Letošní Seifertovu cenu získali dva velikáni české literatury, Viktor Fischl a Josef Škvorecký

Udělování literárních cen většinou nebývá událostí na první stránky. Předávání letošní Ceny Jaroslava Seiferta ve Velké aule pražského Karolina se ale takovou událostí stalo. Nadace Charty 77 totiž tuto prestižní cenu v pondělí udělila dvěma veličinám české i světové literatury: dvaadevadesátiletému Viktoru Fischlovi a letošnímu jubilantovi, osmdesátníku Josefu Škvoreckému. Ve zcela zaplněné aule jim aplaudovaly stovky lidí včetně řady diplomatů a mnoha osobností uměleckého světa.

Letošní Seifertovu cenu získali dva velikáni české literatury, Viktor Fischl a Josef Škvorecký

Josef Škvorecký a Viktor Fischl (vpravo), foto: ČTK

S Viktorem Fischlem natočila Milena Štráfeldová v Karolinu krátký rozhovor. Spisovatel, esejista, publicista a bývalý izraelský diplomat v něm například vzpomíná na svá předválečná setkání s Jaroslavem Seifertem:

"Já jsem mu posílal svoje verše a on je uveřejnil. A potom mne pozval do redakce a mluvili jsme spolu o české poezii. To nás vázalo. Ne že by chtěl teoretizovat o literatuře. On to psal, on to dělal, on to žil. Ale se mnou ho nějak napadaly věci teoretické a literárně historické. To jsou věci, které ho velice zajímaly, a já myslím, že se to jednou ještě pokusím rekonstruovat. Jestli to dokážu, nevím, už je to moc let."

Máte za sebou velice dlouhou a bohatou literární kariéru. Kterých období nebo kterého díla si nejvíc považujete? K čemu se rád vracíte?

Josef Škvorecký, foto: ČTK

"Já mám rád všechno, co jsem napsal. Jsou to moje děti, tak je těžké říkat, koho mám radši. Snad Kuropění, to je lyrický román. Pak jsem se trochu pokazil, protože jsem skoro přestal psát poezii a dneska píšu hlavně prózu. Ale Kuropění mám velice rád. Některých věcí si vážím víc než Kuropění, například si vážím toho, že jsem napsal Dvorní šašky. To byla kniha důležitá politicky, důležitá myšlením. Snažil jsem se vštípit lidem, jak je třeba myslet /o holocaustu/ a co všechno je za tím."

V Česku patříte určitě k nejčtenějším a nejoblíbenějším spisovatelům, i když jste tady dlouho nemohl publikovat. Překvapila Vás reakce čtenářů po těch dlouhých letech?

Viktor Fischl, foto: ČTK

"Byl jsem trochu překvapen. Já jsem si myslel, že to bude těžší. Vždyť čtyřicet let mne nemohli číst. Ukázalo se ale, že to pak proniklo naráz. Jak jsem vydal dvě tři knihy, tak jsem viděl, že mám čtenářskou obec. Já dostávám hromadu dopisů, taky z Čech, a velice si toho vážím."

Dovolte mi jednu možná trochu citlivou otázku. Může se vůbec člověk vyrovnat se zkušeností holocaustu?

"Člověk, který byl tam, o tom po mém soudu nemůže, skoro nemůže napsat dobrou knížku. To je věc, která vyžaduje odstup. A v tomto případě získat distanc je strašně těžké. Lidi, co tam byli, o tom ještě do dneška mají sny. To je věc, které se nikdy nezbaví. Primo Levi to například dokázal, ovšem za cenu vlastního života. Elie Wiesel o tom napsal jednu jedinou dobrou knížku Noc. Já si vážím toho, co dělá Arnošt Lustig. Snad ne všeho, on toho napsal myslím trošku moc. Hraje na jednu strunu, časem slábne. Ale Arnošt Lustig v tom udělal dobrou službu. To byl důvod, proč já jsem cítil povinnost napsat Dvorní šašky. Člověk musí umět mluvit taky za jiné, nejenom za sebe."

K udílení letošní Seifertovy ceny Viktoru Fischlovi a Josefu Škvoreckému se znovu vrátíme tuto sobotu, v rubrice Češi v zahraničí.