Markéta je jako veselá vlaštovka...

Pro kanadské divadelníky objevila Vaňkovky, tedy hry inspirované Havlovým Ferdinandem Vaňkem. Za šíření české kultury ve světě získala bohemistka Markéta Götz Stankiewicz Cenu Jiřího Theinera. Na veletrhu Svět knihy ji převzala v roce 2016.

Markéta Götz Stankiewicz s Řádem české knihy, foto: Československé dokumentační středisko

Literární a divadelní historička a kritička, editorka, překladatelka, vysokoškolská profesorka. Tak by nejspíš znělo encyklopedické heslo u jména rodačky ze severomoravského Místku Markéty Götzové. Pochází ze smíšené česko-rakousko-židovské rodiny, kvůli tomu také její pravidelná školní docházka v Československu skončila za nacistické okupace, když jí bylo 13 let. Pracovala pak u fotografa, myla prý i záchody. A už v roce 1948 utekla se svými rodiči na Západ:

"Já jsem byla tehdy velice mladá. Byli jsme myslím poslední rodina, protože jsme byli ve vlaku a vedle nás byla rodina, kterou na hranici vytáhli z toho vlaku! A my jsme nějak projeli,"

řekla mi Markéta Stankiewicz v rozhovoru pro Radio Praha. Spíš jen náhoda pak přivedla její rodinu do kanadského Toronta.. Markéta si tam vydělávala retušováním fotografií, mohla ale konečně začít studovat.

"Bylo to divné, ale nějak jsem dostala stipendium. Já jsem nevěděla, že půjdu dál, já jsem se jen chtěla učit. Tatínek říkal, že mi to nějak umožní, že sežene peníze. Pak jsem přišla jednou domů a říkala jsem mu, že nemusí platit, já ty peníze mám. A on se rozplakal."

Markéta Götzová nakonec na univerzitě ve Vancouveru vystudovala germanistiku a srovnávací literatury, provdala se za polského filozofa Stankiewicze a sama začala na univerzitě přednášet. Od roku 1973 však začala pravidelně jezdit i do Československa. Brzy tu navázala kontakt s českými spisovateli a divadelníky:

"Někdo nám poslal česká dramata, která se vydala v 60. letech. Já jsem je začala číst, šla jsem do divadla, tam hrál Landovský ve Višňovém sadu. A za pár dní jsem šla po Smíchově a potkala jsem ho. Řekla jsem mu, že jsem z Kanady a podporuji, co můžu. A mohla bych s vámi mluvit? On se na mne chvíli koukal a pak řekl, abych šla do třetího domu napravo, nahoru, dveře jsou otevřené. Mám se posadit a čekat. A příští den jsem šla do divadla Vlasty Chramostové, MACKBETH BYL ÚŽASNÝ. Poznala jsem tam Kohouta, taky mi řekli, jak dojedu k Havlovi na Hrádeček. A tak to začalo."

Na první setkání s Markétou si ovšem vzpomíná i bratr Václava Havla Ivan:

Ivan Havel, foto: Filip Jandourek, Český rozhlas

"To bylo někdy v roce 1979. Zazvonil zvonek, já byl v koupelně, vzal jsem si ručník, šel jsem otevřít - a tam Markéta, celá rozzářená. A okamžitě bylo jasné, že Markéta je výjimečná žena, neobyčejně milá, příjemná a vstřícná. Tuto scénu pak sama ráda vyprávěla a dokonce se objevila i ve hře mého bratra Largo desolato."

V té době už ovšem Markéta Stankiewicz překládala díla zakázaných autorů a publikovala je v knize Umlčené divadlo, čeští dramatici bez jeviště. Přeložila i tzv. Vaňkovky, tedy hry několika autorů, inspirované postavou Ferdinanda Vaňka, alter ego Václava Havla. Zasloužila se i o jejich uvedení na jevišti. Za její pomoc při propagaci české literatury v zahraničí jí disidenti v roce 1988 tajně udělili Řád české knihy. Na závěr bych ale ráda citovala slova z laudatia, které Ivan Havel pronesl při udílení Ceny Jiřího Theinera:

"Pro mne Markéta není jen spisovatelkou, publicistkou, teatroložkou. Spíš bych ji přirovnal k veselé vlaštovce, která jednou za čas vlétla do naší silně oplocené zahrady, aby nám přinášela sílu, odvahu, sebevědomí, radost a chuť do života!"