Naše začátky v Austrálii byly perné, říká poúnorový exulant Milan Kantor

Milan Kantor (Foto: ČTK)
0:00
/
0:00

Hostem dnešní krajanské rubriky je dlouholetý exulant v Austrálii a náš honorární konzul v Melbourne Milan Kantor. Milena Štráfeldová ho zastihla při jeho návštěvě Prahy:

Milan Kantor (Foto: ČTK)
"Plakal jsem každý den mezi šestou a sedm patnáct," tvrdil mi při našem nedávném pražském setkání dnes už osmdesátiletý Milan Kantor, když vzpomínal na své začátky v australském exilu. Do Austrálie utekl v roce 1949, po studiích práv na Karlově univerzitě. Bylo mu právě dvacet čtyři let. Sám přiznává, že do exilu ho po únoru vyhnal jak nesouhlas s komunistickým režimem, tak i touha po dobrodružství. Hned první zkušenost v kapitalistickém světě pro něj ale byla pořádně studená sprcha:

"Stalo se to v Římě. Tatínek mi dal osmdesát pět dolarů a měl jsem zamluvený dobrý hotel, který se jmenoval Termini. Byli tam dva muži, jeden se mne ptal, jestli nemluvím náhodou francouzsky. Já jsem odpověděl, že ano, a řekl jsem něco dosti primitivní francouzštinou. A ten druhý, Američan, se mne ptal: mluvíte anglicky? Chtěli, abych jim dělal tlumočníka, a vzali mne do jakési kavárničky. Já jsem se tam cítil velmi důležitě. Ten francouzsky mluvící Ital měl nějaký materiál na šaty a ten Američan ho chválil. Říkal: to je teda materiál! Neříkejte mu to, je to ale zvlášť dobré sukno. A řekl mi, kolik si toho sukna chce vzít, a nabízel mi sedm procent z ceny. Já jako školák jsem si myslel, že už v prvním styku s kapitalistickým světem začínám dobře! Dali se se mnou schůzku na čtvrtou hodinu, a než odešli, chtěli po mně zálohu. Tak jsem jim dal peníze od tatínka a oni mi za to dali to sukno jako důkaz, že to myslí vážně. Já jsem tam seděl s tím suknem, čekal a čekal, a nikdo nepřišel. V pět hodin přišel pán, kterému patřil ten hotel, a ptal se mne, jestli mám nějaký problém. Já jsem říkal, že ne, a vysvětlil jsem mu celou situaci. A on mi řekl: no to vás teda vzali na hůl! Tak jsem si sedl na chodník a začal jsem prodávat osobní věci, abych zaplatil za nocleh. A tím mi ten kapitalismus ukázal, že není tak laskavý, jak jsem si myslel,"

zavzpomínal Milan Kantor - teď už s úsměvem - na první dojmy z exilu. V Austrálii se jako uprchlík z Evropy dlouho cítil osamělý. Z Československa přitom do Austrálie v roce 1949 uteklo přes čtyři tisíce lidí a o rok později kolem pěti tisíc:

"Nezdáli jsme se dost důležití, abychom si mysleli, že máme nějaká práva. A taky ti lidi tam tehdy nebyli na novopříchozí moc příjemní. S jedním kamarádem, který tam potom přišel, jsme v tramvaji mluvili česky. A přišla nějaká paní a řekla, že bychom vlastně měli mluvit anglicky a že bychom měli být vděční za to, že tam jsme."

Většina Čechů, kteří po únoru 1948 emigrovali do Austrálie, musela podepsat dvouletý kontrakt a bez ohledu na své předchozí vzdělání pracovat za tvrdých podmínek na farmě nebo v dolech. Milan Kantor říká, že měl štěstí - dostal práci v malé továrně, kde na něj neměli velké nároky:

"Hlavně jsem měl možnost tam vždycky mezi šestou a sedmi patnácti brečet, takže jsem byl velmi spokojený."

Běžní Australané situaci uprchlíků z komunistického režimu nejspíš moc nechápali.

"Pamatuji se, že se tam nikdo se mnou nechtěl bavit. Chodil jsem pěšky do práce, protože jsem si nemohl dovolit tramvaj. A jednou bylo hrozně horko, čtyřicet stupňů, a jeden soused se vyšplhal na plot, díval se mi přímo do očí a zeptal se: cítíte to horko? A já jsem si hned uvědomil, že si ani nemyslí, že mám pocity jako člověk nebo jako zvíře. Tak jsem se, tentokrát předčasně, rozbrečel."

Teprve tyto zážitky ale začaly podle Milana Kantora českou exilovou komunitu v Austrálii stmelovat:

"Češi byli rozprášeni, pak jsme se ale začali stýkat a bylo to lepší. Ta sounáležitost vznikla vlastně z nutnosti, spíš nežli z nějaké radostné motivace. Prostě jsme chtěli být zase uznáni jako lidi."

Vybudovat si normální existenci trvalo prý Milanu Kantorovi poměrně dlouho. Teprve za dva roky po příjezdu do země získal stipendium na další studium práv.

"A pak jsem začal pracovat jako právník a už téměř padesát let nedělám nic jiného. Hlavně proto, že nic jiného bych nedovedl."

Po celou dobu ale Milan Kantor působil v české komunitě. Víc než dvě desítky let podporoval krajanský čtrnáctideník Hlas domova. Pracoval také v Sokole Melbourne a v Národním domě, byl správcem Fondu pro československé uprchlíky a především pomáhal dalším exulantům při hledání nové existence. Hodně jich do Austrálie přišlo po srpnu 1968:

"Jejich motivace byla jiná. Oni si mysleli, a zcela správně, že mají právo si vydělat na slušné živobytí. Kdežto my jsme tam byli tak trošku na obtíž."

V roce 1991 se Milan Kantor stal československým honorárním konzulem.

"Nejdřív jsem byl konzulem České a Slovenské Federativní republiky a pak mi dali na rozmyšlenou, jestli chci být konzulem za Slovensko, nebo za Čechy. Já jsem se cítil Čechem, ačkoliv je to trošku komplikované, protože jsem se narodil ve Vídni, maminka byla Srbka, tatínek Čech, pod vlivem svého tatínka jsem ale vždycky cítil Čechem."

V Austrálii a Oceánii dnes žije kolem 15 tisíc lidí s českým původem. Navíc do země v posledních letech přijíždí stále více Čechů za studiem i za prací. Milan Kantor tak někdy zažívá i kuriózní setkání:

"Měl jsem krásnou příležitost v Queenslandu. S manželkou jsem pochodoval přes nějaké říčky, bylo tam krásně a najednou v dáli vidím člověka. Řekl jsem manželce, že vypadá jako Holanďan, a taky když otevřel pusu, tak jsem říkal: jasný Holanďan. Byl ale z Olomouce a sbíral všechny možné druhy ptáků. Na olomoucké fakultě slíbil, že udělá přednášku o ptactvu. A říkal, jak je Austrálie překrásná. A já jsem najednou byl velmi hrdý, že jsem Čech. Ten člověk neměl vlastně jiné ambice, než vidět ptáky různých barev. A jak je viděl! Já jsem se ho pak zeptal, jak se tu vlastně živí. A on mi řekl, že se už doma naučil lézt kvůli ptákům po stromech, tak tady leze po palmách a vždycky si shodí nějaký ten kokosový ořech. Jednou za týden si dovolí jít do zdejšího milk baru a koupí si krajíc chleba. Ale jinak je s tím kokosem docela spokojený."

Čeští exulanti, kteří do Austrálie přišli stejně jako Milan Kantor po r. 1948, dnes už stárnou. Dr. Kantor proto počátkem 90. let dal podnět k průzkumu jejich potřeb. Na základě výsledků tohoto šetření se mu podařilo získat dotaci na stavbu domova pro seniory českého původu. Žijí tam v samostatných bytech, se svými spolubydlícími si ale mohou popovídat ve své mateřštině. Tento areál funguje od r. 2002. Milan Kantor kromě toho dal také popud ke zřízení humanitárních fondů. Sám přitom dotuje jeden z nich, Sokol Arts Fund. Ten má za úkol podporovat českou kulturu. V roce 2002 bylo Milanu Kantorovi uděleno ocenění Gratias agit za propagaci České republiky ve světě.