Královna "dlouhých nožů"
Na svém kontě měla tituly mistryně světa, světové rekordy, vyhrávala světový pohár, byla sportovkyní roku, ale dvě zlaté medaile a jedna bronzová z kanadské olympiády ji posunuly až na vrchol, až mezi české sportovní legendy. V pouhých 22 letech si rychlobruslařka Martina Sáblíková ve Vancouveru 2010 podmanila olympijský ledový ovál.
"Mně k tomu odmala vedli rodiče, a já jsem jim za to nesmírně vděčná, protože díky tomu jsem tam, kde jsem. Opravdu jim budu děkovat po zbytek svého života, protože je to skvělé."
A jak se Martině Sáblíkové dařilo skloubit tréninky a školu?
"Musím říct, že pro mne docela těžko, protože opravdu vzhledem k podmínkám, stadionu, který tu není, a tak dále, jsem převážnou část roku pryč. Jsem strašně ráda za to, že učitelé, které jsem měla, mi strašně vycházeli vstříc. Umožnili mi střední školu dodělat tak, že jsem všechno měla rozložené. A i díky jim jsem se dostala tam, kde jsem. Pomohlo tomu i to, že jsem měla maturitu odloženou z dubna na červen. Bylo strašně důležité, protože v dubnu bych to každopádně nemohla stihnout, jelikož koncem března končí sezóna. Naštěstí to mám a je to dobré."
Trenér Petr Novák měl mimořádně šťastnou ruku, když si z hloučku asi dvaceti dětí vybral právě Martinu Sáblíkovou. Jak poznal její nevšední talent?
"Ono se to z mé strany teď říká lehce, protože vždy po boji je každý generál, ale opravdu už ve dvanácti letech bylo vidět, když jsem se na basketbal přišel na Martinu podívat, že svým způsobem chce vyhrávat, má ten tah na branku. Tak jsem si řekl, že tahle dívka patří do individuálního sportu, protože to je přesně to, co jsem potřeboval i v tom rychlobruslení - nekoukat doleva, doprava a chtít vyhrávat. Martina už tenkrát byla nastavená na vítězství. Kdo nic neriskuje, nikdy nic nedokáže. Ale v momentě, kdy jsme si s Martinou a jejími rodiči plácli, bylo strašně důležité, aby mě rodiče podpořili v práci, aby Martina musela dodržovat disciplínu, která k tomu patří. Pokud sportovec chce být nejlepší na světě, tak tomu musí něco obětovat. Myslím, že v případě Martiny jsem až tolik neriskoval."
Martina Sáblíková je vděčná učitelům, že ji umožnili studovat současně s náročnou sportovní kariérou. Neméně vděčná je i svému trenérovi, který ji připravil k tak skvělým výkonům. A co na to Petr Novák?
"No tak já myslím, že bych totéž mohl říct o sobě, že bych mohl být vděčný tomu, že Martina dokázala plnit to, co jsem ji říkal dopředu. Ve třinácti letech jsem ji řekl, že když bude plnit to, co ji řeknu, když bude dodržovat to či ono, tak by mohla jednou dosáhnout výsledků, mohla by jet na olympiádu. Řekl jsem ji, že bych jednou chtěl slyšet českou hymnu, a tu hrají jen vítězům. Nikomu jinému ji nezahrají. Mohl bych tedy být vděčný za to, že Martina mě poslouchala, nechala si říct na slovo. Například to o škole, to je strašně důležité. Mohl totiž přesně potvrdit, že když je někdo dobrý ve sportu, a jde za svým, tak je dobrý i ve škole. Dnes se nebojím říct, že učitelé to neměli tak těžké s Martinou i na tom gymplu."
Martina Sáblíková si je dobře vědoma toho, jaká byla její cesta ke sportovnímu vrcholu:
"Já si myslím, že je to u všech hodně podobné, i když já jsem to měla trošku okořeněné tím, že Petr pořád říká výsledky dopředu. Já jsem tedy už v sedmnáctí myslela na to, že když se všechno podaří, tak bych mohla mít to zlato. Tenkrát to ale opravdu bylo ještě ve hvězdách. Když jsem potom začala vyhrávat, třeba mistrovství světa nebo Světový pohár, tak už jsem tomu potom opravdu začala věřit. On to samozřejmě říká pořád, jak a co bude, a já z toho mám strach, protože si říkám, že když to nedopadne, tak to bude vypadat, že něco nefunguje tak, jak by mělo. Na druhou stranu jsem za to strašně ráda, protože aspoň vím, že opravdu na startu musím nechat všechno. Je to opravdu obrovská motivace."
Na ledovém oválu v kanadském Richmondu Martina Sáblíková potvrdila roli favoritky. Triumfovala hned při svém úvodním vystoupení na 3000 metrů, senzační bronz na poloviční trati pak označila za "nadplán". Její parádní disciplína - závod na 5 tisíc metrů, na němž za čtyři roky prohrála jen jednou, pak přikovala k obrazovkám celý národ. Svou vítěznou jízdu nedávno opět sledovala ve studiu České televize a snažila se odpovědět na otázku, co prožívala, když hráli českou hymnu:
"Já nevím, to je strašně těžké říct. Přiznám se, že když to teď slyším, tak mi ještě běhá mráz po zádech a chce se mi trošku brečet, protože stále nemohu uvěřit, že se to povedlo. Stát tam je něco úžasného a všem bych přála to zažít, ať už sportovcům, nebo těm, kteří mi fandili. Je to něco tak úžasného, že opravdu nevím, jak to popsat. Bylo to skvělé, myslela jsem na všechny doma, chtěla jsem být na těch stupních se všemi, kteří mi fandili. Opravdu bych všem přála, aby tam mohli stát."
To trenér Petr Novák ví přesně, na co tehdy myslel - spadl mu obrovský kámen ze srdce:
"No, mně obrovský, to muselo být slyšet několikrát, protože jsem známý tím, že říkám výsledky dopředu, a do Vancouveru jsem odjížděl s tím, že Martina může získat tři medaile, nejen dvě - na 3 a 5 kilometrů. Dnes je všechno měřitelné, a proto jsem nejdřív rozbudovával Martinin organismus. Měl jsem to štěstí, že jsem s ní začal od deseti let, a tak jsem sedm let rozbudovával její organismus tak, aby potom mohla polykat ty velké dávky. Proto jsem věřil tomu, co jsem řekl, protože jsem ji znal od prvopočátku. Znám ji technicky, znám její fyzické parametry, a to bylo pro mne ulehčení proti dalším trenérům, kteří v těch silných zemích si měsíc před olympiádou zajedou kvalifikaci a postupují ti nejsilnější závodníci. V mnoha případech to znamená, že to není jejich svěřenec. Já jsem tedy byl spokojený, akorát jsem nevěděl jednu věc, a ta se musela rozlousknout až při závodě. Olympiáda byla v jedné z nejsilnějších rychlobruslařských zemí, tedy v Kanadě. Očekával jsem, že to tam bude hodně těžké. Nakonec se to všechno podařilo, včetně toho, že jsme překonali psychickou bariéru. Dozvěděli jsme se totiž, že domácí vložili mnoho peněz do vývoje materiálu. Nové kombinézy měly až o 5 vteřin urychlit 5 kilometrů. Martina za mnou přišla s tím, jak má nad nimi vyhrát, když pojedou o 5 vteřin rychleji. Tak skončila moje role trenéra a nastala role psychologa. A ono se to podařilo."
Příspěvek jsme poprvé vysílali 18. červenec 2012, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
