebylo moc, protože nevěděli, do jakého prostředí jdou, byli takoví ostýchaví. Ale teď se zapojili tady a vycházíme s nimi velice dobře. Vesnice se stabilizovala, dneska u nás žije na dvacet rodin. Někteří začali podnikat, jinak je tady zaměstnání ve firmě pro německé partnery, někteří dojíždějí do Sokolova, ale zaměstnaní jsou všichni."
Na uplynulých deset let vzpomíná i Viktor Javůrek, volyňský Čech, který se v Rovné usadil a dnes zde úspěšně podniká:
"Tak z pohledu těch deseti let můžu teď opravdu říci, že akce přesídlení krajanů z oblasti postižené havárií černobylské elektrárny na Ukrajině se celkem podařila. Stěžovat si nemůžeme. Nějaké drobnosti vždycky se stávaly, ale zkušenosti v tom nikdo neměl. Byly nějaké problémy se získáním státního občanství vzhledem k tomu, že se rozpadla federace a bývalý Sovětský svaz, tak zákony se změnily. Myslím si, že dneska už jsme se adaptovali takovým způsobem, že ti, co získali občanství České republiky, mají stejné problémy jako každý občan této republiky, stejné bolístky, stejné radosti."
K největším současným problémům, se kterými se tu volyňští Češi potýkají, je zákonné ustanovení, podle kterého jim nemohou být vypláceny starobní důchody. Po vypovězení smlouvy s Ukrajinou totiž navrátilci ztratili na důchod nárok. Nová právní úprava, která by jim důchody zajistila, bude však přijata nejdříve na počátku roku 2002. Na přechodné období by měla Volyňákům pomoci vláda výjimkou ze zákona.
Na řadě je teď naše listárna. Čtrnáctiletý Kuba Karásek z Plzně zaslal odpovědi do naší soutěže k 65. výročí zahájení vysílání Českého rozhlasu do zahraničí. Na otázku "Jaké by bylo Radio Praha, kdyby bylo člověkem" odpověděl:
"Radio Praha si představuji jako starou ženu /protože Radio vysílá od roku 1936/. Tato žena je velice chytrá a zcestovalá. Je drobné postavy a má modré oči. Je spíše tichá, protože vysílá jen půl hodiny denně, ale když se rozjede tak to stojí za to."
Pan Milan Mašek z Zürychu poslouchal jednu z březnových krajanských rubrik, v níž jsme se zmínili i o knize pojednávají o holocaustu. Pan Mašek nás požádal, abychom mu tuto knihu pomohli opatřit. Jedná se velmi působivé zachycení vzpomínek paní Heleny Lewis, české židovky, která přežila holocaust a dnes žije v irském Belfastu. Knihu panu Maškovi rádi posíláme a pro Vás, vážení posluchači, bychom rádi uvedli alespoň krátký úryvek z této mimořádné knihy.
Helena Lewis popisuje, jak jako studentka byla s dalšími Židy transportována do Osvětimi. Vedle mnoha zlých zkušeností tam zažila i překvapivé okamžiky pomoci:
"Jednou ráno jsme zjistily, že během noci přišel do tábora nový dozorce SS. Krátce poté vedl naši skupinu poprvé na práci mimo tábor. Jako vždycky v přítomnosti nového dozorce jsme byly vystrašené. Leknutím jsem až poskočila, když na mě namířil prstem a křikl:
"Hej ty, pozor!"
Něco se mihlo vzduchem a přistálo mi u nohou.
"Rozbal to!"
Shýbla jsem se plná hrůzy. Pomalu jsem ze země zdvihla malý balíček.
"Rozbal to a hned to sněz." přikázal.
Poslechla jsem a zůstala jako omráčená. Držela jsem v ruce dva velké obložené chleby, jaké jsem už léta neviděla."
Tolik tedy naše listárna. Příště Vám přečteme další příspěvky do soutěže Radia Praha, které nám stále posíláte a za něž Vám moc děkujeme.
A na závěr bychom rádi připomněli ještě jedno výročí uplynulého týdne. 23. dubna před sto lety se narodila univerzitní profesorka, dlouholetá politická vězenkyně a disidentka Růžena Vacková. Vědecké práci v oboru klasické archeologie se mohla bez omezení věnovat jen do 2. světové války. Pro odbojovou činnost byla na počátku r. 1945 zatčena a odsouzena k trestu smrti. Život jí tehdy zachránila jen blížící se porážka nacistů. V únoru 1948 se jako jediná z univerzitních pedagogů zúčastnila pochodu studentů, kteří protestovali proti komunistickému puči, na Pražský hrad, a postavila se za ně i při jejich vyloučení z univerzity. Počátkem roku 1952 byla sama zatčena a za velezradu a špionáž odsouzena na 22 let do vězení. Situaci, která by řadu lidí nejspíš zlomila, brala ovšem s ironickým nadhledem. Její synovec, spisovatel Andrej Gjurič, vzpomíná na jedno ze svých setkání s tetičkou v komunistickém kriminále:
"To byla jedna návštěva a byla zrovna z takových těch protivných, kdy jsme seděli opravdu oddělení mříží. Teď se něco povídalo a najednou se tetička říká: Safra, který on je rok? Padesát pět - no to je zajímavé, přesně před deseti lety jsem tady taky seděla. A bylo to vlastně všechno stejné, aktorát ti bachaři měli jiné uniformy. A v tom momentě samozřejmě ten bachař vylít, zařval a návštěva se okamžitě přerušila."
V podmínkách, které měly k univerzitní posluchárně opravdu daleko, pořádala profesorka Vacková pro své spoluvězenkyně tajně přednášky o filozofii, dějinách umění či etice. Ludmila Kotalová, která byla z politických důvodů vězněna spolu s ní, uvedla:
"To byl člověk s rozsáhlými, vysokými vědomostmi. Takže když ona podávala ty svoje přednášky nebo úvahy, rozpravy, tak to bylo velmi hluboké. Člověk dostával naprosto jiný pohled i na to, proč je v kriminále."
Působení Růženy Vackové ve vězení se však zdaleka neomezovalo jen na výuku. Jestliže dřív kolem sebe soustředila množství intelektuálů, studentů či umělců, tak také pro své spoluvězenkyně se stala rádkyní, vrbou i oporou. Marie Valtrová, editorka dopisů, které profesorka Vacková psala z vězení svým nejbližším, o ní říká:
"Růžena Vacková byl slunný člověk, nesmírně vlídný, který měl rád nejen své blízké, ale lidi vůbec. A ona dokázala i prostřednictvím dopisů, které vznikaly ve velice složitých podmínkách, dodávat svým drahým sílu."
Již během 2. světové vály Růžena Vacková konvertovala ke katolicismu a v dalších letech se silně angažovala v církvi. K jejím blízkým přátelům patřil i Josef Zvěřina a řada dalších katolických kněží. Kvůli jejich uvěznění také Růžena Vacková opakovaně odmítala požádat o podmínečné propuštění z komunistického vězení. Zůstala tak ve vězení až do roku 1967. Hned v následujícím roce se zapojila do Spolku politických vězňů, jako jedna z prvních podepsala Chartu 77 a až do své smrti v roce 1982 působila v disentu. Téměř osmdesátiletá o sobě říkala: "Já jsem jako ta stará vojenská kobyla, která už leží a skoro dodělává, ale když uslyší hlas bubnu, tak se zase zvedne a táhne dál."
Josef Zvěřina o napsal: "Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě. Ano, patří k velkým ženám našeho národa, i když to ví jen málo lidí."
