Libuše Paukertová se v Ženevě stýkala s Olgou Masarykovou - Revilliodovou
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk a členové jeho rodiny jsou natolik součástí našich dějin, že o nich uvažujeme jen v minulém čase. A přesto dosud žijí lidé, kteří je znali osobně, stýkali se s nimi, a uchovali nám tak unikátní svědectví. Libuše Paukertová Leharová žila po roce 1948 v Ženevě a měla zde příležitost setkat se mnohokrát s dcerou TGM Olgou Masarykovou - Revilliodovou. V posledních letech jejího života jí pomáhala a dlouho opatrovala i vzájemnou korespondenci. Dopisy, které paní Olga posílala nejprve matce Libuše Paukertové, a pak i jí samé, vyšly dokonce knižně, v publikaci V exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou. Libuši Paukertovou pozvala do studia Radia Praha Milena Štráfeldová
V kterém roce odešla Vaše rodina do exilu?
"Moje rodina odešla do exilu v roce 1948. Můj otec okamžitě po únoru, jinak by byl býval zatčen. My jsme odešli po sletu v červenci 1948. Otec šel přes jižní Moravu s přáteli a my jsme šli přes Šumavu kolem Železné Rudy. Tak jsme se dostali do tábora v Německu, odtamtud si nás otec odvezl a pak jsme hledali, kde se usadíme. Napřed jsme byli v Innsbrucku, potom tři čtvrtě roku u známých v okolí Ženevy, pak v marocké Casablance a já jsem pak odešla studovat do Paříže. Posléze do Brugg, do Londýna a na Kolumbijskou univerzitu v Americe."
Vy jste tu cestu přes kopečky absolvovala jako dítě. Pamatujete si na ni?
"Já už jsem nebyla dítě. Mně bylo patnáct..."
Jak to probíhalo?
"Hlavně únavně. Strašně pršelo, prodírali jsme se houštím a bylo spoustu bláta."
Měla jste strach?
"Ne."
A Vaše maminka?
"Asi ano, ale nedala to na sobě znát."
Jak dlouho to trvalo?
"První den jsme odjeli z Wilsonova nádraží do Plzně a potom do Kdyně. Tam jsme přespali a druhý den nás odvezlo auto do hraničního pásma. Tam jsme šli pěšky řekněme šest, sedm hodin, protože jsme zabloudili. Zabloudili jsme na německé straně a měli jsme opravdu strach, že se vrátíme, což se mnoha kopečkářům stalo."
Jak dlouho jste potom byli v táboře a jaké tam byly poměry?
"Když my jsme tam přišli, tak tam byly poměry velice dobré. To bylo ze začátku. Už ale začínal být přeplněný. Potom to jistě bylo horší."
Pomáhali si v té době čeští exulanti a krajané, kteří už žili v zahraničí delší dobu? Starali se o ty nově příchozí?
"Podle toho, jestli to bylo možné. Německo bylo nepředstavitelně rozbité a hlavně doprava a spoje nebyly. Nejdůležitější a nejtěžší bylo vůbec dát o sobě vědět. Že někdo přešel, že je v tom a v tom táboře. To bylo hrozně komplikované."
Jak jste se potom ocitli v Maroku a jaké tam byly poměry?
"Ocitli jsme se tam tak, že otec si nás vyzvedl v táboře a zavezl nás do Innsbrucku. Potom jsme jeli do okolí Ženevy, tam nás ubytovali známí, jejichž dcera studovala v Praze hudbu. Rodiče ji ubytovali v malém bytě, který jsme měli v Dejvicích, pochopitelně byla naším hostem. A když jsme se pak dostali do ciziny, tak řekla, že nám to přeci vrátí! A vrátili nám to v krásném zámku v okolí Ženevy. Tam jsme strávili tři čtvrtě roku a otec velice, velice těžko a velice pilně sháněl práci."
Takže ji našel v Maroku?
"Našel ji v Maroku, kde se rozjížděla konjunktura. Trvala do roku 1955 - 56, kdy začínaly teroristické akce před udělením nezávislosti."
Jak se Vám tam žilo?
"Výborně! Tam bylo krásně..."
Byla tam nějaká česká komunita?
"Byla tam krásná česká komunita. Byla tam především Baťova továrna, Baťovy prodejny, pak Neherova továrna, Neherovy prodejny,. A mnoho jiných krajanů, kteří měli různé podnikatelské aktivity."
Vraťme se zpátky do Ženevy. Tam dlouhá léta prožila paní Olga Masaryková. Jaká byla?
"Paní Olga žila v Ženevě od roku 1927 do roku 1940 a potom, po válce, v letech 1945 až 1953. A nakonec už sama, jako vdova, od roku 1962 do roku 1970. Paní Olga totiž nesmírně ráda cestovala a neustále se stěhovala. Byla opravdový světoobčan, uměla spoustu jazyků, všechny výborně, zejména anglicky. Trávila řadu měsíců tu v Americe, tu v Ženevě, tu v Británii, prostě kde se jí zrovna zalíbilo."
Vy ve své knížce uvádíte, že ona sama nechtěla vstupovat do politiky. Jak tedy v té české exilové společnosti působila?
"Jako Olga Masaryková! Pro každého byla čest se s ní sejít, popovídat si s ní."
Pomáhala nějak českým uprchlíkům?
"Velice velmi. Mladým, starým, nemocným, nadějným, všem."
Jakým způsobem? Snažila se pro ně získat například stipendia?
"Stipendia, umístění v dobrým institucích, v dobrých nemocnicích, všemožně. Dokud měla peníze, tak i finančně. Jenomže, hlavně když ovdověla, neuměla hospodařit. Ona to věděla. A pak, jak každému pomáhala, potřebovala sama pomoc."
A pomáhali jí lidé?
"V té knížce to je rozhodně o nás."
Dlouhá léta si dopisovala jak s Vaší maminkou, tak později i s Vámi. Vy jste její dopisy shromáždila do knihy a opatřila je i bohatým poznámkovým aparátem...
"Těch dopisů bylo asi dvě stě dvacet, které se zachovaly. Obávám se, že některé se nezachovaly, protože i moji rodiče se několikrát stěhovali. Paní Olga začala psát mé matce do Maroka. Když se rodiče stěhovali zpátky, možná se něco ztratilo. Potom se stěhovali do Německa a opět se pravděpodobně mohlo něco ztratit."
Máte informace, že by podobně bohatou korespondenci vedla s dalšími českými rodinami, s uprchlíky? Máte k ní přístup?
"Korespondenci rozhodně vedla, jestli ty rodiny měly ale dvě stě dvacet dopisů, nevím. Já jsem se to snažila zjistit a dozvěděla jsem se, že tu byly tři nebo čtyři, onde byl jeden, samozřejmě uchováván jako památka. Já si myslím, že nakonec ani ne."
Ty dopisy jsou stále ve Vašem rodinném majetku, nebo uvažujete, že je odevzdáte třeba nějakému archivu?
"Já už jsem je odevzdala archivu Akademie věd České republiky. Masarykovu ústavu."
Máte ještě nějaké jiné památky na paní Olgu Masarykovou?
"Mám! Mám náhrdelníky, které mi věnovala. Mám takovou želvu, kterou nám jednou dala k Vánocům. Takovéto předměty, které uchovávám. Samozřejmě ty šperky nenosím..."
Tam už se jednalo, dá se říct, o téměř rodinný vztah...
"Paní Olga hlavně koncem života potřebovala rodinné zázemí. Potřebovala, aby ji někdo vozil autem. Ona sice řídila, měla řidičský průkaz, ale už neměla vůz."
Možná by stálo za to připomenout, že ona vlastně získala řidičský průkaz jako jedna z prvních. Byla velmi mladá, když začala řídit auto...
"Ano, a získala ho v Čechách, tedy v republice."
Jak to bylo s Vaším návratem z exilu?
"Můj otec se ho nedožil a ani můj muž. Čili oni se nevrátili. Moje matka už byla příliš stará, přijela sem třikrát na návštěvu a pak už nemohla. A já jsem se vrátila a dva roky jsem pracovala na ministerstvu zahraničních věcí, v letech 1999 až 2001. To byl návrat."
Nicméně stále jezdíte do Ženevy, jak jsem pochopila...
"Ano, a také do Paříže, protože do Paříže jsem se znovu provdala."
Takže stále jste napůl světoběžník?
"Ale tam nám paní Olga ukázala cestu. Ona to dělala daleko dřív a daleko úspěšněji."
