Přehled týdeníků
Týdeník Respekt se vrací k restituci opočenského zámku, který byl minulý týden po jedenácti letech soudních sporů vrácen dědičce rodu Colloredo Mansfeldů Kristině. Jejímu otci zámek ukradli nejprve Němci a následně komunisté. Rodina Mansfeldů vede boj o jeho vydání již od roku 1991. Až do roku 1999 ale neměla úspěch. Jak Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, tak i Krajský soud v Pardubicích sice uznal, že nárok Kristiny Colloredo Mansfeldové je oprávněný, její žádost ale stejní soudci nakonec vždy zamítli s tím, že si Mansfeldové po válce nestačili o navrácení zkonfiskovaného majetku zažádat, a proto je jejich vlastnictví promlčené. Nečekaný obrat nastal až před třemi lety.
Týdeník Respekt se vrací k restituci opočenského zámku, který byl minulý týden po jedenácti letech soudních sporů vrácen dědičce rodu Colloredo Mansfeldů Kristině. Jejímu otci zámek ukradli nejprve Němci a následně komunisté. Rodina Mansfeldů vede boj o jeho vydání již od roku 1991. Až do roku 1999 ale neměla úspěch. Jak Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, tak i Krajský soud v Pardubicích sice uznal, že nárok Kristiny Colloredo Mansfeldové je oprávněný, její žádost ale stejní soudci nakonec vždy zamítli s tím, že si Mansfeldové po válce nestačili o navrácení zkonfiskovaného majetku zažádat, a proto je jejich vlastnictví promlčené. Nečekaný obrat nastal až před třemi lety, kdy Nejvyšší soud rozhodl, že promlčení neplatí, neboť panství bylo rodině Mansfeldů zabaveno jako "nepřátelům říše" podle stejného zákona, jakým nacisté legalizovali loupení židovského majetku. Nejvyšší soud proto věc vrátil zpět na okresní soud a ten jeho rozhodnutí potvrdil.
Verdikt Okresního soudu v Rychnově ihned napadl ministr kultury Pavel Dostál i pardubičtí památkáři, kteří zámek spravují. "Nechápu to. Zámek by měl být přece nás všech, je to národní stříbro tohoto státu. Určitě se odvoláme," říká ředitel zámku Josef Jirák a dodává: "Josef Colloredo Mansfeld za války netrpěl jako Židé. Sebrali mu sice zámek, ale nikdo ho nezabil. Jeho utrpení tedy nebylo tak velké." Většina opočenských s navrácením zámku rodině Mansfeldů však vřele souhlasí. "Komu jinému by už měli proboha zámek vrátit než člověku, který o něj kvůli svým charakterním postojům dvakrát přišel," říká například pamětník konfiskace, sedmašedesátiletý Václav Zilvar ze Záhornic u Opočna.
Mladí teď soutěží ve hře "chcete být vysokoškolákem", píše komentátor Martin Fendrych v časopisu Týden. Letos se o štěstí pokouší zhruba sto deset tisíc studentů, kteří úspěšně dokončili střední školu. Přijata bude polovina. Pětapadesát tisíc mladých zůstane trčet za dveřmi. "Je to traumatizující moment, že nemůžeme uspokojit všechny uchazeče," říká prorektor Univerzity Palackého v Olomouci Jiří Luska. Vysoké školy nepřijímají studenty, kteří by školu jistě zvládli, ale zdánlivě si vybírají nejlepší z nejlepších. Ale i toto tvrzení je blud.
Při přijímačkách hodně záleží na štěstí a momentální dispozici. Přijímací testy na některé školy mnohdy připomínají soutěž Chcete být milionářem. Přihlaste se na práva a poznáte sami, píše Martin Fendrych. Ideální a logické by podle něj bylo, kdyby vysoké školy braly každého, kdo složil maturitu, nebo kdo by ji složil předepsaným způsobem, třeba nejhůře za dvě. Pak by bylo jasné, že mít maturitu není jen nutná podmínka, ale že má smysl střední školu skutečně vystudovat. Vzdělání představuje zájem společnosti. Lidem s přehledem nelze jen tak lehce věšet bulíky na nos.
Nelze jim například tvrdit, že je dobré, aby všichni dostávali přídavky na děti. Nelze je strašit tím, že nám Sudeťáci zase zaberou pohraničí. Nelze v nich vzbuzovat falešné naděje, že proti drogám je nejlepší represe, že čím víc se zatýká, tím méně najdeme mezi sebou závislých. Vzdělaný člověk bývá nebezpečně samostatný. Těsně před volbami Koalice zveřejnila jako jednu ze svých podmínek účasti ve vládě otevření vysokých škol všem zájemcům. Kdyby letošní volby nevedly k ničemu jinému, než právě k přijetí všech uchazečů na vysokou, stály by za to, uzavírá Martin Fendrych v Týdnu.
I v Česku je nejméně pět procent mužů doma týráno, uvádí týdeník Respekt. Týrání žen v rodině je široce diskutovaný problém v celé Evropě, jak ale zjistili holandští a němečtí odborníci, muži jsou týráni stejně často jako ženy. Čeští sociologové sice nemají k dispozici podobně obsáhlé výzkumy jako na Západě, přesto nevylučují, že čeští muži na tom mohou být ještě hůř, protože jsou slabší a citlivější. K nejčastějším případům týrání patří to, že žena muže neustále ponižuje, sráží jeho sebevědomí a vydírá ho pohrůžkami, že mu znemožní kontakt s dětmi. Podle psychiatrů se týrání partnera časem stává samotným účelem a cílem.
Důvodů, proč si muži nechají týrání od svých partnerek líbit, je celá řada. Jako chlapci například vyrůstali pouze s matkou, také ve školách učí především ženy, podle psychologa Petra Šmolky za to může i komunismus, který většině mužů bránil v úspěchu. "V mnoha případech se muži nebrání násilí jednoduše proto, že jsou líní a zbabělí," uvádí psychiatr Pavel Zemek. Raději podle něj trpí, nežli by se bránili. Čím déle přitom člověk týrání snáší, tím hůř se od něj osvobozuje. Zvykne si, že jeho trýznitel má vždycky pravdu, a hledá vinu sám v sobě. To může mít i tragické důsledky. Psychologové připomínají, že muži týraní svými partnerkami by neměli čekat, až se situace vyhrotí, ale včas by měli navštívit manželskou poradnu. Pomoc obětem domácího násilí v Česku nabízí telefonní linka a poradna Bílého kruhu bezpečí.
