Všechno zlé už se stalo, říká Zdenka Fantlová. Přežila Osvětim i pochod smrti
Rokycany, Terezín a Osvětim. A po roce 1945 Švédsko, Austrálie a Anglie. I takto stručně lze popsat život Zdenky Fantlové, autorky knihy Klid je síla, řek tatínek. Líčí v ní životní zkušenosti, ze kterých i po šedesáti letech mrazí. Zdenka Fantlová totiž přežila Osvětim i pochod smrti do Bergen-Belsenu. Do našeho studia ji pozvala Milena Štráfeldová.
Nikdy se nenaučím vést rozhovory s lidmi, kteří prošli holocaustem. Je to sice iracionální, ale stále cítím za holocaust vinu. A teď proti mně u mikrofonu seděla vitální, elegantní dáma, které by nikdo nehádal víc než šedesát, i když má osmdesátku dávno za sebou, a o své zkušenosti vyprávěla z pozice pozorovatele:
Příběh Zdenky Fantlové začal v jihočeské Blatné, kde se v roce 1922 narodila. Její rodiče se však brzy přestěhovali do Rokycan. Tam vyrůstala, měla své kamarádky, chodila na gymnázium. Z něj ji ale jako Židovku za protektorátu vyloučili a ona ze vzdoru začala studovat angličtinu:
"Všecko je osud. Všechny naše zkušenosti se řetězí s něčím jiným, proč to tak nastalo. Když mne vyloučili z gymnázia v Rokycanech, tak jsem se dala zapsat do Anglického ústavu, abych se naučila anglicky. Slyšela jsem Freda Astaira zpívat písničku z nějakého muzikálu You are my lucky star. A to mne tak fascinovalo, že jsem si řekla, že se to musím naučit. Neměla jsem důvod, ale přeci jenom to byl můj osud, protože pět let nato mi ta řeč zachránila život."
K tomu dojde ovšem až v roce 1945, v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Na začátku této válečné anabáze byl v roce 1942 Terezín:
"Terezín nebyl vlastně žádné velké utrpení, protože jsem patřila mezi mladé kumštýře. Hráli jsme divadlo a ty dva a půl roku mi tak nějak utekly. My jsme nevěděli nic o Osvětimi, o plynových komorách, my jsme tancovali pod šibenicí. Říkali jsme si, jsme v Terezíně, to je ještě na naší půdě, i když to byl protektorát, ale mluví se tu česky a jsou tu čeští četníci. Ta válka jednou skončí, pojedeme domů a život půjde dál."
Místo toho čekal Zdenku Fantlovou v r. 1944 transport do Osvětimi. Na tamní rampě viděla naposled svou maminku. Prvním dojmem z koncentračního tábora byl šok:
"Já jsem si připadala, že jsem propadla do nějakého hrozného podsvětí. Najednou jste v prostředí, které jste si nedovedla představit. Nic jste o něm nevěděla a říkáte si, co to je? Kde to jsem? Tady odtud se nedostanu."
Přesto uvěřila, že přežije, i když to nebude lehké. Každý tu bojoval o holý život:
"Tam opravdu poznáte, kdo je kdo. V normálním životě je to kamufláž, lidi mají majetky, auta a já nevím co všechno. Mají určitou společenskou hodnotu, status, ale tam jsou nazí. Jsou to, co jsou. Ti, kteří platili za někoho, pan továrník a milostivá paní, byli sobci a šli přes mrtvoly. Pak tam třeba byli lidi, kteří v normální společnosti byli nikdo, a to byli ti hrdinové."
Osvětim Zdenka Fantlová skutečně přežila, s pochodem smrti ale prošla půlkou Evropy a ocitla se v Bergen- Belsenu. Tamní koncentrační tábor v dubnu 1945 osvobodili Britové, paradoxně však právě tehdy byla smrti nejblíž. Onemocněla totiž tyfem. Tyfová epidemie kolem ní na samém konci války zabíjela vysílené vězenkyně po stovkách. Z posledních sil se doplazila na ošetřovnu, kde ji našel britský voják. A tehdy jí angličtina zachránila život:
"Protože s tím Angličanem jsem mohla komunikovat. Vysvětlit mu, o co jde. A ten mne vytáhl z těch mrtvol a odvezl pryč."
Další čtyři roky pak prožila ve Švédsku, kam ji na léčení převezl Červený kříž. Pracovala tu dokonce i na čs. velvyslanectví, v roce 1949 se ale rozhodla pro odchod do Austrálie. V Evropě už neměla nikoho, všichni členové její rodiny za války zahynuli:
"Já jsem se vrhla do tmy jak dobrodruh. Sama, patnáct liber v kapse, bylo mi všechno jedno. Ale v Austrálii začal nový život a zase byly takové osudové náhody. Sešla jsem se s kamarádkou, také herečkou z Terezína, která byla už uvedená v Realistickém divadle. Přijela se svým mužem a tam jsme založili hereckou skupinu a hráli jsme sedm let. Výborné hry, které v Austrálii neznali, uvedli jsme Dostojevského Zločin a trest, Strindbergovu Slečnu Julii, Ibsenovu Noru."
"Ale ta várka, která přišla po nás, ti se už za svou řeč styděli. Ti už zamítli svou vlast, my jsme ji samozřejmě vyznávali, a s tím jde okamžitě řeč. Jakmile ztratíte národní identitu, osobní identitu, tak řeč trpí."
V roce 1969 se Zdenka Fantlová přestěhovala z Austrálie do Anglie, kde žije dosud. Cítí se tam prý v bezpečí. Občas se ale odtud vrací do Česka. Před deseti lety vydala v Praze knihu nazvanou Klid je síla, řek tatínek. Popisuje v ní roky strávené v Terezíně a Osvětimi. Dodnes jezdí na besedy po školách, kde se snaží studentům vysvětlit, co vlastně Osvětim byla a jak zabránit tomu, aby se už nemohla opakovat. A co pro ni znamenají pokusy holocaust popírat?
"Je to nebezpečné a měla jsem s tím zkušenost v jedné německé škole, kde se při otázkách hlásil student a řekl: nemyslíte, že po šedesáti letech už o tom holocaustu nemusíme mluvit? A já jsem řekla, že to tak není. Ono vůbec nejde o šedesát nebo o třicet či pětadvacet let. Tady jde o něco úplně jiného. Zaprvé jde o to, že holocaust opravdu existoval. Máme na to dokumenty a i my jsme tady, alespoň pár z nás. Takže víme, že to existovalo. Ozývají se hlasy, které to popírají, a za deset, dvacet let tady nikdo nebude a třeba se budou přepisovat dějiny. Ale to by byla škoda. A za druhé holocaust má sloužit ne jako historický dokument, ale varování. Varování pro budoucnost, protože není důvod si myslet, že když se to stalo jednou, nemůže se to opakovat. Může. Za jiných okolností, jinde, jinak. Proč? Protože to nebyla živelná katastrofa, to si vymysleli lidi. A lidi se nemění. Na stejném principu máme dneska terorismus. A co to je? Nenávist. A toho se musíme varovat, a proto musíme bojovat. Ale jak? Když se dnes řekne: už se to nesmí nikdy opakovat, je to pro mne prázdná fráze. Ta neznamená už vůbec nic. My máme v ruce jen jednu zbraň, a to je tolerance. Je nás hodně na zemi, už jsme globální, my se proto musíme naučit tolerovat. Tolerance nemusí být podporovaná vládou za velké peníze, ta začíná u každého jednotlivého člověka."
