Nejstarší nahrávky lidových písní pořizoval Leoš Janáček před sto lety
V repríze našeho folklorního cyklu Ach synku, synku se vrátíme k lidovým písním. Tentokrát se na lidovou muziku podíváme trochu jinak - představíme vám mimo jiné nejstarší nahrávky lidových písní, které vznikaly už před sto lety. Více Milena Štráfeldová:
Do studia jsem pozvala brněnského muzikanta, hudebního publicistu a znalce folkloru Jiřího Plocka. Lidové hudbě se věnuje už léta, i když cesta k ní pro něj nebyla právě přímočará:
"Já jsem v podstatě kluk z města, hrával jsem country, bluegrass, folk. Folklor jsem poslouchal v rozhlase jako něco, co se mi hrozně líbilo, ale čemu jsem jako muzikant moc nerozuměl. To byla zkrátka jiná muzika než bluegrass. Pak jsem se přes jednoho svého spoluhráče, basistu Petra Surého, který hrál s námi bluegrass a současně v cimbálovce, v Polaně, dostal tedy i k poslouchání folkloru. On měl velmi bohatou, nebo má pořád ještě, bohatou diskotéku, tak jsme poslouchali muziku. On tehdy taky nastoupil do BROLNu, Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, a tam jsem se k tomu dostal i prakticky. Já jsem hrál na mandolínu, to je typicky blugrassový nebo country nástroj, a oni paradoxně do některých rumunských instrumentálek potřebovali drnkací nástroj, který by imitoval tamější kobzu. Tady nikdo kobzu neměl, hrát na to neuměl, ale nejblíž tomu zněla mandolína. Tak mne tehdy pozvali, že jsem tam natočil něco na mandolínu, a tak jsem se s folklorem setkal jaksi v praxi. S muzikanty, kteří hrají sice upravený a stylizovaný folklor, ale přesto /folklor/. Až mnohem později jsem se dostal do kontaktu s muzikanty, kteří to hrávají normálně v hospodě, hráli lidové písničky, a tam už začalo to sbližování. Takže když jsem si založil kapelu Teagrass, tak po dvou letech hraní moderního bluegrassu jsme sklouzli k tomu, co nás v té době velmi bavilo, a to byly moravské a romské písničky v takové zvláštní namixované bluegrassové podobě. A z toho se pak vyvinul můj Teagrass, muzika, kterou dělám dodnes."
A takto hraje Jiří Plocek dnes. Od r. 2003 spolupracuje s houslistkou a zpěvačkou Jitkou Šuranskou a jejich duo Hudecká úderka slaví velké úspěchy na folkových festivalech. Za desku Písňobraní, k níž si přizvali další hosty, získali v roce 2005 prestižní cenu - Anděla Akademie populární hudby za nejlepší nahrávku v oblasti world music.
Jiří Plocek ale nezůstal u toho, že by se folklorem pouze inspiroval ve své vlastní tvorbě. Šel ještě dál, v 90. letech začal objíždět moravské regiony a unikátní nahrávky lidových muzikantů vydával na sérii cédéček. Patří k nim například táhlé mužské zpěvy z Horňácka s legendárním Martinem Hrbáčem:
"Já jsem se vždycky snažil představit moravskou lidovou hudbu v jejích kořenech. I v těch historických nahrávkách skutečně jdeme ke spontánním výpovědím nepoučených lidí, kteří ty písničky zpívali, tradovali, vymýšleli. Jsou tam hlasy bez kapel, prostě je to ten bezprostřední projev. A na druhé straně jsem se snažil zmapovat i současnou scénu, jak to v těch regionech žije dál, v souborech nebo mezi muzikanty a zpěváky, v dnešní podobě. Příliš to nepřikrašlovat. Vždycky jsem těm muzikantům říkal: hrajte to, co se vám hraje dobře, a to, co vy cítíte jako svoji regionální prezentaci nebo chloubu. Takže jsem nechtěl, aby kapela z Uherského Brodu hrála maďarské čardáše."
"Nemůžu říct, že bych se snažil zachytit nejautentičtější podobu folkloru, protože tam se vždycky nabízí otázka, jaká je vlastně ta nejautentičtější podoba. Samozřejmě snažím se jít po jakési dřeni, po zemitosti, po bezprostředním, spontánním projevu, po minimu aranžování. Pravdou ale je, že současná folklorní scéna je už kultivovaná. I tak je to autentická dobová výpověď."
A zase nezůstalo jen u záznamů současného folkloru. Jiří Plocek začal shromažďovat a vydávat i historické nahrávky lidových písní a tanců.
"Nejstarší záznamy se dochovaly na fonografických válečcích, které pořídil Leoš Janáček se svými spolupracovníky. Bylo to na počátku 20. století. V podstatě to bylo nedlouho poté, co Thomas Alva Edison fonograf vynalezl. Janáček usiloval o získání fonografu už na sklonku 19. století, ale nenašel finanční podporu. Až potom v rámci akce Lidová píseň v Rakousku-Uhersku dostal dotaci, mohl koupit fonograf a mohl začít nahrávat."
Janáček se svými spolupracovníky nahrál na fonografické válečky několik moravských písní z okolí Strážnice, zachytil ale hlavně písní ze Slovenska:
"Především od jedné zpěvačky, Evy Gabelové, která pracovala jako sezónní dělnice na jih od Brna spolu s dalšími slovenskými zemědělskýmí dělníky."
Leoš Janáček později od tohoto způsobu záznamu upustil, protože, jak jste sami slyšeli, nahrávky byly technicky nekvalitní:
"Ta mašina vyrábí spoustu hluku a způsob záznamu, to znamená jehlou vyrývaná stopa do tvrzeného vosku, je sám o sobě problematický při reprodukci. Prostě se tam ozývá spousta šelestů a hluku atd. Ale přesto jsou to první záznamy, které existují, a je to něco, jak když najdete nejstarší biblické texty na pergamenu."
Válečky s Janáčkovým sběrem lidových písní jsou dnes uloženy v Etnologickém ústavu Akademie věd v Brně, nahrávky si z nich ale už nikdo neposlechne. Jediní odborníci, kteří je dokážou přehrát, pracují ve vídeňském Fonografickém archivu. Ti také záznamy na válečcích převedli do digitální podoby a nejstarší zvukové nahrávky moravského a slovenského lidového zpěvu vyšly v roce 1998 na unikátním cédéčku. Omezená edice už není běžně k mání a sotva ji lze najít v některých specializovaných knihovnách a hudebních archivech.
Jiří Plocek se ale už řadu let věnuje i dalšímu významnému sběrateli lidových písní Františku Sušilovi. Katolický kněz, od jehož narození letos uplyne už 203 let, vydal v polovině 19. století sbírku téměř dvou a půl tisíc písní z celé Moravy a Slezska. Jiří Plocek nedávno shromáždil výpovědi osobností folklorní a folkové scény o Františku Sušilovi a publikoval je ve sborníku Sušilovské zrcadlo - Nové cesty starých písní. Sám o Sušilovi říká:
"Sušil, to je taková bible. To je něco, co podle mne nemá konkurenci. Ne počtem písní, Bartošovy sbírky nebo sběry, které jsou zachované v archivech, jsou nepochybně mnohem obsáhlejší. Ale to je esence moravské lidové písně v tom nejlepším slova smyslu. Ještě navíc jak Sušil ty písničky sbíral, třídil a vybíral pro svoji sbírku, tak veden geniální intuicí dal tomu i jistý étos. Tam nejsou písničky, což mu mnozí vyčítají, běžné nebo sprosté. Ale z mého hlediska to je jedině dobře. Protože takových písniček máme hodně a vymýšlíme si je sami za pochodu. I teď, v této době. Navíc tahle tématika se mění hodně s dobou, i když z Jana Jeníka známe písničky z té doby, které můžeme zpívat i dneska a jsou velmi aktuální. Myslím si ale, že v tomto tvůrčí schopnosti národa neupadají. V Sušilovi jsou věci, které jsou metafyzické, nadčasové, které mají opravdu poselství, které znovu a znovu můžete pojímat do sebe, můžete s ním pracovat, může ve vás znovu a znovu něco rozněcovat. Inspiraci, chuť tvořit, chuť jít dál. A z tohoto důvodu je Sušilova sbírka jedinečná a jediná. Myslím si, že Sušil, tím, že byl první, tím, že si uvědomil hodnotu té věci, a tím, jakým geniálním způsobem provedl extrakt z celé Moravy, to nemá obdoby."
Ze Sušilovy sbírky je i následující koleda z Lichnova
Morava ale byla pro sběratele lidových písní zemí zaslíbenou i ve 20. století:
"Například jeden z největších poválečných sběratelů, teď nemyslím ty, kteří to měli v popisu práce, ale myslím na něho jako na člověka nezávislého a nadšence, byl Zdeněk Kašpar, primáš vsetínské Jasénky, který od 40. let sbíral na Horním Vsacku, jak jsou Velké Karlovice, okolí Vsetína. Ten za svůj život nasbíral zhruba pět tisíc písní. Ten to tam zkrátka vysbíral. Nedávno ve spolupráci s Folklorním sdružením mu Vsetíňáci ty sběry vydali a je to nádherná práce. Takoví nadšenci byli."
Na rozdíl od Čech se na Moravě dochoval autentický folklor dodnes:
"Takovým výrazným regionem, který má nepřerušenou muzikantskou tradici, je Horňácko. Tam je potřeba vždycky se vypravit, když člověk chce slyšet, jak má hrát kapela. Pak jsou další regiony. Je Kyjovsko, Podluží, další části Slovácka, i na Valašsku je spousta dobré muziky. V současné době kamkoli člověk na Moravě vyrazí, myslím směrem od řeky Moravy na východ nebo na jih, něco najde."
"Já sám pro sebe považuji za jednu z nejkrásnějších akcí, kde se sborově zpívá - trošku i hraje, ale jádro je ve zpívání - kosení v Buchlovicích. To se koná myslím poslední týden v květnu, každý rok, v zámeckém buchlovském parku. Tam musíte přijet, když se ráno rozednívá, to znamená kolem čtvrté hodiny ranní. To se tam sjíždějí sbory z celé Moravy. A sjíždějí se soutěžící, kteří budou kosit. Tam je obrovská louka, kterou ten zámecký správce nechává nepokosenou. Normálně všechno ostatní kosí mechanizací, ale toto nechává nepokosené, a to se kosí ručně. Tam se nadělají takové tálky, dílky, které jsou stejně velké, a tam se soutěží, kdo jak to pokosí. To trvá tak do devíti, do desíti a u toho celou dobu zpívají chlapi a ženské z celé Moravy. Je to velmi bezprostřední a pro mne to snad má největší poezii ze všech folklorních akcí."
"Člověk si má hledat muziku, která jej kultivuje, bez ohledu na to, aby se rozumem, hlavou nutil do přijetí něčeho, co je mu cizí. A je pravda, že člověku žijícímu v Praze nebo v Poděbradech může být muzika z Velké nad Veličkou dosti vzdálená. Je to zkrátka jiný svět a má to jiné kořeny. Prostě Horňácko proti Polabí je jiný svět. Jiná věc samozřejmě je, že člověk by současně měl mít aspoň trošku uši otevřené, ne proto, aby za každou cenu hledal to, co ho naplní, ale jaksi z principu, že žiju tady, tak se snažím poznat kulturu své země. Tak mít uši otevřené pro to, co se tady děje. A možná si v tom případě i najde cestu k moravským písničkám. Ono se to v té duši stejně nakonec zpracuje a stejně nakonec se vrátíme ke svým kořenům. Ale projdeme si určitými etapami, které nás pravděpodobně obohatí. Naše generace, i ty budoucí, mají svou vlastní tvořivost a svůj vlastní přístup k určité spiritualitě života. Možná se nám zdá, že je zmatečná, že hledáme nějaké hodnoty, ale dobře, hledáme je. Kdybychom se měli obracet jenom k tomu, co bylo, tak by to myslím nebyla zrovna šťastná cesta. Je potřeba hledat to, co nás bude vyživovat a co v nás bude rezonovat i do budoucna. Co nám bude dávat ve společnosti, která vlastně je stále otevřenější. Takový je svět. A v tomto světě, který jakoby zdánlivě hrozí přeplněním informacemi, si my hledáme jak s pomocí tradic, tak s pomocí vlastní tvořivosti svoji identitu. Když to tak vidím například na Moravě, spousta lidí má strach z otevírající se Evropy. Já naopak po svých osobních zkušenostech vidím, že pro obce a jednotlivé regiony je to motiv, velmi silný motiv, pracovat na vlastních tradicích, na vlastní identitě. A s tou jít do světa, protože jedině tak je svět bude přijímat. Ne když se někdo z Uherského Hradiště bude tvářit jako z Mnichova. Ne, svět ho bude přijímat proto, že přichází z Uherského Hradiště, má svoje písničky a má svoji tvořivost."
