Muzeum jako místo setkávání

Kniha Muzeum jako místo setkávání přibližuje ojedinělý galerijní projekt, který realizoval v někdejším Západním Německu český emigrant Petr Spielmann. Za svým více než dvacetiletým působením v Bochumi se nyní ohlíží v německojazyčné publikaci, která vyšla v brněnském nakladatelství Vutium. Pubklikaci vám v následujících minutách přiblíží rubrika Knihovnička Radia Praha. Kolega Vilém Faltýnek se obrátil přímo na autora publikace Petra Spielmanna.

Petr Spielmann, foto: Paměť národa

Kdo je Petr Speilmann? Absolvent dějin umění na brněnské univerzitě, od mládí byl činný jako kurátor a historik umění. Mezi jeho předky jsou významní židovští umělci a veřejně činné osobnosti jako například ředitel boskovického gymnázia Heřman Spielmann nebo Maxmilian Spielmann, předválečný architekt. Po roce 1968 odešel Petr Spielmann do emigrace a v západoněmecké Bochumi se stal ředitelem muzea, které proměnil v centrum středo- a východoevropského umění.

"Spielmann zcela určitě patří nejen k vynikajícím znalcům, ale také k pozoruhodným manažerům výtvarného umění. Zasluhuje si úctu a veřejné uznání,"

řekl o něm galerista Zdeněk Sklenář. Spielmann dnes o své manažerské kulturní práci napsal knihu Muzeum jako místo setkávání, v originále Muzeum als Ort der Begegnung. Telefonicky jsem ho požádal o komentář ke knize:

"Ta knížka především není jen souhrn mých vzpomínek. Je to jednak knížka o muzejní koncepci, o níž si myslím, že je pořád ještě aktuální. Za druhé je to knížka o novostavbě muzejní budovy, na které jsem se podílel i ideově, spolu s dánskými architekty, kteří stavěli slavné muzeum v Louisianě u Kodaně. A za třetí jsem knížku napsal proto, že vidím, jak se v muzeu některé ty koncepční věci až brutálně a bez jiné koncepce mění a chtěl jsem, aby zůstalo někde jasně vysloveno, oč nám šlo. A za další jsem chtěl zachytit evropskou myšlenku, kterou začal můj předchůdce, který mě do Bochumu pozval a po jehož smrti jsem převzal štafetu. To byla myšlenka překonat železnou oponu a vrátit se k evropské koncepci umění, kdy určité tendence překračují z východu na západ a ze západu na východ se vzájemnými inspiracemi. Byla to velká humanistická myšlenka umění ve společnosti."

Knihu jste nazval Muzeum jako místo setkávání. V tom je to jádro vaší koncepce?

"V podstatě ano. Je to místo setkávání člověka s uměním, lidí mezi sebou, kunsthistorika s umělcem, umělce s obecenstvem a různých druhů umění navzájem. To byla další z významných myšlenek, že se měly spojovat výtvarné umění s hudbou, s architekturou, s poezií, s divadlem..."

A možná i setkávání východního umění se západním?

"Samozřejmě. Pochopitelně, přišel jsem z Československa, doma jsem se zabýval českým uměním, takže nakonec ve výsledku tam mělo české umění větší plochu. Ale snažil jsem se uplatnit i disidentské umění ruské, polské, maďarské a jugoslávské..."

Bochumské muzeum jste vedl od roku 1972 celkem 25 let. Jak se vám při zpětném pohledu podařilo vaše koncepce naplnit?

"V době mého působení se to myslím dařilo ve velké míře. Samozřejmě k tomu přispěla celá řada okolností a celá řada podporovatelů. Velice těžké bylo překonávat hranice, protože moje koncepce znamenala snažit se dostat současné československé, polské, maďarské do Bochumu, nicméně lecos z toho se podařilo. V knize je soupis mých výstav. Co tam není, ale je to vidět alespoň na obrázcích, to jsou moje nákupy. Od roku 1972 do roku 1997 se mi podařilo pořídit například 1200 exponátů z českého umění. A třeba se mi podařilo získat i 13 vynikajících kreseb Kazimira Maleviče a tak dále. Bochumské muzeum je jediné na světě za hranicemi těch mateřských zemí, které má neuvěřitelnou sbírku moderního evropského umění. A dále hrálo roli, že jsem se snažil získávat i umění emigrantů, protože emigrace byly pro 20. století charakteristickým fenoménem."

Podívejme se do soupisu výstav ve vaší knize: tady je jasně vidět, že nejvíce výstav jednomu autorovi jste udělal Janu Koblasovi, a to hned tři, potom je tu samozřejmě zastoupena řada dalších autorů, ať už klasiků nebo v té době současníků, Josef Šíma, Mikuláš Medek, Josef Sudek, Jaromír Funke, Zbyněk Sekal, je tady Jan Kotík, Jan Konůpek, Milan Knížák, Jiří Hilmar, Ida Vaculková, Ondřej Kohout, Karel Čapek atd... je to opravdu velká řada československých umělců, a to jsem ještě nejmenoval ty slovenské...

Výstava Josefa Šímy, repro z knihy Museum

"Když navážu na to, co jste řekl o Koblasovi, já jsem se snažil kolem muzea vytvořit skupinu umělců, pro které je muzeum jakýmsi domovským přístavem. A to vycházelo z přesvědčení, že kurátor nebo ředitel muzea má zodpovědnost jednak vůči publiku, to znamená, že vybírá umělce, který má nějaký význam, a to ne jen ve chvíli, kdy se výstava koná, ale dlouhodobě. A druhá věc je zodpovědnost kurátora vůči umělci. Že si nevybírá věci jen na jednu výstavu, ale že se zajímá o jeho tvůrčí postoje, o jeho tvůrčí procesy. To znamená, že když se ve vývoji umělce objeví nová situace, kdy přijde s něčím novým, tak ho znovu vystaví. Má k tomu umělci nějaký závazek. Jeden z významných umělců, které v mém seznamu taky najdete často, je Švýcar Urs Dickerhof a celá řada jiných."

Pane Spielmanne, poslední otázka: vaše kniha vyšla v České republice, ale vyšla německy. Jak se to stalo? Budeme se do ní moct začíst taky v našem rodném jazyce?

"To je v podstatě finanční otázka. Já jsem byla děkanem a potom učitelem na FaVU VUT v Brně a já jsem se pokusil tento projekt realizovat v nakladatelství VUT Vutium. Toho nakladatelství si cením, protože tam vyšla celá řada významných knih. Nakladatelství projekt přijalo, ale chtělo po mně, abych na to sehnal peníze. Já jsem se vrátil domů po 30 letech a neměl jsem vůbec žádné kontakty. Pokoušel jsem se o to v Německu a bochumská spořitelna na knížku dala 10.000 eur, ovšem s podmínkou, že kniha vyjde v němčině. A nakladatelství mi původně slíbilo, že ve stejné grafické úpravě vyjde i česká verze, ale zatím to stojí na tom, že se marně snažíme prorazit v Německu, což je pro české vydání důležité."