Milan Stuchlík a citát ze Zemských novin
Dnešní krajanskou rubriku věnujeme českému vědci, sběrateli indiánského umění a později profesoru kulturní antropologie na univerzitě v Cambridge Milanu Stuchlíkovi. Jeho vzácné sbírky chilských indiánů Mapuche v těchto týdnech vystavuje Náprstkovo muzeum v Praze. Ironií osudu právě toto muzeum muselo na počátku 70. let vyškrtnout Milana Stuchlíka jako posrpnového emigranta ze seznamu svých spolupracovníků. Další informace má Milena Štráfeldová
Profesor Stuchlík bohužel už nežije, zemřel v pouhých 44 letech v severoirském Belfastu. O jeho sbírkách, životě v indiánské rezervaci a dalších letech strávených ve Velké Británii a Severním Irsku jsem si povídala s jeho ženou, paní Jarkou Stuchlíkovou. Dnes paní Stuchlíková tráví po návratu do Čech většinu roku v Praze, samozřejmě ale vzpomínala hlavně na Chile.
Do Chile odjel Milan Stuchlík v roce 1968 nejprve sám, při výměně odborníků mezi univerzitami. Chilský archeolog přijel do tehdejšího Československa na výzkum Velké Moravy a Milan Stuchlík dostal zase příležitost prožít rok mezi indiány Mapuche v jejich rezervaci ve vesničce Coypuco. Po srpnové okupaci ho do Chile následovala i jeho paní se dvěma malými dětmi. ...vzpomíná na pobyt v Chile paní Stuchlíková. V indiánské rezervaci byli jedinými Čechy. Když se vypravili za krajany do Santiaga de Chile, pohlíželi na ně prý všichni jako na divochy. V letech, která Stuchlíkovi s indiány Mapuche prožili, vznikla však nejen antropologická fakulta, která se zabývala indiánskou kulturou, ale i vzácná sbírka keramiky, tkanin, předmětů denní potřeby i slavnostních stříbrných šperků, a především unikátní kolekce rituálních masek, které indiáni používají při svých slavnostech. Kromě masek jsou na současné výstavě v Náprstkově muzeu k vidění například nádobky z vyschlých kravských vemen, jemně tkané ozdobné pásy, a třeba i džbánky, ve kterých prý indiánky uchovávaly dětskou moč na mytí vlasů. Milan Stuchlík svou sbírku neustále rozšiřoval, vyměňoval, nakupoval další předměty. A jak jinak - smlouval s indiány: V Chile Stuchlíkovi prožili pět let. Velká politika, která Stuchlíkovy vyhnala po roce 1968 z Československa, je nakonec donutila v 73. roce odejít i z Chile. Podle paní Stuchlíkové se však jednalo spíš o úprk; do několika bedniček zabalila pouze manželovu sbírku. Přesto, že cestou někdo bedny vypáčil a ukradl přikrývky, do kterých byly vzácné masky a ostatní předměty zabaleny, sama sbírka nakonec šťastně dorazila do Evropy. Stuchlíkovi se nejprve usadili v Anglii, Milan Stuchlík nejprve rok a půl přednášel antropologii na univerzitě v Cambridge. Jak ale dnes vzpomíná paní Stuchlíková, tato prestižní škola nemohla dvojnásobným emigrantům poskytnout dostatečné zázemí. Rodině univerzitního profesora nezbývalo než se znovu přestěhovat, tentokrát do severoirského Belfastu. Tady však proti sobě právě bojovali katolíci s protestanty, byla to doba jejich nejtvrdších konfliktů. Podle paní Stuchlíkové ale i tato doba měla prý "něco do sebe": Milan Stuchlík nejprve na univerzitě v Cambridge a především později v Belfastu vypracoval vědeckou teorii takzvaných "lidových modelů", kterou se dnes při antropologických výzkumech řídí stále více odborníků. Je i autorem monografie s názvem Life on the half share, publikoval řadu článků, pořádal vědecká sympozia. Bohužel nežil dost dlouho, říká paní Stuchlíková, aby se dočkal uznání své teorie. V 80. roce ho ranila mozková mrtvice. Bylo mu teprve 44 let.
Paní Stuchlíková po manželově smrti zůstala s rodinou v Belfastu. Našla tam řadu českých přátel, mezi nimi i paní Helenu Lewisovou, známou choreografku a autorku knihy o holocaustu, která pod názvem Čas promluvit nedávno vyšla i u nás. Paní Stuchlíkové jsem se zeptala i na její profesionální uplatnění: Dnes žije paní Stuchlíková znovu v Čechách. Několikrát do roka zajede do Anglie, kde zůstaly její děti, navštěvuje i Chile. Po dlouhých letech, která strávila v zahraničí, mluví o situaci v Česku s nadhledem:
Dobrý den,
nás, Čechů, Moravanů a Slezanů, lidí hlásících se k České republice a k českému občanství, není mnoho. Nějakých deset milionů. V USA a Kanadě žije odhadem třicet až padesát tisíc rodilých Čechů, které ale český stát za české občany nepovažuje. Další Češi žijí v Austrálii, na Novém Zélandu, v Evropě. Stát o ně nedbá. Jako by stále ještě platila komunistická poučka o odrodilcích, zrádcích, zaprodancích imperialismu. Ale možná že funguje jen obyčejná lidská závist, kdekdo doma si myslí, že si Češi venku nahrabali, přeje si, aby zůstali tam, kde jsou, a politici této malosti vycházejí vstříc. Na začátku devadesátých let se několik politiků vydalo přes Atlantik, mazali krajanům med kolem úst, ale nakonec si všichni svorně řekli, že si kvůli několika hlasům nebudou pálit prsty. A tak krajané nemohou volit. A protože nemají občanství, nemohou ani restituovat majetek ukradený nacisty a komunisty, a vůbec žádat nápravu křivd. Čeká snad český stát, vláda i parlament, na to, až krajané zemřou a s nimi zmizí protivný problém? Od roku 1993, tedy od vzniku samostatné České republiky, zemřelo v Kanadě a USA třináct tisíc krajanů, aniž se dočkali satisfakce. Vlast jim vzali nacisté, po nich komunisté a nakonec i my. My, kteří se tak rádi kdekoli v zahraničí vydáváme za demokraty!
Jiří Bigas
