Lenka Procházková: Slunce v úplňku, příběh Jana Palacha

r_2100x1400_radio_praha.png

40. výročí sebeupálení Jana Palacha se stalo příležitostí pro celou řadu akcí, které jej i jeho čin připomínají. Vedle vzpomínkových setkání, výstav nebo filmových přehlídek je to i několik palachovských publikací. Jednou z nich je román Lenky Procházkové Slunce v úplňku s podtitulem Příběh Jana Palacha. Věnujeme mu dnešní Knihovničku Radia Praha

Nápis ze Všetat, který vytvořil Jan Palach s kamarády, foto: archiv Jiřího Palacha
"Místo tramvaje přijížděl tank. Pravým pásem drtil kolejnici, do vzduchu sršely jiskry. Uniformy vojáků a samopaly v jejich rukou vypadaly jako z učebnice dějepisu, ale křik lidí běžících po stranách kolosu nevyjadřoval vděk: "Zachvátčiky! Uchadítě damoj!" I ve vzteku to ale znělo jako dětská říkanka. A tak se vrátili k rodné češtině. "Táhněte domů, okupanti!"

Tak začíná dosud poslední román Lenky Procházkové. Kniha, popisující události od začátku sovětské okupace Československa až po úmrtí Jana Palacha, vyšla symbolicky 21. srpna 2008. Nebylo to však první setkání Lenky Procházkové s palachovským námětem. V samizdatové edici Petlice v roce 1989 vydala dokument Jan Palach. Jako spoluautora uvedla exilového novináře Jiřího Lederera, který začal sbírat svědectví k Palachovi už v roce 1969. Procházková tento materiál po jeho smrti použila pro svou knihu. Práci jí tehdy ztěžovala StB:

„Když jsem psala tu první knihu, což byl dokument, tak to bylo v době totality. To bylo samozřejmě poněkud těžší, protože jsem byla sledovaná. Takže když jsem si s někým dávala schůzku, tak to bylo trošku problematické. Tím pádem ta kniha vznikala v takových ztížených podmínkách a pomaleji. Teď jsem to samé téma zpracovala románovou formou a musím říct, že mne to stejně jako tehdy bolelo."

„Myslela jsem si, že ta změna žánru je důležitá právě pro přístup mladé generace, protože vlastně dorostla nová generace čtenářů a kvůli nim jsem to tedy napsala podruhé. Jsou tam samozřejmě změny, protože mezitím byly odtajněné některé věci, takže jsem mohla ten příběh trošku posunout."

Kniha téměř reportážní formou zachycuje události po srpnu 1968, jak je vnímal dvacetiletý vysokoškolák. Vpád vojsk Varšavské smlouvy, prvotní sepětí lidí proti okupantům, ale i stále hlubší zklamání a deziluzi z normalizace:

"Zvuk sirén byl nerovnoměrný, přicházel na hradní návrší ze všech stran. Nesl se z továren i od nádraží a opožděně se přidávaly zvony kostelů. Rusové neklidně obhlíželi okna a střechy palácových budov, samopaly drželi před tělem, schýlená ramena jim zmenšovala postavy. ... Kvílení postupně umlkalo. Jako když bolest slábne. Ale ani chlácholivá zvonkohra z nedaleké Lorety, která osaměle pokračovala, nebyla fáčem. Okupantům však mariánská píseň zněla laskavě, začali se smát a v rytmu přešlapovat. Samopaly jim klimbaly přes ramena."

Autenticitu prožitků, které krátce po srpnu s Janem Palachem sdílela celá generace tehdejších vysokoškoláků, umocňuje v knize Lenky Procházkové fiktivní "Palachův deník"

"18. - 21. listopad 1968. V prvním dnu stávky to vypadalo nadějně. V novinách nám sice požadavky neotiskli, ale letáky to nahradily. Oknem jsem pozoroval lidi, co stáli před fakultou. ... Nebylo už žádné teplo, pršelo, ale oni tam trpělivě čekali s vyhrnutými límci kabátů a ženy pod deštníky. Asi doufali, že se uvnitř dohadujeme, kdy tu vzpouru přeneseme ven. A chtěli být u toho. Víra, že studenti jsou poslední bašta odporu, vznikla už v minulosti. ... Takže to byl závazný pocit koukat na lidi na chodnících."

Jan Palach v otcově sokolské uniformě, foto: archiv Jiřího Palacha
/Procházková/ „Zjistila jsem, jakou měl povahu, že to vlastně byla taková nesmírně vzácná skrumáž vlastností. Pro spisovatele je to samozřejmě jedinečné popsat takovou povahu, ale v běžném životě většinou nemáme to štěstí, abychom tak celistvou osobnost potkali. A když si uvědomíme, že mu bylo teprve dvacet let, kdy se rozhodl ke svému činu, tak je to pro nás téměř nepochopitelné. A v dnešní době už naprosto nepochopitelné. Byl to člověk na jednu stranu velice konzervativní, člověk, který dbá na tradice. Trošku se to dá vysvětlit rodinným zázemím. Jeho otec byl původně živnostník a byl to Sokol, vychovával ho k vlastenectví. Jan měl v patnácti letech přečtenou celou bibli. A pak v něm byla taková víra v pražské jaro. Prožil je už jako vysokoškolák, což byla právě ta skupina lidí, která pak byla nejvíc zasažená invazí. A právě proto, že prožil něco tak výjimečného a viděl to národní vypětí, tak pak nebyl schopen hledět na to ponížení a na ten rozpad společnosti. Na to, jak rychle jsme to vzdali. Takže to byl člověk, který měl ideály, a krom toho byl schopen situaci analyzovat a vymyslet řešení. To, že se to nepovedlo, je druhá věc."

"Občanský vzdor tlumený tolik týdnů se znovu napěnil a ani sirény policejních aut je nevyděsily. Tentokrát to byl mohutnější zástup než 28. srpna a na každé křižovatce ještě zhoustl o nové skupinky. Místo hesel se volala jen jména zrádců. Když podle abecedy prošli seznam domácích, zbylo poslední klíčové slovo: Brežněv. Ty dvě slabiky shrnovaly všechno. ... Po Příkopech se jim valil vstříc další zástup ponížených a vzteklých. Ten se před Můstkem přehrnul přes koleje a projíždějící tramvaj v něm uvízla jako nasvícený vrak. Řidič otevřel dveře, aby se cestující mohli přidat k demonstrantům. Někteří ale zůstali ostražitě sedět a pozorovali, jak se blikající dušičkový průvod přelévá na Václavské náměstí. ... Od tmavé sochy knížete se blížily další řady, ale i z dálky působily jaksi podezřele vyrovnaně. Policie. Z bočních ulic zněly sirény a hvizd, pak i výkřiky do megafonu, které vyzývaly občany k rozchodu. Byla to pokrytecká výzva, protože rozejít se nebylo kam. Náměstí se stalo pastí. Dav to pochopil, rozkolísal se, lidé z okrajů hledali úkryt v domech. ... Z autobusů přistavených v ústí Vodičkovy ulice vybíhali členové Lidových milicí. Máchali obušky, které byly delší než ty esenbácké, připomínaly laťky narychlo vytrhané z plotu. Ale jejich dopady byly tvrdší."

Ve svém románu Lenka Procházková rekonstruuje i první náznaky, kdy vlastně Jan Palach začal přemýšlet o sebeupálení. Zasadila je už do října 1968, kdy byl Palach na krátké brigádě na sklizni vína ve Francii. Právě tam se měl dozvědět o smrti Poláka Ryszarda Siwiece, který se na protest proti okupaci Československa upálil už 8. září 1968. Polskému režimu se ale tuto smrt podařilo ututlat, takže se jeho oběť zdála Palachovi zbytečná. Sám se proto rozhodl pro jiný postup:

První část dopisu ve kterém se Palach označuje za Pochodeň č.1, foto: Archiv bezpečnostních složek

„Připadá mi naprosto geniální jeho dopis, ve kterém tvrdil, že jsou skupina, což nebyla pravda. A to pětidenní ultimátum, ve kterém on vlastně umíral, a ještě v nemocnici žádal doktory a personál, aby ho neustále informovali, co hlásí rozhlas, o čem píší noviny. A vlastně bojoval do poslední vteřiny, kdy měl vědomí. Takže to byl nejenom filozoficky přemýšlející mladý muž, současně i politicky přemýšlející člověk velkých mravních hodnot. A navíc jednal jako stratég a jako voják."

Autentický záznam rozhovoru JP a psychiatričky Zdenky Kmuníčkové, foto: Archiv bezpečnostních složek
Přikurtovaný. Na rožni.

"Co ... hlásil rozhlas?"

"O tom dopise. A že vláda svolala mimořádnou schůzi."

Konečně!!! ...

Ještě jsem neumřel. Ještě musím chvíli... dokud ...

"Vaši spolužáci. Vy jste ... losovali?"

"Jo." - Zavolejte to do ČTK! Losovali jsme. Je nás hodně!

"Copak vy chcete, aby ještě někdo... takhle trpěl?"

"Přísahali jsme. Je to povinnost." ...

"Ale vy přece sám víte, jak strašné to je."

"Jo. Ale ... musí se to."

V závěru své knihy přináší Lenka Procházková i výsledky ankety mezi mladými lidmi, kteří se v r. 1988 účastnili neoficiálních filozofických přednášek. O Palachově činu si mysleli například to, že se obětoval pro tenhle "bůčkový národ", který si to nezasloužil. Že jeho čin neměl smysl, protože po dvaceti letech od jeho smrti už nikdo skoro ani neví, kdo to vlastně byl. A další odpověděl, že si ani nedovede představit, že by dnes byla u nás nějaká hodnota, pro kterou by stálo za to zemřít. - A jak na příběh Jana Palacha v knize Slunce v úplňku reagují čtenáři po dalších dvaceti letech? Lenka Procházková dostává hodně ohlasů:

„Od mladých lidí všechny kladné. Dostávám denně dva ti maily. A už se mi ohlásili i mladí filmaři, kteří chtějí, abych napsala scénář. Myslím si, že se do toho pustím, protože já jsem to psala už s tím záměrem, že by to měl být film. Já mám poněkud filmové vidění i v té próze, takže s tím počítám."