Kultura
Vítáme vás u pravidelného Kulturního magazínu. Tentokrát máme pro vás připravené skutečné pikantérie z nové básnické sbírky Jana Vodňanského, představíme vám devíti metrovou vážku sestrojenou dvaceti tříletým sochařem Janem Morávkem, Štěpán Tesař naopak tvoří své umělecké objekty z nepotřebného harampádí, podíváme se do Tyršova domu u Čertovky v Praze. Připravil Mikuláš Kroupa. Zůstaňte s námi.
Uklidnění lékařem
Mentálně se ukázni
Jazyk na mně vyplázni
Ukaž mi svou moč
Pak ti řeknu proč
Jde poručík z kasáren
Jde poručík z kasáren
Hlavu plnou prasáren
Svěřila jsem mamince
Svěřila jsem mamince
Že jsem měla cizince
No a pak mi v bříšku vznik´
Cizí státní příslušník
Tak to jsou básně inženýra a doktora filozofie Jana Vodňanského z nové knížky s názvem Přísně tajné s podtitulem obscenity, úlety a pikantérie. Na bukletu publikace se dočteme:
"Vodňanský nedávno překročil šedesátku a nenechal se tím nijak deprimovat. Krátce před tím se oženil s šaramantní učitelkou dramatické výchovy Ivankou, v níž nachází spoustu inspirace pro odvážné eskapády v žánru erotiky."
Na jeho vizitce kromě akademických titulů najdeme jeho definici své pracovní náplně a to showman. Před nedávnem mu přibylo další označení a to "žijící národní poklad", který mu udělil ministr kultury Pavel Dostál.
Kromě psaní literatury, písní a divadelních her se dnes zabývá přednášením filozofie na univerzitě a stíhá k tomu moderovat dokumenty v České televizi.
Jakým se nejvíce cítí, zeptala se Jana Vodňanského kolegyně Evelina Himalová.
"Já se cítím podle astrologického kalendáře a to blížencem. Ten měsíc se narodil třeba Voskovec, takže to máme předurčené. Já se jinak cítím, říkalo se tomu excentr. Musím říct, že s potěšením vychutnávám svoji nezařaditelnost."
Motto jeho nové knížky zní Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde. A tak prozrazuje staro-nový obsah, který se nashromáždil na dně autorova šuplíku během posledních třiceti let. Vedle knížky vychází i jeho nové CD, které vydal Český rozhlas.
Mají začínající umělci v České republice šanci se ve svém oboru prosadit? Převažuje názor, že uměním se člověk uživí jen díky známostem a nebo kompromisem mezi originalitou a kýčem. Podle některých z nich je pořádání pravidelných výstav jedinou šancí, jak se stát známějším. Studenti katedry sochařství Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze se rozhodli svá díla vystavit pro veřejnost v několika patrech své školy.
Na výstavě, kde návštěvníci naleznou zhruba třicet objektů, na první pohled zaujme v živé velikosti socha nahé dívky s vystrašeným výrazem ve tváři, kterou její autor vymodeloval z vonícího včelího vosku. Další objekt, který nelze přehlédnout, je devět a půl metru dlouhá dřevěná vážka se složenými křídly. Jak vznikl nápad obřího blanokřídlého hmyzu, který tak trochu připomíná raketu? Otázka pro autora Jana Morávka.
"Jelikož jsem měl zadání od svého profesora práci na téma zvíře - stroj, tak jsem neváhal, protože brouci a hmyz mají pro mě strojové chování, strojový význam. Jinak k vážce jsem se dostal přes kamaráda, který je vášnivý sběratel fotek a diapozitivů s vážkami. Jednou mi na stěnu promítl diapozitiv výžky a bylo jasné, co bude mojí prací."
Štěpánu Tesařovi, autorovi několika vystavených děl, je dvacet tři let. Jeho objekty mají také technické prvky, ale narozdíl od svých kolegů, jeho oblíbený materiál se nachází na skládkách. Jsou to staré plechové hrnce, traverzy a jiné kovové vysloužilé předměty. Z nich pak skládá například, na výstavě umístěný, model orbitální stanice Mir.
"Ten výtvor je složený ze dvou barelů, které jsem našel na skládce. Ty jsem propojil vysloužilým světlometem z divadla. Celé to připomíná možná družici na oběžné dráze. Co najdu, to skládám dohromady, i když mám v hlavě téma, dalo by se říci, že je to náhodná tvorba."
Studenti všeobecně neradi přistupují na kompromisy ve své tvorbě. Podle Štěpána Tesaře se však podobnému přístupu sochaři, malíři a hudebníci neubrání. Je však důležité mít své hranice, za které umělec neustoupí.
Na břehu Čertovky v areálu Tyršova domu v Praze, kde sídlí Česká obec sokolská, vzniklo malé Nosticvo divadélko. Kdysi tady býval hostinec, taneční sál, barvírna a sušárna příze. Ptáte se, čím je toto divadélko výjimečné? Ředitelka Zdena Kovaříková nám prozradila, že chce českou veřejnost seznámit s významnými Čechoslováky, kteří působili či působí v zahraničí, tím že bude pořádat jejich výstavy, autorská čtení a konzerty.
"Já jsem obrovský patriot české země a velice se mě dotýká, když zapomínáme na své krajany v zahraničí. Ivo Preiss, který tu bude v únoru, je například jediným trumpetistou, který zpíval v orchestru Luise Armstronga. To je člověk, který dostal Zlatý gramofon a takový Čechů je velmi málo. Proto jsme se obrátili na krajany, kteří sem budou jezdit."
