Náš host: Profesorku Říhovou přivedly k mikrobiologii knihy Paula de Kruifa
Hostem Kaleidoskopu je tentokrát světově uznávaná imunoložka, profesorka Blanka Říhová, ředitelka Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR. Je členkou mnoha mezinárodních asociací, získala řadu zahraničních i domácích ocenění, bylo jí uděleno sedm patentů. K největším úspěchům patří vyvinutí nové generace protinádorových léčiv, tzv. směrovaných polymerních léčiv, která působí současně jako imunomodulátory, po jejichž aplikaci je ve vysokém procentu dosaženo rezistence proti původnímu nádorovému onemocnění. Blanka Říhová je profesorkou Univerzity Karlovy, přednáší na 1. a 3. Lékařské fakultě a na Přírodovědecké fakultě. Od roku 1992 přednáší rovněž na University of Utah v Salt Lake City ve Spojených státech. Od roku 2000 je na této univerzitě profesorkou.
"Určitě ne. V žádném případě. Imunitní systém je totiž také nesmírně složitý a reaguje na podněty z vnějšího prostředí. Musíme si uvědomit, že podněty z vnějšího prostředí se neustále mění. Je to náš nikdy nekončící boj s mikroorganismy, ať už jsou to bakterie nebo hlavně viry. Ty se neustále mění. Imunitní systém na to reaguje tím, že se také trochu mění. A musím přiznat, že mikroorganismy jsou nejméně o krok dopředu."
Ptám se na to proto, že vy jste už jako začínající vědecká pracovnice patřila k týmu, který přišel jako jeden z prvních na světě na to, že existuje vrozená dispozice imunitního systému a že je možné tyto dispozice měnit.
"Není úplně přesné, že je možné tyto dispozice měnit. Je pravda, že jsem asi prvních 15 let vědeckého života věnovala tzv. genetické regulaci, protilátkové odpovědi a měli jsme tam celou řadu dobrých výsledků, které ovšem říkaly, že s určitou schopností se rodíme. A pokud říkám, že se s ní rodíme, tak už to prakticky nemůžeme ovlivnit. To je vrozená schopnost nebo neschopnost. Jediné, co můžeme udělat, je, že když nemáme schopnost tvorby protilátek nebo imunitní odpovědi proti určitému antigenu, to jsou také ty cizí molekuly, tak se pokusíme zvýšit tu odpověď proti příbuzné molekule a pak v konečné fázi by i ta příbuzná molekula, reakce na příbuznou molekulu, mohla v sobě nést odpověď na molekulu, na kterou neumíme v zásadě reagovat. Čili přežijeme onemocnění, nebudeme mít autoimunitu, vyrovnáme se s nádorovým onemocněním."
Vy, váš tým, vaše laboratoř jste byli v tomto ohledu velice oceňováni i v zahraničí. Prý jste s tímto výzkumem už ale z časových důvodů přestali..
"Já to musím upřesnit. Čemu říkáte tým? Tým jsem byla já a moje laborantka. Dostala jsem to za úkol. Přišla jsem z vysoké školy a dostala za úkol zjistit, jestli existuje něco takového jako genetická regulace imunitní odpovědi. V té době se o tom nevědělo. Dokonce taková kapacita, jako byl profesor Niels K. Jerne, pozdější nositel Nobelovy ceny, o tom v roce 1966 pochyboval. Důvodů pro to byla celá řada. My jsme na tom tedy pracovali, moje laborantka a já, když to nazýváte týmem, až tak do roku 1985. Jenže mezitím jsme někdy začátkem osmdesátých let navázali velmi intenzivní spolupráci s Ústavem makromolekulární chemie na vývoji protinádorových léčiv nové generace. A tehdy už nám skutečně síly nestačily na to, abychom s moji laborantkou dělali oboje, to znamená jak genetickou regulaci, tak vývoj protinádorových léčiv."
Pojďme tedy dál. Už řadu let slavíte úspěchy právě se směrovými polymerními léčivy. Jakmile se řekne slovo polymer, člověk si okamžitě vybaví makromolekulární chemii. Jak se vlastně mikrobioložka dostala do této oblasti?
"Právě přes genetiku. Při studiu genetické regulace, když jsme chtěli být stejně dobří jako v Americe nebo obecně na Západě, jsme v jednom momentu potřebovali k výzkumu nějaké velmi jednoduché molekuly. Pracovali jsme s proteiny a jinými složitými látkami, u kterých se ta regulace nedá tak dobře definovat. Američané či Izraelci tehdy pracovali s velmi jednoduchými polymerními látkami, a tak jsme požádali o pomoc Ústav makromolekulární chemiei, zda by oni nějaké takové látky pro nás nepřipravili. Oni je připravili. A ukázalo se, tehdy k našemu zklamání, později k našemu nadšení, že takové látky v podstatě nejsou imunogenní, že nevyvolávají nebezpečnou obrannou reakci u hostitele. Stalo se tedy to, co se občas ve vědě stává, že sice pro tu původní myšlenku se ty látky vůbec nehodily, zato byly naprosto úžasné pro druhou myšlenku, vyvíjet na jejich základě nová protinádorová léčiva. První kroky je možné uskutečnit dokonce jenom tak, že se vezme polymerní nosič, na něj se naváže léčivo - různých cytostatik je celá řada - a už tento komplex je o mnoho lepší než volné léčivo.
Jak jste se dostala k makromolekulární chemii už tedy víme. Jak jste se ale stala mikrobioložkou. Prý jste jako dítě toužila celý život prozpívat a protancovat?
"A ještě dlouho mě to trvalo. Léta jsem s ochotníky v Řevnicích hrála divadlo, takže jsem měla v repertoáru i Ofélii a kněžnu z Lucerny. Brzy jsem ale pochopila, že nejsem ten pravý talent k tomu, abych oslnila na prknech, která znamenají svět. Mikrobiologem jsem se stala tak trochu náhodou. Dívala jsem se na televizi a viděla detektivku, ve které byli ústředními postavami mikrobiologové. Mě se tak moc zalíbilo to prostředí v laboratoři. Když jsem pořád o tom mlela, maminka mě koupila k Vánocům knihu Paula de Kruifa Bojovníci se smrtí. Potom jsem si sama koupila jeho další knížky. Vyprávění o prvních bojovnících se smrtí a mikrobiolozích jsou napsána opravdu tak báječně, že jsem se rozhodla, že bych takovým mikrobiologem také byla velmi ráda."
