Neměl peníze, tak objevil novou techniku malování

Když se dva hádají

Víte, co je to luxáž? Napovíme: Jde o malířskou techniku, kterou s největší pravděpodobností objevil a nyní používá jediný český malíř - Jaroslav Kolařík. O tématech, která ho oslovují, zmíněné technice, ale i o těžkém životě českých malířů je následující rubrika.

Když si prohlížíte obrazy Jaroslava Kolaříka, honí se vám hlavou hned několik myšlenek najednou. Například: Jak se tomuto autorovi povedlo slévat barvy a vytvářet tak pozoruhodné odstíny. Zároveň však pohledem zblízka zkoušíte odhalit autorovu techniku. Neobjevíte žádné doteky štětcem či jiným předmětem. Právě v této chvíli se malíř začne usmívat. "Na to nepřijdete, zbytečně se snažíte," zrazuje vás pyšný autor. "Ale je to křída," hádám. "Ano, ale na plátně. Používám techniku takzvané luxáže. Můj vlastní termín," napovídá Jaroslav Kolařík zmateným divákům. Rádiu Praha prozrazuje své tajemství: vezmete si plátno, které však nezavěsíte na stojan, jen tak ho položíte na zem. Na plochu nasypete křídu a luxem prostě vysajete.

"Finanční situace mě, a to i přesto, že mám strašně rád olejovku a zažívám u ní nejkrásnější chvíle, donutila, že jsem sáhl po křídách, které jsou podstatně lacinější. Dalo se malovat na menší formáty. Začínal jsem na sololitu. Právě tato nutnost mě dovedla ke křídě i na plátně. Jsem strašně rád, že mi bylo dáno, doslova vyprošeno, abych tuto techniku potkal. Dnes, když si mohu vybrat, tak maluji křídou, k olejovce se spíše vracím."

Vypráví sedmačtyřicetiletý Jaroslav Kolařík, který studoval umělecká řemesla na grafické škole v Jihlavě. Kde bere autor inspiraci?

"Jsem autor, který chodí mezi lidi. Nejsem malíř, který sedne do kavárny a maluje atmosféru, konkrétní lidi. Jsem člověk, který atmosféru natáhne do sebe a odnáší si jí do ateliéru. Teprve tam to časem zpracovávám. Atmosféra malování narůstá, pak se vrací momenty, které jsem zažil s lidmi, bez lidí, v přírodě. Není to tak, že bych si řekl, nyní si atmosféru natáhnu a namaluji ji."

Jakýsi kritik o Jaroslavu Kolaříkovi napsal, že jeho tvorba částečně připomíná zenové vnímání světa. Je to tak. Jednotlivé barvy plynule přechází jedna v druhou a tvoří výrazově překvapivý dojem. Nejedná se přitom o čistou abstrakci, vždy si v jeho dílech najdete více či méně skrytou věcnou pointu, nejčastějí člověka. Jeho umělecká výpověď je svědectvím o citlivém vztahu a zájmu o osudy lidí a o daru je chápat, spoluprožívat jejich osudy a nalézat v nich inspiraci...

"Fenoménem na těch obrazech je lidství, a to v jakékoliv podobě. Když si nyní promítnu, jak jsem začínal tady s tou křídou na plátně, tak jsem se nechal vést nějakou intuicí, nějakým šuplíčkem, který se otevře v podvědomí. Byl to čas hledání a objevování, což je to nejkrásnější. Není nic horšího, než najít něco, co se líbí a zůstat u toho deset let, to je ztráta času. Takže především je to člověk."

Co pro vás znamená abstrakce?

"Pro mě není abstrakce v mých obrazech pouhou abstrakcí. Byl jsem vychován v rodině, kde převládalo křesťanství. To se do mne dostalo. Člověk dozrává, hledá témata, ke kterým se dříve nedostal. Mám nějaké barvy, body, které křesťanství, mého Boha znázorňují. Má abstrakce je jen atmosféra, kterou natáhnu mezi lidmi, a aniž bych chtěl a spekuloval o tom, tak se dostane do obrazů."

Co je podle vás nejdůležitější, aby člověk začal malovat?

"Já to vidím zcela jednoduše. Myslím si, že se člověk malířem, hudebníkem, umělcem narodí. Je otázka času, jestli to v sobě objeví nebo neobjeví. Může totiž proběhnout životem, aniž zjistí, že se v něm skrývá například spisovatel nebo malíř. Jsem rád, že jsem toho malíře v sobě objevil. Za to děkuji."

Jaroslav Kolařík si v současnosti vydělává na své barvy, plátna a živobytí jako uklízeč. Malování považuje za svojí vnitřní výpověď, proto prý odmítá přizpůsobit se populárním, dobře prodejním směrům, tématům a technice v malířství. Autor se poprvé představil výstavou v roce 1987 v městském muzeu ve Veselí nad Moravou. Dnes má za sebou nejméně deset samostatných výstav převážně v Praze. Jeho obrazy naleznete v soukromých sbírkách v Kanadě, Francii, Německu, a v dalších zemích.