Meziválečné Československo bylo pro některé uprchlíky „nejistým útočištěm“

"Nejisté útočiště", tak se jmenuje kniha Kateřiny Čapkové a Michala Frankla. Tím "nejistým útočištěm" je míněno meziválečné Československo, kde hledali záchranu uprchlíci před nacismem, země, o které se traduje pravý opak. Autoři podle svých slov nechtěli ukázat, že by Československo nebylo útočištěm a vůbec neplnilo tuto roli, ale představit vyváženější pohled na problematiku uprchlíků a nezakrývat negativní aspekty vlastních dějin. Mezi uprchlíky nebyly jen známé osobnosti ale také řadoví občané, bez politických a kulturních vazeb. Jak se těmto lidem v Československu vedlo?

Kdo byli lidé, kteří prchali před nacismem? Jaké důvody je k tomu vedly? To vysvětlila Kateřina Čapková:

"Byly to osoby, které byly v nacistickém Německu a později Rakousku pronásledovány a byly tím pádem ohroženy na životě, zdraví, nemohli pokračovat ve své práci...Odvážila bych se říct, že většině hrozila internace v koncentračním táboře."

Dělení na židovské a politické uprchlíky, kam patřili např. komunisté, sociální demokraté nebo nezávislí intelektuálové, není až tak docela jednoznačné.

"Hned na začátku bychom asi měly říci, že se tyhle dvě skupiny se velice prolínaly a velká část tzv. politických uprchlíků byli zároveň Židé."

Zjistit přesné počty uprchlíků není podle Michala Frankla lehké. Do první poloviny roku 1938 pobývalo v Československu okolo 1 500, někteří lidé ale byli v zemi nelegálně. Problém je také v tom, že neexistovala žádná definice uprchlíka. Do počtů, které jsou známy, patří lidé, kteří se ocitli v péči některé z pomocných organizací.

"K těm číslům je pak třeba ještě říct, že se vše mění v roce 1938, kdy nastává velký exodus, velké vyhánění Židů z okolních států. To platí především pro Rakousko po jeho anšlusu v březnu 1938 a samozřejmě to platí i po Mnichovské dohodě a po křišťálové noci. Je to chvíle, kdy se Československo příchodu židovských uprchlíků velice vehementně brání. To platí především ve vztahu k těm rakouským židovským uprchlíkům. Okamžitě po anšlusu, ještě v noci z 11. na 12. března 1938 ministerstvo vnitra nařídí zavřít hranici. V tom nařízení nenajdete slovo Žid, ale každému je jasné, kdo nemá hranici překračovat, a skutečně od té chvíle pohraničníci striktně všechny posílají zpátky. Trošku jiné to potom bylo po Mnichovské dohodě a křišťálové noci, kdy se Československo snažilo příchodu svých bývalých občanů židovského původu zabránit, ale ta politika nebyla soustavná, takže jsou chvíle, hlavně třeba v listopadu 1938 po křišťálové noci, kdy ti uprchlíci opravdu žijí v zemi nikoho mezi pohraničníky obou států, ale nakonec se většina do vnitrozemí českých zemí přece jenom dostala."

Padla už zmínka o tom, že se o některé uprchlíky staraly speciální organizace.

"Jednalo se o tzv. pomocné výbory, které vznikly převážně v roce 1933, čtyři hlavní vznikly hned v prvních měsících roku 1933, hned poté, co se dostal Hitler k vládě, v reakci na pronásledování politických oponentů nacismu i v souvislosti s diskriminací židovského obyvatelstva. V této první vlně vznikly ty čtyři pomocné výbory, které si uprchlíky tak trochu rozdělily podle politické příslušnosti. Nejvíce klientů měl židovský výbor, židovský komitét, který vedly dvě ženy Marie Šmolková a Hana Steinerová. V těch ostatních případech byly ve vedení těch výborů osoby politicky činné. Pomocné výbory měly za úkol ty uprchlíky registrovat a druhým úkolem bylo pomoci jim v přezívání v Československu. V té první fázi byla pomoc poměrně velkorysá, protože obyvatelstvo v českých zemích bylo velice zaskočeno a šokováno brutalitou nacistického režimu, takže se objevila spousta dobrovolných dárců. Postupně se ale pomoc výborů ocitala ve velkých nesnázích, protože výbory nebyly nijak státně dotované, ale byly závislé pouze na sbírkách a na tom, jaké peníze si samy seženou."

Michal Frankl|Foto: Radio Prague International

Přístup československého státu k uprchlíkům nebyl podle Michala Frankla jednoznačně pozitivní.

"Tím trochu narážím na to, co se často uvádí v historiografii, že Československo bylo v nějaké podobě lepší, že se k uprchlíkům chovalo slušně, že jim dávalo větší prostor pro politickou práci a obživu. Ono to úzce souvisí s tím, že se Československo představuje jako místo politického boje proti nacistům a tady v té perspektivě se hodně zapomíná na to, jak žili ti normální uprchlíci. My jsme se právě v naší knize snažili ukázat, že většina uprchlíků na tom zdaleka nebyla tak dobře. Československé úřady se především snažily, aby nezískali žádný pevný statut, aby v Československu nezakotvili permanentně. Zároveň je vidět, že si hlavně ministerstvo vnitra, které zastupuje tu restriktivnější tvář československé politiky vůči uprchlíkům, snaží udržet naprostou svobodu rozhodování o uprchlících. Nakonec jako bychom tady měli dvě skupiny: jednu, tu větší, úplně normálních uprchlíků, na které je, kromě takové té nejistoty spojené s každým exilem, ještě uvalena nejistota ze strany úřadů. Potom je tady skupina lidí, kteří byli známí, politicky propojení, známí v kulturním životě... nebyla to žádná jasně definovaná skupina, nebyl to žádný formální statut, ale byla to skupina lidí, která se mohla spolehnout na to, že jí bude prodlouženo povolení k pobytu a práce a třeba i politická činnost se jim bude v Československu tolerovat. V druhé polovině třicátých let je vidět, že se postoje Československa vůči uprchlíkům vyostřují, je to dáno do značné míry zahraničněpolitickou situací. V roce 1937 si vymýšlejí úřady plán soustředit uprchlíky na Českomoravské vysočině, ten se v původní podobě neuskuteční, ale je to krok k jejich internaci a ta internace je krok k tomu, aby ´Prosím Vás, hlavně opustili naše území.´ Výsledkem toho je, že už od konce roku 1937 Československo přestává být vnímáno jako vhodné útočiště pro uprchlíky. Potom přijde rok 1938, kdy se to celé rozpadne."

Postoje veřejnosti k uprchlíkům se nedají dost dobře postihnout.

"Jak se nám alespoň zdá z těch pramenů, tak po tom prvním nadšení pomáhat, jakoby tam spíše nastala určitá letargie. Na druhou stranu potom vždycky byla řada lidí, kteří těm uprchlíkům nezištně pomáhali."

Proti často levicovým židovským uprchlíkům vystupovaly pravicové nacionalistické strany, levicové strany byly vůči nim vždy přátelsky nakloněné, ale byly otevřenější.

Kateřina Čapková

Kateřina Čapková uvedla, že je při práci na knize velmi zajímalo, jak vypadaly všední dny uprchlíků.

"Uprchlíci v podstatě zásadně nedostávali pracovní povolení, existovalo jen pár výjimek. To znamená, že se musely hledat prostředky na život jinak. Přitom ale, když dostávali povolení k pobytu, tak museli oficiálně podepsat, že se zavazují, že nebudou pracovat ilegálně, pokud tak učiní, že ponesou důsledky, které by znamenaly i možnost vyhoštění ze země. Přesto je z pramenů jasné, že část uprchlíků se k ilegální práci stejně uchýlila. Někteří, zvláště z těch uprchlíků z řad intelektuálů se snažili živit jako doučovatelé jazyků. Větší možnost nějakého uplatnění měly ženy, hlídaly děti nebo se staraly o nemocné. Samozřejmě i z řad těch novinářů a intelektuálů si někteří mohli přivydělat tak, že psali nějaké články do německy psaných časopisů v Praze, těch bylo poměrně dost a nové vznikaly i díky této německé emigraci."

Většina uprchlíků ale byla závislá na zmiňovaných pomocných výborech. Ty např. sháněly hromadné ubytování nebo provozovaly vývařovny.

Bylo už naznačeno, že Československo se postupně ze země, kam uprchlíci přicházeli, mění v zemi, odkud lidé utíkali. Začátek 2. světové války omezil zvláště možnosti Židů vystěhovat se ze země.

"Pro státy jako je Francie nebo Velká Británie se příslušníci protektorátu najednou stávají příslušníky nepřátelského státu. Ačkoli se po několika měsících to židovské vystěhovalectví zase rozběhne, tak je to velice obtížné shánět prostředky, víza a čím dál tím víc se jedná o jednotlivce a méně o nějaké větší množství lidí."