Na zastupitelský úřad v izraelském Tel Avivu se obrací stále více našich krajanů se žádostí o české občanství.
Na zastupitelský úřad v izraelském Tel Avivu se obrací stále více našich krajanů se žádostí o české občanství. Na pomník Tomáše Garrigue Masaryka ve Washingtonu finančně přispějí i moravské kraje Česká společnost je xenofobní - říká editorka nové knihy o národnostních menšinách v České republice. Více už Milena Štráfeldová.
Na její úvod jsme připravili informaci o našich krajanech v Izraeli. Podle listu Haarec žádají stovky Izraelců na našem velvyslanectví v Tel Avivu o české občanství. Většinou jde o židovské emigranty, kteří v minulosti opustili Československo, případně o jejich potomky. Podle listu Haarec je znepokojuje vyhrocený dlouholetý konflikt s Palestinci i hospodářská stagnace Izraele. Velký zájem o české občanství potvrdila konzulka v Tel Avivu Ivana Zuntová. Ta však současně uvádí, že Izraelcům jde spíše o možnost dvojího občanství:
Podle českých zákonů lze naše občanství i zdědit. Proto o ně mohou žádat i příslušníci druhé nebo třetí generace. Česká republika tak chce napravit křivdy, kdy řada občanů musela z důvodu nacistické perzekuce nebo komunistického režimu opustit republiku, českého občanství se ale nechtěli vzdát.
"Ti občané, kteří opustili naše území z důvodů perzekuce, v podstatě české občanství neztratili a tím pádem mají možnost si ho nechat znovu prokázat. My občanství neudělujeme, ale pátráme, pokud z důvodu dědičného práva na to občanství mají nynější izraelští občané nárok."
Jak konzulka Ivana Zuntová ovšem dodává, čekací doba na vyřízení žádostí o prokázání českého občanství je různě dlouhá. Může se pohybovat od tří měsíců až do dvou let, protože záleží na tom, jak jsou případy komplikované.
Jak už jsme v naší rubrice uvedli několikrát, v hlavním městě Spojených států Washingtonu bude stát pomník prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. O vznik Masarykova pomníku usilovali naši krajané již řadu let. O jeho instalaci se nakonec nejvíce zasadila společnost Amerických přátel České republiky. Po dohodě s pražskou Národní galerií poputuje do Washingtonu Masarykova socha, jejímž autorem je sochař Vincenc Makovský. Pomník bude umístěn v parčíku před budovou Světové banky nedaleko Bílého domu. Protože se jedná o federální území, musel tento záměr nejprve odsouhlasit Kongres Spojených států a koncem minulého roku podepsal příslušný zákon i prezident George Bush. Podle tohoto zákona ovšem na vybudování a údržbu pomníku nebude možno použít zdroje americké vlády. Celkové náklady na jeho pořízení přitom podle předběžných odhadů dosahují deseti milionů korun. Na pomník se proto budou skládat naši krajané v Americe, nemalé finanční prostředky ale věnuje i Česká republika. Svůj příspěvek již dříve přislíbily pražská a brněnská radnice. Praha věnuje částku dvou set tisíc korun a Brno dokonce dvojnásobek. Podle čerstvých informací na Masarykovu sochu přispějí po stu tisíci korunách i Moravskoslezský a Jihomoravský kraj. Tomáš Garrig Masaryk se narodil v Hodoníně a podle jihomoravského hejtmana Stanislava Juránka je důležité, aby se kraj přihlásil k tak významnému rodákovi přihlásil. Masarykovu sochu by měl podle plánů odhalit v létě prezident Václav Havel během své návštěvy USA.
Víte, proč se Vietnamci nedívají při hovoru přímo do očí a proč si afghánská žena nejprve obalí ruku šátkem, nežli ji podá na pozdrav? A že víc než polovina Ukrajinců, kteří v Česku vykonávají pomocné práce na stavbách, má středoškolské vzdělání? Tak to vše se lze dočíst v nové knize nazvané "Menšiny a migranti v České republice", která je výsledkem výzkumu života národnostních menšin žijících u nás. Na knize spolupracovala řada odborníků, vědců, vysokoškolských pedagogů i samotných příslušníků menšin. Smyslem této publikace bylo ukázat, jaké hodnoty tyto etnické minority vyznávají, vysvětlit některé odlišnosti a zvyklosti v jejich životě, a pomoci tak překonávat nedůvěru a strach z cizinců. Jak se totiž v knize uvádí, soužití s lidmi odlišné kultury je u nás často vnímáno jako velmi problematické. Výzkumy veřejného mínění stále dokazují, že vysoké procento lidí má k národnostním menšinám negativní postoj. Editorky knihy, socioložky Tatjany Šiškové, jsem se proto zeptala, zda je česká společnost podle ní rasistická:
"Jsou zde skupiny, které jsou rasistické a hodně rasistické jsou i výroky některých osobností v našem životě. Ale řekla bych, že česká společnost tím, že byla uzavřená a že nemá zkušenost s jinakostí, s odlišností a všechno cpe jen do té jedné normy a toho, co se do té normy nevejde, se bojí, tak v tomto směru si myslím, že je xenofóbní."
Publikace o menšinách v Česku se zabývá jak menšinami, které zde žijí dlouhodobě, například Romy, tak zejména migranty, kteří k nám přicházejí v posledních letech. Podle Tatjany Šiškové mezi ně patří vedle Vietnamců i lidé z bývalého Sovětského svazu.
"V poslední době sem chodí hodně lidí za lepší perspektivou. Jsou to třeba Rusové, ta nová skupina bohatých, kteří v Rusku necítí ještě stabilitu a perspektivu pro svoje děti. A samozřejmě sem přicházejí lidé za lepší prací. Jsou to hlavně Ukrajinci. A pak je tu ta největší skupina těch, kteří utíkají před válkou - na počátku 90. let lidé z Balkánu a teď tady máme i veliké skupiny lidí z Afghánistánu."
Například právě u Afghánců studie poukazuje na některé postoje a způsoby chování, které si Češi vykládají zcela jinak. Vtip, kterým chce Čech zlehčit napjatou atmosféru, se při afghánském pojetí cti vnímá jako výsměch. I žert, který by Afghánec o samotě přijal, musí brát jako urážku, když je přítomen další člověk z jeho komunity. Při rozhovoru se Afghánci drží mnohem méně pravdy, než my pokládáme za přijatelné. Nepovažují to však za nemorální. Podle jejich pojetí je totiž pravda, která by mohla někoho poškodit, mnohem horší nežli lež. A právě na tyto odlišnosti v jednání s národnostními menšinami kniha upozorňuje. Velkou pozornost věnuje hodnotám, které vyznávají Romové:
"Tato skupina lidí u nás žije po dlouhá léta, mnoho Romů je usazeno ještě z dob Marie Terezie, z Rakouska-Uherska, ale jak byly různé etapy životní, kdy přišla i 2. světová válka, hrozila jim genocida. A opravdu se z koncentračních táborů z těch usazených Romů, kterých tady bylo kolem čtyřiceti až padesáti tisíc, vrátilo na šest set. A to byli lidé dlouho usazení v zemi. Jsou-li to ale skupiny, které přicházejí z úplně odlišného prostředí, jako jsou třeba slovenští Romové z osad dva tři kilometry za vesnicí, to jsou lidé, kteří žijí ve svém světě, v kterém se cítili dobře, který ovšem za socialismu byl nešťastným způsobem rozrušen. Rozhodlo se: "Zbagrujeme vesnici, nasadíme je do vlaku a pošleme je do těch opuštěných oblastí v pohraničí." Byla totiž představa, že tito lidé jsou odlišní nejen vizáží, ale hlavně proto, že jsou sociálně na nejnižší úrovni. Pokud ale nebudeme přistupovat k těmto lidem i s dimenzí etnickou, to znamená, že jsou to lidé s úplně jinými hodnotovými vzorci chování a jiným komunikačním stylem, pak bude asi velmi těžké to soužití pozitivně řešit."
Vážení posluchači, zamyšlením historičky a socioložky Tatjany Šiškové, která se řadu let věnuje právě romské problematice, naše krajanská rubrika končí.
