Osvětim - místo, kde vládla smrt i Čechoslovákům

Dejme v úvodu Historických obzorů slovo paní Zdence Fantlové. Její slova o dnešním tématu řeknou více, než jakýkoli výčet dat.

Zdenka Fantlová, foto: Milena Štráfeldová

"Brzy na to jsme maminka, sestra a já dostaly předvolání do transportu na východ. Nikdo nevěděl kam. A přijeli jsme do Osvětimi. To byl naprostý šok. Vůbec nevíte, kde jste. Nejste na to připraveni, nevíte, co to je, co si o tom máte myslet. Kam oko dohlédlo, byly nízké baráky, až na konec světa. Mezitím byly ostnaté dráty. Byly tu kanóny, za každým z nich Němec. Hlídači se psy, rámus, lidi padali z vagónů. Všechno se tam muselo nechat. Němci hulákali, a já jsem najednou měla pocit, jako by mi cizí hlas řekl: tady vládne smrt! Když budeš mít štěstí, tak to přežiješ. Lehké to ale nebude."

Koncentrační tábor Osvětim, symbol nacistické zvůle a bestiality, byl založen roku 1940. Zezačátku do něj byli sváženi zejména polští vězni, později byl rozšířen o čistě vyhlazovací tábor Osvětim II - Březinka. Jak a kdy se do tábora dostali Čechoslováci a jaké byly jejich osudy? O tom bude vyprávět historik Tomáš Frankl z Židovského muzea v Praze.

Do Osvětimi byli posílání lidé z různých věznic včetně těch, které se nacházely na území protektorátu Čechy a Morava. Někteří Čechoslováci tam byli posláni z rozhodnutí soudů v Německu, což se týkalo např. lidí zatčených za odbojovou činnost. Největší skupinu ale tvořili českoslovenští Židé.

"Naprostá většina z nich tam byla deportována od roku 1942 do roku 1944 z terezínského ghetta. Tady jde o zhruba 60 tisíc lidí, z nichž se vrátily 3 000 maximálně 4 000 lidí. K nim, aby ten přehled byl úplný, bychom měli připočítat ještě několik tisíc českých Romů, kteří byli v roce 1943 deportováni do tvz. cikánského tábora v Osvětimi-Birkenau. Je zajímavé, že oni měli trochu podobný osud, jako ta část českých Židů, kteří byli deportováni do tzv. terezínského rodinného tábora také v Osvětimi-Birkenau."

Michal Frankl, foto: Martina Schneibergová

Zmíněný terezínský rodinný tábor je v historii Osvětimi trochu zvláštní kapitolou.

"Terezínský rodinný tábor byla sekce v Osvětimi-Birkenau, obehnaná elektrickým poletem, která byla zřízena v září 1943. Do ní byli posláni vězňové z terezínského ghetta. Napřed dva transporty - zhruba pět tisíc lidí. Po dvou měsících další dva podobné transporty a potom několik tisíc lidí je tam posláno v květnu 1944. Dohromady více než 17 000 lidí. Ta sekce byla výjimkou v tom, že ti vězňové neprocházeli při příchodu do tábora selekcí a nikdo nebyl okamžitě usmrcen a v těch sekcích byli pohromadě muži, ženy i děti, i když bydleli odděleně v těch hrozných barácích. Dokonce tam vznikl i dětský domov. Odlišovali se i tím, že si mohli ponechat civilní ošacení, nebyli úplně vyholení, ale jinak byli podrobeni tomu osvětimskému řádu a velmi rychle umírali."

V tom, proč přesně terezínský rodinný tábor vznikl, nemají historikové jasno. Podle Michala Frankla to nějakým způsobem souviselo s propagandistickou funkcí terezínského ghetta, které např. v roce 1944 navštívil Mezinárodní výbor Červeného kříže a je možné, že nacisté se připravovali na to, že by museli povolit návštěvu Červeného kříže "na východě". Tam, kam byli Židé z Terezína deportováni. Nic takového se ale nestalo.

Trochu odlišné podmínky od ostatních vězňů ale lidem v terezínském rodinném táboře nezajišťovaly přežití.

Osvětim, foto: Barbora Kmentová

"Naopak jejich čas byl měřen velmi přesně, byl odměřen na šest měsíců. Lidé, kteří přijeli těmi prvními dvěma transporty, tak ti měli ve svých osvětimských kartách uvedeno Sonderbehandlung, čili ´zvláštní zacházení´, tedy smrt po šesti měsících. Skutečně v noci z 8. na 9. března 1944 byli všichni posláni do plynových komor. Tohle byla největší jednorázová vražda československých občanů za II. světové války. Bylo to téměř 4 000 lidí, kteří tu noc zemřeli. Podobný osud se týkal i druhé poloviny vězňů rodinného tábora, kde bylo i více vězňů, kteří pocházeli z jiných zemí, nejen z českých zemí. Procházeli pak selekcí na otrockou práci v Německu a ti z nich, kteří neodjeli, tak byli tehdy v červenci 1944 zavražděni. Odhaduje se, že z těch 17 500 lidí přežilo asi 1 200 lidí. Méně než 10 procent."

Když 27. ledna 1945 vstoupila do Osvětimi Rudá armáda, nalezla tam už jen okolo sedmi tisíc především nemocných lidí, kteří nebyli schopni chůze, a proto nebyli vyhnáni na pochody smrti. Československých občanů už mezi nimi bylo málo. Pokud ale přežili, do své vlasti se mohli vrátit až za několik měsíců.