"Mistři" - černá komedie na tenkém ledě
Za "černou komedii na tenkém ledě" označuje režisér Marek Najbrt celovečerní film "Mistři", jehož scénář napsal spolu s Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem. Uvedení snímku do kin koresponduje se zahájením mistrovství světa v ledním hokeji v nové sportovní hale Sazka Arena v Praze, což je však podle tvůrců jen shoda okolností, jak zjistila Evelina Himalová.
Je situován do současné, ale zapadlé fiktivní vesnice v Sudetech, a vedle poetického humoru je jednou z nejsilnějších výpovědí o zkažených lidech ve zkaženém prostředí. Postavy jsou popisovány jako společenství lidí, kteří mají své sny, milují se, podvádějí a občas věří nesmyslům. Třeba zadlužený hostinský stále žije v sebeklamu, že vlastní hospodu a milující ženu. Ta zase věří v lásku řidiče místního autobusu, který však hodlá přesedlat na zájezdy k moři. Další hrdina se utvrzuje v přesvědčení, že kamarádi v něm nevidí Roma - a všichni svorně doufají, že z alkoholických přeludů obecního otloukánka vyčtou předem výsledky hokejových zápasů. Do party patří také zahořklý invalida či chatař z Prahy. Ten učí štamgasty u piva nadšeně skandovat "Če-chy, Če-chy!" a v oprýskaném sále předvádí nájezdy na branku. Názorový boj přitom vede s německým starousedlíkem, takže film se dotkne i choulostivé otázky sudetských Němců. A ta je prý - podle režiséra Marka Najbrta, jak se o tom přesvědčil při natáčení v českém pohraničí - stále živá.
"Naprosto živá. Je to něco, s čím se ten národ pořád ještě nevypořádal, a to platí oboustranně: ty národy se s tím nevypořádaly; ještě pořád to mezi nás klade nějakou bariéru. Neříkám, že obecně, je to spíš záležitost skupin, ale funguje to, a myslím si, že by se to nemělo ignorovat."
Konkrétněji o filmu, který má podtitul "Fandit si musíme sami", ale skutečně není o sportu, pokračuje scenárista Benjamin Tuček.
A ještě ke genezi snímku, pojmenovaného ironicky -"Mistři", tedy mistři v uvozovkách: Přiblížil ji Radiu Praha třetí ze zmíněné trojice filmařů Robert Geisler, jehož jako prvního napadlo začít psát scénář na toto téma.
"Byl to rok 1998, kdy jsme vyhráli Nagano, kdy jsme vyhráli olympiádu, a ty oslavy přerostly jakékoli možné či myslitelné dimenze. Oni opravdu chodili, ti lidé, po náměstích, a vypadalo to, že je další 'sametová revoluce' - tak se z toho radovali! Takže tehdy mě napadlo, že ti naši hokejisté jsou vlastně takové naše novodobé národní mýty, takoví naši 'blaničtí rytíři', na které pořád spoléháme, že vždycky někde něco za nás vyhrají, i když z historického hlediska to nemá význam. Nic podstatného to neznamená, když někdo vyhraje nějaký zápas, nějakým černým pukem se trefí do brány, a přesto v těch lidech to vzbuzuje pocit určitého sebevědomí a sounáležitosti, a ty národní pocity jakoby najednou nabývají vrchu kvůli takovéhle věci."
