Z krajanského tisku

Nový český velvyslanec v Chorvatsku Karel Kühnl poprvé navštívil Čechy v Daruvaru, informuje jejich týdeník Jednota.

„Velmi mne zaujalo, že byl sál plný do posledního místečka,“říká velvyslanec o návštěvě přehlídky folklorních souborů Vonička ´07 a považuje to za svědectví, že česká řeč a kultura v Chorvatsku žije.

Volby do chorvatského sněmu – i podle hodnocení pozorovatelské mise - proběhly transparentně a v demokratickém duchu, konstatuje Jednota na jiném místě. Zároveň však připomíná, že na třech místech byly volby neplatné a budou opakovat. Do neděle 9. prosince tak stále není jasné, kdo bude v chorvatském sněmu zastupovat českou a slovenskou menšinu, protože rozdíl mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty Zdeňkou Čuchnilovou a Vladimírem Bílkem činí pouhé tři hlasy.

Melbournský Kvart ve svém prosincovém vydání s uspokojením konstatuje, že mezi čtyřiadvaceti osobnostmi, vyznamenanými prezidentem Václavem Klausem u příležitosti státního svátku 28. října letos byl i honorární generální konzul České republiky v Austrálii Milan Kantor, který se celý život věnoval pomoci českým exulantům a české krajanské komunitě. Glosa ale v závěru za paradoxní označuje skutečnost, že důležitá státní vyznamenání byla udělena za boj proti komunistickému režimu, přičemž komunistická strana v zemi stále existuje jako funkční politická síla.

Tak nám otevřeli Český dům, píše úvodník listopadového Zpravodaje z Belgie. Pro bruselské to sice už není žádní novinka, zpravodaj však zdůrazňuje, že součástí budovy je také nově otevřené České centrum, které zajímá krajanský spolek snad nejvíce, protože jeho ředitel přislíbil možnost v těchto noblesních prostorách organizovat koncerty, dýchánky a měsíční schůzky výboru. „V nejbližší době bude také v těchto prostorách umístěna vitrína, kde bude možné si prohlédnout téměř 100 let starou krajanskou kroniku s unikátními zápisy z dob předválečných, poválečných, totalitních i posametorevolučních,“ pokračuje zpravodaj.

Co je klasický český krajan v Belgii? Ten, co zde žije od roku 48, 68 nebo z let 80tých? Nebo je klasický český krajan ten, co zde zakotvil v evropských institucích, nebo dívka, která se sem provdala? Na tyto otázky si autorka úvodníku Zpravodaje z Belgie odpovídá slovy: „Osobně si myslím, že krajan je ten, kdo zde žije a pracuje. A jestli je tu dvacet let nebo dva roky, je úplně jedno – bavit se a navzájem se stýkat chtějí všichni.“

Hned na několika místech se Americké listy věnují prezidentskému kandidátovi Janu Švejnarovi. „Ve svých veřejných vystoupeních se Švejnar jeví jako liberál, který sice kritizuje Klausem řízenou polistopadovou hospodářskou transformaci za absence právního dozoru a kontroly, ale v podstatě s ním v ekonomických otázkách souhlasí. Ve srovnání s Klausem je ale šampionem evropské integrace a politiky ochrany životního prostředí,“ poznamenává například Mojmír Povolný. Podle něj se Klausův postoj k Evropské unii „rozchází jak se zájmy Republiky, tak s většinou politického veřejného mínění, a Republice na panevropském poli škodí“. Klausův svéhlavý antiglobalismus jej vyřazuje z racionální diskuse o změnách v globálním životním prostředí a z vlivu na politiku, která je sine qua non jeho ochrany, myslí si také Povolný.

„Zvolen za podpory komunistů, Klaus jim dal absolutorium, že již nepředstavují reálnou hrozbu demokracii, antikomunismus odsoudil a československý disent co do jeho vlivu na pád komunistického režimu bagatelizoval,“ píše dále v Amerických listech Mojmír Povolný a poznamenává: „Československý exil by pro Václava Klause od počátku odepsaná kapitola.“ V této otázce si však všímá o vyjádření Jana Švejnara, který se o komunistech vyslovil, že KSČM prochází vývojem a jestliže tento vývoj bude pokračovat, může v Republice dojít k situaci jako v Polsku a Maďarsku, kde jsou strany tohoto typu státotvorné, parafrázuje autor. Ve Švejcarových očích se podle programu čeští komunisté podobají socialistickým stranám na Západě a pokud by se zřekli jakékoli tolerance násilí a přešli k demokratickým metodám, mohli by se vyvinout ve státotvornou stranu, shrnuje Povolný a uzavírá: „Komentáře by k tomuto názoru byly kritické.“

Zajímavou vzpomínku ze svého mládí přináší v Melbournském Kvartu Miloš Ondrášek. Na podzim 1947, když byl v oktávě jednoho z brněnských reálných gymnázií, dostal nápad blahopřát ke svatbě Alžbětě, tehdy ještě britské princezně. Svitek vyvedený ve stylu středověké listiny ještě před odesláním vyfotografovaly a uveřejnily noviny. Únor ´48 však přišel už za tři měsíce a cejch vyznavače západního způsobu života a obdivovatele britské královské rodiny již Ondráška neopustil, i když měl štěstí na ředitele gymnázia, který tlakům odolal a studenta dostudovat nechal. Pointa příběhu však měla svůj čas vymezen až o více než 20 let později. V létě 1969 se autor usadil v Austrálii, po které v té době podnikala cestu její panovnice, již královna Alžběta II. A protože starosta města, v němž se také zastavila, Ondráškův příběh znal přímo od jeho autora, dostal český krajan možnost vše osobně vypovědět královně.

„Odborníci (...) tvrdí, že se rodíme s potenciálem naučit se rozlišovat a vyslovovat aspoň sto různých zvuků. Žádná řeč tak širokou škálu nepotřebuje a nepotřebné tedy zakrní,“ připomíná v Amerických listech Ota Ulč. Když se člověk dostane do puberty tato lingvistická atrofie už je permanentní a nezbude než při výuce cizímu jazyku mrtvý zvuk substituovat, píše dále Ulč a uzavírá: „Proto my Češi nedovedeme zacházet s s W, při R se dopouštíme slovanského rachotu a pak tu máme ono záludné TH, o něž se všelijak pokoušíme. Je to pak handicap k nevymýcení (...).“

---