Přehled týdeníků
Do naší dnešní relace jsme zařadili i přehled zajímavých článků z českých týdeníků.
Časopis Týden se v článku Dětská rukojmí komunismu vrací k případům, kdy emigrující rodiče museli na celá léta zanechat v tehdejším Československu své děti. Například režimu krajně nepohodlný spisovatel Jan Beneš opustil republiku v říjnu 1969, jeho manželka ho následovala o měsíc později. U příbuzných nechali jedenáctiletého syna Jana a dvouapůlletou dceru Alici. Doufali, že děti dostanou ven s pomocí Červeného kříže nejdéle do roka. Dceru ale přivítali ve Spojených státech po deseti letech, syna ještě později. U Jana navázali na předchozí rodinný život, k dceři však nenalezli plnohodnotnou cestu už nikdy.
Podobný byl i případ budoucí slavné top-modelky Pauliny Porizkové. Její otec Jiří Pořízka, který dnes žije ve Švédsku, byl v roce 1962 odsouzen za "podvracení republiky" do vězení jenom proto, že se jako věřící mladík stal členem ilegální skupiny katolických skautů. Krajský soud mu dal dva a půl roku, Nejvyšší soud sazbu zmírnil na rok a půl. O návratu na vysokou školu se po odpykání trestu mohl Pořízek jenom nechat zdát. Začal pracovat s lopatou. Na jaře roku 1968 povzbudila Pořízka situace natolik , že zažádal o pas. Kupodivu jej dostal. Po sovětské okupaci už 25. srpna nastartoval motorku a s manželkou vyrazili do Rakouska. S vírou v Červený kříž zanechali tříletou Pavlínu u manželčiných rodičů. Z Rakouska zamířili Pořízkovi do Švédska, sociálnědemokratické a z hlediska tehdejšího Československa jakžtakž přijatelné země. Domnívali se, že dostat dítě sem bude jednodušší než do revanšistického Německa. Samozřejmě se mýlili. Do roku 1972 marně žádali o vydání dcery. Čtyři roky dostávali od úřadů stereotypní odpověď "Vraťte se!" Jiří Pořízka pak vyhlásil československé ambasádě ve Stockholmu osobní ultimátum. Jestli prý v jeho věci něco nepodnikne, zahájí se svou paní před budovou švédského parlamentu hladovku. Zdůraznil, že oba jsou pohlední mladí lidé a že akce bude mít dozajista velký mediální úspěch. Čeští úředníci jen drze vzkázali, ať si to Pořízkovi dobře rozmyslí a nepoškozují republiku. A tak se Jiří Pořízka s manželkou v teplých červnových dnech usadili uprostřed náměstí před parlamentem.
Pořízka nechal natisknout deset tisíc letáků s Pavlíninou fotkou, vysvětlením situace a prosbou o pomoc. Na náměstí manifestovali deset dní. Za tu dobu nasbírali 80 tisíc podpisů. Pak konečně ambasáda zareagovala. Konzul požádal, ať toho nechají, že Praha jejich případ vyřídí. Ale ani za čtvrt roku se nestalo nic. Rodiče se nakonec rozhodli pro únos dítěte. Dva mladí švédští piloti se nabídli, že dítě z Prostějova odvezou ve sportovním letadle. Všechno probíhalo nadějně, jenže prarodiče malé Pavlíny, i když byli do celé věci zasvěcení, nakonec odmítli vnučku vydat. Druhého pokusu o únos se v přestrojení zúčastnila sama matka Pavlíny. Čekala v té době už druhé dítě. Bohužel ji v Čechách udal obsluhující číšník a bezpečnost ji i s dvojicí pilotů zatkla. Švédský ministr podal protest a Češi na to reagovali bojkotem švédské ambasády v Praze. Nefungovaly zde telefony, netekla voda. Švédští hokejisté pohrozili, že proti českým soupeřům nenastoupí na mistrovství světa. Olof Palme pozval Pořízku na osobní návštěvu a slíbil, že využije své mezinárodní styky. Dlouho se však nic nedělo, jen prezident Gustáv Husák proslul výrokem: Pan Pořízka si myslí, že ukrást holku z ČSSR je jako sebrat housku na krámě. Průlom v případu nastal v roce 1975, kdy Československo podepsalo v Helsinkách dohodu na konferenci o lidských právech.
Traduje se, že se zde ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek otázal svého švédského kolegy Nilsona, kdy že dojde k normalizaci vzájemných styků. Odpověď zněla: až povolíte sjednocení Pořízkovy rodiny! Jen několik týdnů poté odstartovalo ve Stockholmu letadlo. Kromě Pořízka v něm seděli novináři a televizní štáb. Z Vídně jela společnost na hraniční přechod a po chvíli se z mikulovské strany zvedla hraniční závora a na cestu se daly tři postavy: Pořízkova žena Anna, Pavlína a malý syn Jáchym, který se mezitím narodil i naučil chodit. Toto hollywoodské finále má ale reálnou tečku: protože si oba manželé během odloučení našli nové partnery, rodina se po dvouletém soužití ve Švédsku rozpadla.
Narušený vývoj děti, jejich život v nedostatku, utrpení rodičů, koroze rodinných vztahů. Bylo jen otázkou času, kdy tyto křivky napadne někdo žalobou. V Česku je takovým člověkem Jan Beneš, podle něhož jen ve Spojených státech trpěli za totality rodiče 930 dětí zadržovaných v Československu.
Jeden z nejlepších současných českých filmových dokumentaristů Pavel Koutecký se vrátil z natáčení na Islandu a v rozhovoru pro časopis Reflex srovnává islandskou a českou mentalitu. Island je pro mě takřka zázračný v tom, říká Koutecký, že během posledních padesáti let překonal v podstatě jedno tisíciletí civilizace. Islanďané změnili úplně styl života, ale s tím starým jsou pořád ještě spojeni. Na jedné straně nejnovější média, internet, moderní oblékání, na druhé straně spojení s předky, s tradicemi. Nic neberou jako samozřejmost, nikdo nic nedostane zadarmo. Islanďané jsou zvyklí se o všechno prát. Nestěžují si, ale konají. Když se pak vrátím domů, srovnává Pavel Koutecký, o to silněji vnímám ten rozdíl. My jsme ukňouraní, svalujeme vinu za své problémy na ostatní, na nevhodnou geografickou polohu, na komunismus, na špatné národní charakterové vlastnosti. Islanďané to takhle necítí. A velice hezky se k sobě chovají. V tom máme pořád co dohánět, říká dokumentarista v rozhovoru pro týdeník Reflex.
