Na klavíristku Emmu Kovárnovou žáci nezapomínají. Gratulovali jí k devadesátinám
Emma Kovárnová je dáma s bohatým životním příběhem. Skvělá klavíristka a cembalistka, která oslavila už 90. narozeniny a dodnes sedá ke klavíru, který je, jak si postěžovala momentálně trošku rozladěný.
"Já jsem začala žít za německé okupace, přišla svoboda, pak přišli komunisti. Můj otec byl lékař, takže jsem měla špatný původ. Pak jsem šla na konzervatoř. V naší rodině jsem byla bílá vrána, nikdo nic podobného nepodnikal."
Váš život je hlavně klavír. Hrajete ještě?
"Teď hraji velice málo, protože je to rozladěné. Za tu dobu, kdy ladiči nechodili nikam ladit, je mi až líto si k tomu sednout a něco hrát. Občas si zahraji nějakého Bacha, aby prsty byly trošku v tréninku (Emma Kovárnová usedá ke klavíru a začíná hrát).
Manžel byl fenomenální basklarinetista
Začínala jako dramaturgyně hudebního vysílání v začínající České televizi. Ráda na tu tvůrčí dobu hledání vzpomíná. Pak vyučovala na pražské Lidové konzervatoři, hrála ve studiových skladbách rozhlasových her a také ve studiu ve Smečkách, kde sídlil Filmový symfonický orchestr a dotvářel hudbu k filmům.
Svůj další život věnovala komorní hudbě. A to společně se svým druhým manželem Josefem Horákem, fenomenálním basklarinetistou. Vystupovali pod jménem Due Boemi di Praga.
"Můj první manžel se jmenoval Simon a byl to pianista jako já. Hráli jsme na dva klavíry nebo na čtyři roce, ale pak jsme se rozešli. Já jsem potom nechtěla o nikom ani slyšet. S Josefem Horákem jsem hrála asi 15 let a byli jsme kamarádi. Přesvědčila jsem se, že to myslí opravdu vážně. Pak jsme hráli jako Due Boemi di Praga. Povahově jsme byli velice rozdílní, i ve způsobu práce s hudbou. Všude přitom psali, že jsme jako jeden. My to tak cítili, on byl spontánní člověk, hned muzicíroval, hned tomu rozuměl. Rád dělal věci, jak se nemají. Horáka nazývali ve světě Paganini basklarinetu. Dokonce i na mě to padlo. Kromě klavíru jsem ovládala všelijaké bicí nástroje."
Poslouchala jsem vaši nahrávku Koncertu pro dva klavíry, kterou jste nahrála společně s rumunskou klavíristkou. Tam jsou skladby klasických autorů jako Mozart, Schumann. Vy jste se dříve věnovali spíše komorní hudbě moderních autorů.
"My jsme premiérovali 500 skladeb napsaných pro nás. Při tom jsme samozřejmě museli hrát normální repertoár. Lidi by nemohli poslouchat celý večer jen soudobé skladby. To by byla velmi špatná služba soudové hudbě. My jsme museli dělat míchané programy. Barokní skladby jsme mohli přenést do moderního nástroje, protože v baroku nebylo důležité, který nástroj tu hudbu hraje. Barva nástroje byla až do Bethovena vedlejší. Ale jeho Rondo C Dur jsme hráli na basový klarinet s čistým svědomím. Bethoven napsal melodickou linii v basovém klíči, tedy pro hluboký nástroj, ale nenapsal pro který. My jsme to našli ve Švýcarsku v muzeu a řekli si, to můžeme hrát a nikdo nám nemůže nic říct."
K devadesátinám jí přijely pogratulovat i žačky z Německa
Manžel Josef Horák zemřel před patnácti lety. Od té doby paní Emma skončila se samostatnými koncerty.
Úspěch ve světě jim přinesl zájem studentů a pedagogická činnost se stala kromě koncertního hraní jejich další profesí. Emma Kovárnová učila také v hudební škole v Bádensku-Württembersku. V autě, na cestách mezi koncerty a dojížděním za studenty, řešili všechno důležité. Cesta do německého Biberachu znamenala ujet 500 kilometrů a patřila do jejich pracovního života mnoho let. Město se svým hudebním pedagogům v roce 2000 odměnilo udělením čestného občanství. Žáci se ozývají ještě teď.
"Já jsem tam dělala takové cvičení, kterému se moje nástupkyně obdivovala. Když mi bylo 90, tak tady byly tři moje žačky. Tam také dali do novin, že je mi devadesát. Chodila mi pošta, telefonáty. S mojí nástupkyní jsme tu seděly, a říkala mi, ty tam stále existuješ. Stále používám tvá prstová cvičení. Emma-übung musí všichni klavíristi umět."
Emma Kovárnová dnes konzultuje absolventské a diplomní práce. Má dost energie i na to, aby ošetřovala svou sbírku tučňáků. Tahle zvířátka ve fraku jí učarovala a vozila si je ze svých cest. Má jich tolik, že se o její sbírku zajímá i Muzeum kuriozit v Pelhřimově.
