Krajané
Vážení posluchači, uběhl další týden a já Vás tedy mohu opět přivítat při poslechu naší krajanské rubriky. Tentokrát se vydáme za našimi krajany na Ukrajinu, do Volyně a na Podkarpatskou Rus. Pěkný poslech Vám přeje Milena Štráfeldová.
Můj redakční kolega Vilém Faltýnek se nedávno vrátil od našich krajanů, žijících ve Volyňské oblasti na Ukrajině. Češi na Volyň odcházeli v 19. století a mnoho z nich se usadilo v centru tehdejší Haliče, ve Lvově:
"Ten Lvov, to je ještě období Rakousko - uherské monarchie. Nebralo se to jako emigrace, nebyl to odchod z vlasti. Ti Češi byli úředníci, byla to především inteligence, která se v rámci monarchie přesouvala. Ve Lvově bylo těch Čechů hodně. Poznamenali to město zřejmě nejvíc ze všech neukrajinských menšin."
A jako všude jinde, kam během 19. století zamířili, i tady vznikala jejich krajanská sdružení. Česká beseda ve Lvově je, jak Vilém uvádí, vůbec nejstarší český krajanský spolek.
"Ta Česká beseda vznikla v roce 1867. Dodnes na zdi v sídle České besedy, které se tedy mnohokrát měnilo, visí obraz Jana Žižky malovaný tuším na kůži, který si tehdy přinesli krajané. Ovšem Česká beseda byla v roce 1939 zakázaná, stejně jako veškerý spolkový život v té době, a obnovili ji až v roce 1990. Takže ona existuje, těch členů je asi padesát, a jaká je perspektiva - těžko říct."
Po 2. světové válce se velká část volyňských Čechů vrátila zase zpátky:
"Ze čtyřiceti tisíc volyňských Čechů po roce 1947 jich třicet tisíc odešlo. Odešli ti, kteří mohli. A tam byla zcela přesně daná podmínka. Pokud bylo smíšené manželství, tak nemohly odejít ty rodiny, kde byl muž Ukrajinec. Tam, kde byl muž Čech, tak tam ten odchod možný byl, ale kde byl manžel Ukrajinec, museli zůstat. To znamená, že se de facto ztrácejí česká přijmení. A co se týče českého jazyka, já jsem se setkal s krajany, kteří česky mluví, ale víceméně je to většinou tak, že se češtinu až dneska naučili."
vysvětluje Vilém Faltýnek. Důvodem, proč se Češi z Ukrajiny po několika generacích vraceli do staré vlasti, byly mimo jiné i stalinské represe. Dokládá to i případ Evžena Topinky, na jehož pozvání Vilém na Ukrajinu jel:
"Matka nechtěla, aby malý Evžen Topinka věděl, že je Čech, protože otec i dědeček byli perzekuováni v gulagu. Maminka se bála, že by je to mohlo ohrozit. Prostě pan Topinka vyrůstal s povědomím, že je Ukrajinec. A teprve jako dospělý se naučil česky, když pochopil, kde jsou jeho kořeny."
V současnosti Evžen Topinka stojí v čele obnovené České besedy:
"On vyvíjí ohromné úsilí, aby propagoval jméno České republiky na Ukrajině. On je povoláním inženýr, ovšem teďka už je na penzi a věnuje se historii. On už shromáždil asi osm tisíc českých jmen, jmen Čechů, kteří kdy v Haliči působili. Část už vydal knižně a pokračuje v tom. Stejně tak on to byl, kdo podnítil vydání Hovorů s T. G. Masarykem. On také na svoje náklady vydal plakát, na kterém je fotografie toho Masarykova pomníku a fotografie Prahy a Hradčan a z druhé strany fotografie Lvova. Jinak krajané jako spolek se scházejí jednou týdně. Je to v podstatě, jak jsem se dozvěděl, vítaná možnost duchovního, společenského života. Ekonomická situace na Ukrajině je velmi špatná a lidé se scházejí, hledají příležitosti se setkat. Do restaurace chodit nemůžou, do kina taky ne, ani do divadla, takže se scházejí aspoň takhle."
Na Ukrajině Vilém navštívil i další cíl, Dubno. Charakter zdejší české krajanské komnunity je jiný nežli ve Lvově.
"To je město asi čtyřicetitisícové, kde taky žije hodně krajanů. Krajané tam žijí v celé té oblasti, protože to je Volyňská oblast. A vlastně volyňských Čechů tam stále ještě několik tisíc žije. A to Dubno, na rozdíl od Lvova, je zajímavé tím, že tam tedy to je ta klasická zemědělská emigrace. To jsou prostě Češi, kteří odešli za úrodnou půdou a za možností lepší obživy."
I v Dubně vznikl krajanský spolek. Měl podobnou historii jako Česká beseda.
"Dubenský spolek Stromovka je na tom vlastně velice podobně. Akorát že v Dubně je těch krajanů registrovaných víc. To je asi 250 nebo 300 lidí, čímž tedy narůstá ta celková suma, která se dá dohromady. Taky vlastně činnost toho dubenského spolku je víceméně dobrovolná. Ti lidé se scházejí, zpívají, mají svůj sbor. Ten spolek vznikl v roce 1990 proto, protože tehdy česká vláda nabídla možnost repatriace volyňským Čechům, poškozeným následky černobylské havárie. A oni prostě ve víře, že by se mohli také stát těmi repatriovanými, tak se sdružili, ale vlastně je to minulo. Protože tam geograficky je rozdíl několika set kilometrů. Takže jich už se to netýká, přestože i oni, jak jsem se na vlastní oči přesvědčil, velmi citelně tu havárii dodnes na sobě pociťují, co se zdraví týče."
Začátkem letošního roku požádaly téměř dvě stovky českých rodin z Volyně, aby Česká republika obnovila svoji humanitární akci z počátku 90. let. Tehdy se do Česka mohli vrátit volyňští Češi, kteří byli následky havárie Černobylu ohroženi. Jaký bude osud jejich žádosti, kterou zaslali oběma komorám českého parlamentu i kanceláři prezidenta republiky, zatím není známo.
Na Ukrajinu za našimi krajany jezdí už řadu let Jiří Svoboda z Centra humanitární pomoci. Pravidelně sem dováží materiální pomoc, ale třeba i školní pomůcky a učitele češtiny. O přijetí, jaké se tam Čechům mezi našimi krajany dostává, mi řekl:
"To přijetí je velice vřelé. Opravdu, jsou vynikající. Jsou rádi, že tam jezdíme, že tam za nimi někdo přijede. Jen ty informace o České republice! Oni žili ze vzpomínek svých pradědečků."
V okolí Čechohradu na jižní Ukrajině jsou podle Jiřího Svobody dosud celé oblasti s českým osídlením.
"Jinde na Ukrajině celá vesnice mluví česky. Třeba starostka v Čechohradě je Ukrajinka, je právnička, ale ředitelka školy je Česka, ředitel zemědělského podniku je Čech, normálně mluví česky na ulici."
"V Nikolajevce, to je u Kozikazjatina, sto padesát kilometrů vzdušnou čarou níž nežli Malinovka, mají opravdu dobrý soubor a jsou dokonce vybráni jako krajanský soubor. Jsou nejlepší."
Jiří Svoboda z Centra humanitární pomoci je přesvědčen, že ukrajinští Češi se mohou do Česka vrátit bez větších problémů.
"Prokážou-li příslušnost k českému původu, ke krajanské komunitě, dostanou rovnou trvalý pobyt v České republice a po pěti letech občanství."
Mnoho Čechů se usídlilo i na Podkarpatské Rusi. A i jejich potomci se do původní vlasti vraceli těsně po druhé světové válce. Jednou z těch, kdo se na Podkarpatsku narodili, je i Agáta Pilátová, redaktorka rozhlasového týdeníku.
V Česku žije spousta lidí, kteří mají tam kořeny. Většinou jsou to tací lidé, kteří se rozhodli, nebo jejich rodiče lépe řečeno nebo prarodiče se rozhodli, že nechtějí žít v Sovětském svazu. Takže když bylo jasné, že Podkarpatská Rus připadne Sovětskému svazu, tak vzali nohy na rameny a na základě určitých mezinárodních ujednání mohli optovat do Česka, do Maďarska a jsou tady nebo na Slovensku.
Čechy, kteří z Podkarpatské Rusi pocházejí, nebo kteří se o Podkarpatsko zajímají, sdružuje Společnost přátel. Blíže o jejím poslání hovoří předseda společnosti Jaromír Hořec.
"My jsme založili Společnost přátel Podkarpatské Rusi v roce 1990. Předtím o Podkarpatsku se nemohla říkat pravda. Po té sovětské okupaci v roce 1944 a 45 Podkarpatská Rus patřila Sovětskému svazu. My se snažíme dělat zájezdy, vydáváme knížky, odborné knížky i beletrii, vydáváme historické knížky o Podkarpatsku, aby se naši lidé dozvěděli něco víc o jeho historii i současnosti. Děláme tam velké humanitární akce. Pravidelně se tam posílají kamiony, i když jsou s tím různé problémy. Bohužel vztahy mezi Ukrajinou a Českou republikou teď nejsou ideální. My tam vezeme často humanitární dary a jsou s tím ohromné byrokatické problémy na hranicích. To by se mělo zlepšit."
Dnešní rubrika, kterou jsme věnovali jakési mozaice o českých krajanech na Ukrajině, končí. Za všechny, kdo se na její přípravě podíleli, se s Vámi loučí Milena Štráfeldová.
