Lída Baarová; Klub ztracených talentů
Svatopluk Beneš ji považuje za nejkrásnější ženu, kterou kdy potkal. Podle Otakara Vávry byla její krása "živočišná a opájela snad každého muže". Zita Kabátová na ni vzpomíná jako na přecitlivělou dívku, která "všechno strašně prožívala". Snad nikdo z Čechů minulého století nezažil tak rychlý vzestup a vzápětí tak hluboký pád. Snad nikdo si nevysloužil tolik obdivu a potom tolik zloby a nenávisti - jako právě Baarová.
Obdivovali ji nejvýznamnější muži, a protože její sláva vyvrcholila v nacistickém Německu, kde se stala jednou z největších filmových hvězd, patřili mezi tyto muže také nacisté. A mezi nimi především "génius zla" Joseph Goebbels, Hitlerova "hlásná trouba", zároveň však mimořádně charismatický a vzdělaný člověk, literát, milovník filmového umění, znalec vážné hudby, který svůj intelekt dal plně do služeb ďábla.
Pro Lídu Baarovou se Joseph Goebbels stal - podle názoru mnohých, zejména německých a rakouských historiků - prokletím. "Prokletí Lídy Baarové" se jmenuje i filmový dokument a stejně tak kniha z nakladatelství Rybka, která nese podtitul "Příběh české herečky ve světle nově objevených dokumentů a autentických vzpomínek". Autorem obou produktů je televizní reportér Stanislav Motl, který mi o své motivaci k napsání filmového scénáře i knihy řekl...
"Já jsem se s Lídou Baarovou měl možnost poprvé setkat v lednu 1990, od té doby vzniklo mezi námi přátelství. Já jsem za ní jezdíval do Salcburku, ale ještě častěji jsme si telefonovali. A ona mi v roce 1995 řekla jednu, pro mě památnou větu, že existují archivní dokumenty - například její výslechové protokoly z roku 1945 a 1946 - v archivu ministerstva spravedlnosti a vnitra, a vyzvala mne k jejich studiu. Mě to strašně překvapilo, dodneška nerozumím tomu, proč zrovna mně to řekla, a když jsem se jí na to zeptal, tak říkala: 'Vy už jednou budete vědět, co s tím udělat. Ale cokoli s tím uděláte, tak, prosím Vás, až po mojí smrti.' Tak jsem to udělal, a ono to souvisí s mým - řekl bych obrovským - zájmem o historii. Já vlastně od dětství se jí zabývám, žiji hodně v archivech. Napsal jsem třeba knihu, která se jmenuje 'Nacisté pod ochranou', pátrám po nacistických zločincích, takže já jsem tady měl možnost spojit tu svoji vášen pro tu 'pátrací' žurnalistku - nechci říkat 'investigativní', protože nemám rád to slovo - a zájem o ty lidské osudy, které jsou silné. A toto byl nesmírně silný osud a silný příběh. Bylo to takové spojení, a já jsem se pokusil ukázat jednu věc, která je napsaná i v té knize, že nemáme právo soudit tu Lídu Baarovou, a nemáme proč dneska už jí odpouštět, ale máme šanci ji pochopit."
Stanislav Motl v těchto dnech představil i další své dílo. Spolu s režisérem Pavlem Dražanem natočil dokument "Noc delší než den", věnovaný lidické tragédii, od které uplyne letos 10. června 60 let. Premiéra unikátního filmu byla v Lidicích 6. června a snímek byl předán jako dar Památníku Lidice. Bude se promítat návštěvníkům jako součást stálé expozice...
"To byla taky další moje ambice. Ten můj obrovský zájem o tu historii druhé světové války. Ono to samozřejmě souvisí i s tou Lídou Baarovou. Mne inspiroval pan Spielberg, který vytvořil nadaci pro natočení filmu 'Schindlerův seznam', kde uchovává všechny poslední oběti holocaustu. A já s pomocí paní inženýrky Tělupilové, což je ředitelka Památníku v Lidicích - vlastně od ní to vzešlo - jsem dokázal, že uchováme poslední žijící svědkyně lidických událostí. A podařilo se nám před tou kamerou soustředit 16 lidí včetně bývalých zavlečených žen, a celý ten film, ty události slyšíte ne od historiků, ne od novinářů, ale od přímých aktérů. Je to, myslím, strašně silný film, a to, že ho po premiéře věnujeme lidickému Památníku, že to bude uchováno až ty ženy tady nebudou, tak to je pro mne největší ocenění v celé mojí novinářské práci, největší ocenění, které jsem kdy měl. A hlavně ty Lidice se trošku zbavují i těch legend, které tam jsou, a je to - jak se říká - strašně syrové, jak ty ženy vyprávějí, bez jediného slova mého komentáře, já se tam neobjevuji, byl bych rušivý element, takže tam musejí mluvit jenom aktéři. Pavel Dražan jako režisér pochopil ten můj záměr, a kameraman Tomáš Svoboda, který to točil, také. Taková vzájemná symbióza tam nastala," uvedl televizní reportér, spisovatel a scenárista Stanislav Motl o filmu "Noc delší než den", věnovaném Lidicím.
Originálním příspěvkem k 60. výročí represí českého obyvatelstva za heydrichiády, které vyvrcholily 10. června 1942 vyhlazením obce Lidice na Kladensku je také film scenáristů a režisérů Pavla Štingla a Davida Vaughana, který uvedla na svém druhém programu 5. června Česká televize společně s uměleckým esejem "Tichá ves". Ten jako reakci na lidické události v roce 1942 natočil britský dokumentarista Humphrey Jennings a za dějiště scén "Tiché vsi", která ztvárňuje osud českých Lidic, si vybral jihovelšskou hornickou osadu Cwmgiedd. Tamní obyvatelé se také proměnili v hlavní protagonisty lidického příběhu.
Literární předlohu pro tento dokument tehdy zpracoval spisovatel Viktor Fischl, který za války působil v Benešově exilové vládě jako šéf kulturní sekce a byl blízkým spolupracovníkem Jana Masaryka. "Lidické události i Jenningsův film měly značný vliv na to, že britská vláda v roce 1942 oduznala mnichovskou dohodu," zdůraznil na besedě o filmu Viktor Fischl, který v minulých dnech navštívil Českou republiku. Důvodů pro to měl několik: Jednak oslavil na Židovské obci v Praze svoje nadcházející devadesáté narozeniny, jednak nemohl odepřít podpis do knížek, které napsal nebo přeložil, stovkám svých příznivců na četných autogramiádách, v jejichž rámci byla také představena nová kniha hovorů s ním, nazvaná "Dva životy" autorky Dany Emingerové. Pod záštitou Jeho Excelence Arthura Avnona, velvyslance státu Izrael, se u příležitosti nadcházejících Fischlových devadesátin uskutečnil ve Velké aule Karolina slavnostní večer, na němž zazněly recitace hebrejské poezie v českém překladu Viktora Fischla a židovské písně v podání souboru ADASH. Ministr kultury České republiky Pavel Dostál předal oslavenci prestižní rezortní vyznamenání - pamětní medaili "Přátelé českého umění". K tomu Viktor Fischl ve svém poděkování uvedl...
"Já si toho velice vážím a cením si toho jako uznání za dlouhá léta (práce)."
Významnou část svého děkovného projevu, a pak i v rozhovoru pro Radio Praha, věnoval český a izraelský spisovatel, který od roku 1955 užívá hebrejské jméno Avigdor Dagan a Viktor Fischl zůstává jeho jménem uměleckým, chvále českého jazyka...
"No, já český jazyk miluji, to je jenom takové krátké vyznání, ale i za krátkým vyznáním může být hodně lásky. Pro mne je český jazyk jazyk, který nejlépe ovládám, ve kterém znám každý odstín, a který mám rád. Poměrně lehce jsem si zachoval češtinu, ačkoli žiji už půl století v cizině. Za to vděčím tomu, že s manželkou, která je Moravanka, rádi mluvíme česky, ono to pomáhá. Nejšťastnější jsem, když překládám z biblické hebrejštiny do češtiny, když mám ten pocit, že přelévám tu krásu a tu moudrost hebrejské řeči do křišťálově čisté číše češtiny," řekl na slavnostním večeru v pražském Karolinu, uspořádaném na jeho počest, doktor práv, spisovatel, překladatel, a také bývalý významný diplomat v řadě zemí světa Viktor Fischl.
"Ať žije život! aneb "Klub ztracených talentů" - tak se jmenuje kabaretní představení, které je možno vidět v Malém Nosticově divadélku, na Scéně Montmartre nebo v libeňské Synagoze. Zárukou kvalitního představení, které mělo i mimopražskou premiéru 31. května na Kladně, jsou výkony hlavních protagonistů - Kateřiny Duškové, Hany Frejkové a Igora Šeba, ale především také osoba básníka, překladatele a spisovatele Ľubomíra Feldeka, který přebásnil původní německé texty, skladatele a klavíristy Jiřího Toufara, jenž zajišťuje klavírní doprovod, a samozřejmě režisérky celého programu Olgy Struskové, která o něm Radiu Praha řekla...
"To představení vzniklo v Izraeli. Napsal ho izraelský autor Kobi Luria, který se mu věnoval téměř tři roky, sbíral autentický hudební materiál, a sbíral také vzpomínky. Takže vlastně z toho vzniklo toto kabaretní pásmo, a ty písničky původem jsou z Čech, protože autorem převážné většiny těch písní je Karel Švenk, což byl herec, režisér, kabaretiér a vůdčí duch toho kabaretního života v terezínském ghettu. Ty další postavy, to jsou také dvě velké známé dámy: Jednou, kterou představuje herečka Hana Frejková, tou je Kamila Rosenbaumová - to byla primabalerína v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, a tou druhou byla Vlasta Schönová, později v Izraeli známá pod jménem Navaschan, čili izraelská herečka českého původu. Tato trojice tvoří jádro toho kabaretu, všichni tři hrají, zpívají, tančí, a snaží se bavit nejenom sebe a publikum, ale snaží se hlavně vzbudit atmosféru, jaká asi v tom kabaretu v Terezíně panovala."
A jak konkrétně došlo na převedení původního izraelského představení na českou scénu..?
"Já jsem byla oslovena mojí přítelkyní Vlastou Schönovou neboli Navashan, protože s tou jsem již předtím v Čechách spolupracovala a dokonce jsem o ní natočila film, a 'Váva' Schönová, když prostě v Izraeli viděla premiéru tohoto kabaretu, tak okamžitě zareagovala, hned mi dala kontakt na autora pana Luriu. Ten se pak se mnou spojil, poslal mi kazetu s videozáznamem toho představení, jak se hrálo v Izraeli, i swcénář, a pak jsme spolu komunikovali téměř dva roky, a já jsem se snažila sehnat tady nějaké partnerské divadlo, kde by se to dalo hrát. To bylo velmi složité, protože každé kamenné divadlo pochopilo, že je to velice intimní a komorní záležitost, že to chce spíš nějakou malou scénu. Pak jsme se ale do toho pustily s producentkou paní Kotěšovcovou a s Hanou Frejkovou samy, a řekly si, že zkusíme takovou tu cest obtížnou, ale přece jenou u nás jedinou možnou, což jsou granty. Takže díky ministerstvu kultury a hlavně Magistrátu hlavního města Prahy a česko-německému Fondu budoucnosti jsme na to získali příspěvek a mohli jsme ten náš sen, ten projekt, realizovat."
